Tak jsme dopadli s demokracií. Vlastním vládám krademe dokumenty, kterými nás chtějí zničit. Jako v přídadě Snowdena a dalších hrdinů naší smutné doby.
Krize na Ukrajině a jednání o nové obchodní smlouvě mezi USA a EU (viz heslo „transatlantická dohoda„) ukazují jednu velice zajímavou věc. Velká média vlastněná korporacemi mající evidentní zájem na zajištění těchto smluv a tohoto koloniálního prostoru systematicky lžou, nebo vůbec nemluví o reálném stavu věcí. Protože nezávislý tisk a média tvoří jen zlomek veřejného mínění, na planetě zavládlo informační embargo srovnatelné se studenou válkou 70. let. Ocitli jsme se v situaci, kdy probíhá něco jako známá Kubánská krize (1962) a kdy existují dva úplně odlišné pohledy na jednu a tutéž situaci. Tento stav je velmi nebezpečný. Je to od pádu železné opony poprvé, co se korporátním médiím vlastněným velkým kapitálem, který u nás představují Babiš, Bakala, Passauer Press, Mafra a spol., daří globálně oblbovat veřejnost pod pláštíkem tzv. „demokracie“ a „svobody slova“. Pozadí a historii tohoto historického vlivu médií na naše vědomí jsme se věnovali v trojdílné analýze Mediální manipulace z pohledu neomarxismu. Prozkoumejme platnost úvodní věty v této sérii článků: „Veřejnost neví, co se děje, a ani neví, že to neví.“ (Noam Chomsky)
Co veřejnost ví a co tuší, a jak podle toho jedná?
Německo, USA a nyní částečně i Francie mají „mediální“ problémy. Lidé začínají masově obviňovat sdělovací prostředky z jednostranného podání událostí na Ukrajině. Je to částečně dané i tím, že korporátní média jsou vcelku líná čeládka a pro své mocipány dělají jen to, co musí a za co je platí. Proto novináři zvolili pohádku úspěšnou v případě arabských revolucí, totiž tzv. „povstání utlačovaných mas za svobodu“. To dobře baští levice i pravice, každá z jiného důvodu. V případě arabského jara to fungovalo bezvadně. Lidé tomu věřili tak dlouho, dokud z Libye nebyly trosky. A ty už pak prostě neviděli, stejně jako dnešní Egypt nebo Sýrii. Těmto zemím se u nás na webu cíleně věnujeme v celých sériích článků. Stejně tak bylo možno manipulovat všechny ostatní události (Venezuela, Kuba, Maďarsko, Ukrajina…) do jednoho předem připraveného scénáře zlých a dobrých.
Tato metoda známá jako tzv. „agenda-setting„, neboli nastolování mediální agendy, fungovala bezvadně v případě zemí, o nichž je Evropanům celkem jedno, zda existují nebo ne. Pak byli ochotni dát kritický rozum do kapsy a začali baštit mediální blafy, které jedna korporátní redakce přebírala od druhé. Tento mechanismus běžel ve válce proti Iráku, viz náš článek Ukrajina, hysterická média a druhá válka proti Iráku. Jak to, že toto oblbování nyní nefunguje v případě Ukrajiny? A co se děje v případě transatlantické smlouvy?
Začátek kampaně byl skvělý, stejně jako slavný Hitlerův Blitzkrieg do Sovětského svazu. Hned jsme věděli, že ti ušlechtilí demokrati na Majdanu se nechávají střílet těmi ošklivými Janukovyčovými policejními stvůrami jen proto, že se chtějí dostat do našeho socialistického či kapitalistického ráje v EU. No a my, vyvolení, už v tomto ráji jsme. Tak ať se ostatní pololidé pilně snaží a mohou být po pečlivém uvážení vpuštěni také. Tento kec (neboli „narrative“ v odborné hantýrce) byl tak hloupý, že kleknul na samotném začátku. Za chvíli bylo jasné, že na Majdanu střílel ze začátku kde kdo, jenom ne policisté. Podporu demokracie tam jeli dělat profláknuté osoby typu knížete a ještě profláknutějších vládních agentů, totiž šéfů jinak humanitární organizace Člověk v tísni. Totéž začalo platit o roli ruské menšiny, o úloze Ruska, o situaci na Krymu atd.
Hloupě postavená zápletka prostě neunesla nápor reality a začíná se hroutit. To známe dobře z komunistických dob, takže pád médií do bláta lži a manipulace nemůže starší generaci nijak překvapit. V bahnu se novináři a politici váleli už dříve, ale nyní jsou uprostřed ulice vidět, protože ostatní jdou po chodníku. V redakcích i velkých nezávislých novin je zmatek (je to hodně vidět v Le Mondu a Mediapartu, což jsou svobodné noviny), protože přebrali část bajek a nyní vědí, že je to pitomost. Americké noviny jako pravicový Washington Post a o něco normálnější New York Times tlačí mediální káru plnou lží hrdinsky dál. V USA už to jinak nejde, daly se do mocenské konfrontace s Ruskem. Stačí se podívat na českou produkci tohoto amerického odvaru (pardon, brandu) u nás, viz časopisek Respekt.
Heslo „transatlantická dohoda“ ukazuje na našem občanském webu sérii hlavně redakčních článků, protože tato věc je příliš složitá na to, aby ji mohl sledovat jen jeden člověk. Korporátní manipulátoři pochopili, že v případě této absolutně klíčové věci nelze nic ponechat náhodě. To není Ukrajina, kde lze nakonec ze všeho vycouvat, nechat lidi zapomenout, a po roce tvrdit pravý opak. Mezitím spadne padesát psů do kanálu a bude opět vytaženo. Lidi si mezitím zvyknou, že svět je jiný než před rokem.
Transatlantická smlouva má nastolit planetární moc korporací, která má jurisdikčně přebít mocenskou roli států. To tady nikdy předtím v evropské historii nebylo. I známá Britská Východoindická společnost (East India Trading Company) či Nizozemská východoindická společnost ovládaly subkontinenty jako Indii, Čínu a části Afriky se souhlasem koloniálních vlád a společně s nimi. Nyní se mají korporace oddělit od pravomoci států a od dozoru EU a mají fungovat jako samostatná planetární síla podobná Patočkovým „silám dne“ z díla Kacířské eseje. Protože tento smělý tah je zatím příliš nejistý a spojený s mnoha otazníky, na tato jednání bylo jednoduše uvaleno přísné informační embargo. A to vidíte všude v hlavních médiích: totiž, že se kolem této smlouvy vlastně „nic“ neděje.
To, že demokracie dostává v posledním desetiletí mocně na zadek, je každému soudnému člověku jasné. Viz redakční článek Začarovaný kruh destrukce americké demokracie. Druhá věc je, jak s pádem demokracie manipulují korporátní média, která mají za úkol tento politický systém tiše pochovat ve prospěch svých zaměstnavatelů, tj. známého jednoho procenta planetárních oligarchů.
Tento boj sledujeme v EU zcela systematicky. Stačí si kliknout na články o bankovním tunelu v rámci EU („bankovní socialismus“) nebo o postupném vyvlastnění střadatelů („bail-in“). Na rozdíl od Ukrajiny jde o dlouhodobé procesy. Proto velká média zvolila mnohem jednodušší, a mnohem účinnější taktiku. Mlčení. Mediální embargo funguje mnohem lépe než hloupé kecy. Viz například faux-pas páně Macháčka v Respektu, na který jsme okamžitě reagovali (Draghi slaví úspěch, pane Macháčku?) nebo manipulace kolem Maďarska (Jak se klame po česku o hospodářské politice Maďarska). Hloupé kecy totiž můžete hned demaskovat, zato systematické mlčení se přebíjí mnohem obtížněji.
Absurdní situace kolem transatlantické (TTIP) a transpacifické smlouvy (TPP) je následující. Stovky lobbistů světových koncernů z celého světa sledují on-line (!) jednání států a okamžitě píší do vedlejšího protokolu své připomínky. Viz článek Transatlantická a transpacifická smlouva připravuje novodobé otroctví. To nikdy předtím nebylo, aby státy natolik kapitulovaly, že nechají korporace rozhodovat on-line o výsledku jednání. Zkušební model této manipulace celých států si korporace vyzkoušely při vytváření obchodní smlouvy mezi Kanadou a EU (Smlouva EU s Kanadou jako model nové strategie korporací). Jistěže smlouvu připomínkují účastnické smluvní státy a hlavy států či EU budou podepisovat závěrečnou smlouvu naším jménem. Ale to je z velké části jen fraška, protože nyní řídí průběh jednání lobbisté a právníci světových firem.
A o tom se musí striktně mlčet, hlavně v médiích, která jsou těmito koncerny kontrolována. Američtí aktivisté se vůbec nemohli dostat ani k předběžnému znění tehdy pro USA klíčové dohody TPP, tak byla utajovaná. Občanské organizace se složily a veřejně nabídly odměnu tomu, kdo jim utajované znění smlouvy hackne a přinese na stůl, aby ji mohly analyzovat. Pochopitelně to měla první Wikileaks a předběžný návrh zveřejnila i pro TTIP, viz článek Wikileaks zveřejnily utajované znění Transatlantické dohody EU-USA. Tak jsme dopadli s demokracií. Vlastním vládám krademe dokumenty, kterými nás chtějí zničit. Jako v případě Snowdena a dalších hrdinů naší smutné doby.
Převzato z e-republika.cz
