Tento týden jsem konečně po třech měsících domácího vězení poprvé letěla. Samou radostí, že uvidím nějaké jiné obličeje než slovanské a nápisy v nějakém jiném jazyce než v češtině, jsem ani nemohla dospat. Vstávám tedy s šokujícím předstihem, a ne hodinu před odbavováním jako obvykle. Mám tolik času nazbyt, že si na tu sváteční událost stíhám vyžehlit i své nové nejoblíbenější šaty (ty, […]
The post Moje dilema: Po třech měsících opět v letadle. Je na létání brzy? Nebo už aerolinky nezachráníme? appeared first on Forbes.
Tento týden jsem konečně po třech měsících domácího vězení poprvé letěla. Samou radostí, že uvidím nějaké jiné obličeje než slovanské a nápisy v nějakém jiném jazyce než v češtině, jsem ani nemohla dospat.
Vstávám tedy s šokujícím předstihem, a ne hodinu před odbavováním jako obvykle. Mám tolik času nazbyt, že si na tu sváteční událost stíhám vyžehlit i své nové nejoblíbenější šaty (ty, které nejlíp ladí s mojí nejoblíbenější rouškou), a vydávám se na Ruzyni. Protože jsem po karanténě lepším člověkem, jedu tam hromadnou dopravou.
Jsem v takové cestovní euforii, že mě ani nenapadne stěžovat si, že stále neexistuje jednoduchý způsob, jak se na naše největší letiště dostat bez přestupu, a že tam stále musíme jezdit nejdřív metrem a pak narvaným autobusem.
Tentokrát mi to ani nepřijde tak hrozné, asi proto, že na autobusové zastávce Nádraží Veleslavín čeká místo stovky lidí jen pět.
Vzájemně se sjíždíme pohledem a snažíme se odhadnout, jaký kdo má asi „závažný“ důvod někam letět. Nikdo z nás zrovna nevypadá, že má nakročeno na Nobelovu cenu. Jeden týpek spíš vypadá, že utíká před zákonem. Na velkém plakátu za námi visí nápis, jenž nám bez špetky ironie připomíná, že už v roce 2028 možná budeme odsud moct jezdit na letiště vlakem.
Ve stínu současných událostí působí rok 2028 jako něco v tak vzdálené budoucnosti, že se člověk musí ptát, jestli to ještě vůbec má cenu stavět. Budeme ještě v té době letiště vůbec potřebovat? Nebo se kvůli stupňujícím pandemiím a eskalující zálibě populace volit si psychopatické, polofašistické vůdce definitivně uzavřou hranice a my budeme moct akorát na Lipno a pochvalovat si, jak je super, že k nám nejezdí žádní turisti a máme celý Český Krumlov pro sebe?
Z téhle vize se mi dělá nevolno, ale úspěšně ji vyháním z hlavy, a to až do té doby, než vstoupím do vestibulu Terminálu 2. Tam na mě padá další úzkost. Kdybych nevěděla, že to letiště se jmenuje po Václavu Havlovi, myslela bych si, že jsem v Severní Koreji. Budiž to voličům SPD útěchou. Velká hala, ve které jsou celkem tři lidi, a tabule, na které svítí pět odlítajících letů. Jeden z nich je Minsk, další Bukurešť a pak taky Sofie. Vítejte v roce 1987.
Ještě že já letím alespoň opačným směrem, do Frankfurtu.
Jasně, Frankfurt taky není zrovna Londýn, ale i za něj jsem vděčná. Respektive letím přes Frankfurt do Lisabonu. Nebo alespoň doufám, že mě pustí až tam. Jsem plná euforie a strachu zároveň. Nemám test na koronavirus. Zato mám obavy, jestli jsem za tu dobu nezapomněla efektivně cestovat, proběhnout letiště za sedm minut a být posledním nastupujícím do letadla ideálně bez toho, aby mi to ulítlo.
„To nezapomeneš,“ ujistila mě kamarádka. „Je to jako jezdit na kole.“
Tím mě trochu uklidnila, ale i tak: to kolo se přece jen letos hodně změnilo. Momentálně je všechno nejisté. Do Portugalska zatím nejsou přímé lety a pořád nejde udělat spousta jednoduchých věcí, třeba odbavit se z domu za použití elektronické palubní vstupenky. Takže musím na přepážku jako za starých časů. A jako za starých časů – hodně starých časů – mě tam taky vyzpovídají.
„Z jakého důvodu letíte do Lisabonu?“ ptá se mě paní z Lufthansy.
Jímá mě hrůza, že se ještě dožiju chvíle, kdy budeme potřebovat cestovní doložky.
„Co je vám proboha do toho?“ chce se mi odpovědět, ale uvědomuji si, že osud mé cesty je v rukou téhle ženy, takže vybírám z arzenálu opatrnějších, kompatibilnějších odpovědí: „Protože tam bydlím?“
To jí stačí na to, aby mi vystavila palubní vstupenku, a já můžu dál. I na Terminálu 2, vyhrazeném pro schengenské lety, je najednou zase pasová kontrola. Což asi dává smysl vzhledem k tomu, že Schengen de facto přestal existovat.
Uvnitř letiště je to teprve postapokalyptický pohled. Vypadá to tam jako v těch obřích zkrachovalých nákupních centrech na americkém Středozápadě.
Když jdu sama tou dlouhou tmavou chodbou směrem ke světlu na konci tunelu, začínám být přesvědčená, že jsem uprostřed filmové kulisy zombie apokalypsy. Všechno zavřené, všude mříže, nikde nikdo. Chce se mi si na to všechno dát alespoň předraženého panáka, jenže to teď taky nejde. Všude je zavřeno. Koupit nejde ani kafe.
To bude dlouhý den.
Do letadla se musíme soukat ještě pomaleji než normálně. V rouškách a s rozestupy. Dobrá zpráva je, že letadlo je skoro prázdné. Teda dobrá je pro mě, horší asi pro Lufthansu. Uvnitř je nás všeho všudy asi dvacet. Z nějakého záhadného důvodu ale všichni sedí v jednom chuchlu uprostřed. Nevím, jestli je to plánované promořování, ale vidím, že vzadu letadla je volno, tak si jdu sednout tam. Za mnou jde dalších pět lidí.
Přes uličku vedle mě si sedá postarší pán z Polska, který vymyslel, jak to udělat, aby měl pět metrů letadla jen pro sebe. Vždycky, když si potřebuje zakašlat, tak si sundá roušku. A až dokašle, zase si ji nasadí. Je to něco jako novodobý způsob, jak v letadle křičet „bomba“. Letuška se mu snaží vysvětlit, že tu roušku musí mít nasazenou pořád, ale on jí nerozumí, tak si tu roušku sundá, aby ji lépe slyšel. Chvíli tam takhle na sebe přes ty roušky křičí a jeden druhému nerozumí.
Vždycky jsem měla podezření, že být palubní personál je nejhorší práce na světě, ale teď už jsem o tom přesvědčená.
Dostáváme informační papír, na kterém je napsáno, že při vstupu do Německa je nutné mít negativní test na koronavirus, nebo jít do karantény. Na přestupy se to naštěstí nevztahuje. Bezpečnostní instrukce provádějí letušky nově s rouškami, ale upozorňují, že v případě náhlého poklesu tlaku v kabině – když dojde na to, že si cestující musí nasadit kyslíkovou masku – je nutné, aby si cestující nejdřív sundali roušku a pak teprve si nasadili masku.
„Říkali, že si můžeme sundat roušku?“ ptá se pán z Polska.
„Zatím ne. Až těsně před tím, než bude letadlo padat,“ odpovídám.
Nerozumí mi, tak si sundá roušku.
„Whaaaaat?“ ptá se a prská všude okolo.
Letuška mu dává poslední varování. Nevím, co se stane potom, ale začíná mě to docela zajímat. Já být aerolinkou, tak bych rozdávala roušky při vstupu na palubu a napouštěla je toluenem.
Ve Frankfurtu na letišti je cestujících o poznání víc. Taky je tam víc lidí, kteří cestují v těch ochranných protiatomových kombinézách a v potápěčských brýlích. Jak se prezentují na pasové kontrole, netuším. Na zdejším letišti je taky všechno zavřené, kromě jedné kavárny, kde je fronta dvacet metrů a za sendvič a za kafe chtějí jedenáct eur. Válečná ekonomika si holt žádá svoje.
Let z Frankfurtu do Lisabonu je narvaný jako za starých časů. Jako za ultrastarých časů dostáváme zdarma sendvič a pití, ačkoli nevím, jak to máme přes tu roušku sníst a vypít.
Dostáváme další kus papíru, na kterém je napsáno, že při vstupu do Portugalska nemusíme nic, jen nosit na veřejných místech roušky, a když nám bude blbě, máme jít k doktorovi. Mezi řádky je napsáno: hlavně ať už se ti turisti vrátí, nebo to položí celou ekonomiku, která kromě turistiky nemá vlastně nic jiného. Při východu z letiště všem snímají teplotu. Jak znám portugalské inženýrství, ten teploměr podle mě jen bliká, ale nic neměří.
I v téhle letištní hale je skoro prázdno. Ale těch pár lidí, kteří tam jsou, se usmívá. Je to vidět i přes ty roušky. Byla jsem v Praze tak dlouho, že už jsem skoro zapomněla, jaké to je, vidět lidi se na veřejnosti usmívat. A kór na lidi, které vůbec neznají. Přijdou mi všichni nějací podezřelí.
Taky nás vítá nová cedule, na které je napsáno: „Uso de máscara obrigatório.“
Takže hlásím, že v Portugalsku je všechno jako před apokalypsou. Akorát teď musíte povinně nosit řasenku.
The post Moje dilema: Po třech měsících opět v letadle. Je na létání brzy? Nebo už aerolinky nezachráníme? appeared first on Forbes.
