V současnosti hned ve dvou procesech a jak už to v historii chodí, oba začínají v momentálně nejsilnější zemi světa, ve Spojených státech. Prvním byl boj proti rasismu a diskriminaci, který naplno začal před šedesáti lety a dosáhl po smrti Martina Luthera Kinga v roce 1968 formálně právně svého cíle. Bílý rasismus byl postaven mimo zákon.
Plně ho nahradil rasismus černý. Dnes ti, kdo jsou odsuzováni jako bytosti hříšné a méněcenné pro barvu své pleti, svou kulturu a historii, jsou běloši. Platí pro ně princip kolektivní viny, takže za vraždu černocha, kterou spáchá člověk s jejich světlou barvou kůže, se mají automaticky omlouvat všichni. Náhle už neplatí občanský princip a rovnost před zákonem, protože Black Lives Matter (na černých životech záleží). Omlouvá se tím vše – vraždy, žhářství a rabování. Takže boj s rasismem většiny vůči menšině skončil rasovými útoky menšiny proti (zatím) bílé většině (ta asi zahrnuje i Asiaty). To nedopadne dobře.
Druhá, ještě bizarnější cesta k opaku, existuje v rovině politické. Právě Spojené státy stály celou Studenou válku proti Sovětskému svazu, který se oficiálně oháněl komunistickou ideologií odvozenou od myšlenek Říjnové revoluce z roku 1917. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se USA prohlásily za vítěze nad komunismem. Odůvodňují tím nakonec i svoji politiku vůči Ruské federaci a Čínské lidové republice. Když jsem však sledoval argumentaci organizátorů (proti)rasistických protestů a na ně navazující rozhodnutí městské rady v Minneapolisu o zrušení policie, našel jsem jednu jedinou historickou analogii, více než sto let starou. Takto to vypadalo v Petrohradě v únoru 1917 před svržením cara Mikuláše II..
V Německu budou místo soch Bismarcka stavět sochy LeninaTenkrát podhoubím budoucí revoluce byly zejména deklasované skupiny obyvatel (například vojenští zběhové), které se do hlavního města stahovaly kvůli anonymitě a snazší možnosti obživy. Jako příhodný lidský materiál k vyvolání nepokojů je využívali a upláceli bolševičtí agitátoři. Peníze na úplatky pocházely z německých a britských zdrojů. Císařské Německo chtělo vyřadit svého válečného protivníka, aby nemuselo bojovat na dvou frontách. Britové zase nechtěli, aby jejich ruský spojenec získal po vítězství ve válce slíbenou kořist – úžiny Bospor a Dardanely. Nakonec spíše uspěli Britové, protože sovětské Rusko nakonec nepatřilo mezi vítěze První světové války a úžiny zůstaly Turecku.
Tuto historickou odbočku jsem použil proto, abych ukázal, že tak masivní nepokoje zasahující vedle USA vlastně celý Západ nemusí být inspirovány a financovány jen z vnitřních zdrojů. Dějinná inspirace je zřejmá, menšiny hrají roli utiskovaného proletariátu, a požadavek na zrušení policie v Petrohradu v roce 1917 také zazněl. Když se zaposlouchám do slov tehdy populární písně Rudý prapor: „Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý podlý svět, my nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd“, mám pocit, že demonstranti v ulicích nejen amerických měst dnes chtějí totéž. Zřejmě zapomněli, jak to pak s revolucí dopadlo.
Pokrokáři s naší evropskou civilizací hodlají zatočit stejně jako tenkrát Lenin, proto kádrují dějiny. Výběr soch určených ke stržení tomu nasvědčuje – zatím začínají od Kryštofa Kolumba, nevynechali ani Winstona Churchilla. Jisté je pouze jedno: dosáhnou přesného opaku toho, co zamýšlejí. Místo harmonie přijde anarchie.
