Koruna během pandemie citelné oslabila. Na úroveň před úderem koronaviru, tj. například na kurz pod 25 korunami za euro, se vrátí zřejmě až během roku 2023. Podraží tedy zahraniční dovolené nebo i zboží z dovozu, třeba elektronika. Proč?
Citelně oslabená koruna není projevem zranitelnosti české korunové ekonomiky. Z podstatné části jde o výsledek nešťastného intervenčního režimu České národní banky z let 2013 až 2017. Během něj „vytiskla“ přes dva biliony korun, za něž nakoupila eura, takže Česko vykazuje celosvětově jeden z nejvyšších objemů devizových rezerv v poměru k velikosti ekonomiky.
Umělé oslabování koruny podhodnotilo českou práci, a zakonzervovalo tak subdodavatelský vztah Česka k Německu. Co hůř, podhodnocování české práce probíhá stále a probíhat bude, neboť biliony nově vytištěných korun a obří devizové rezervy stále působí, a brání tak koruně ve výraznějším zpevnění, resp. umocňují její slábnutí.
Dojemné tedy je, jak dnes nad slabou korunou bědují stoupenci eura. Snaží se veřejnosti namluvit, že problémem je podřadnost a zranitelnost české měny, přitom problémem není měna sama, ale špatné rozhodnutí čtyř lidí z bankovní rady ČNB z roku 2013. Vsadili na politiku slabé měny. Vsadili tedy na trvaleji znehodnocenou korunu, trvaleji znehodnocené korunové úspory a na trvaleji podhodnocenou českou práci a české mzdy. Jejich tehdejší omyl pociťujeme stále i dnes, v době koronakrize, a budeme jej pociťovat ještě dlouhá léta. Ještě dlouhá léta totiž bude koruna slabší, než by byla bez intervence.
Vidíte, pokud bychom měli euro, zůstaneme omylů České národní banky ušetřeni, kontrují stoupenci přijetí jednotné měny. To je však jen další mýtus. Stačí se začíst do nedávného verdiktu německého Ústavního soudu.
Ten přelomově dává Evropské centrální bance tři měsíce na to, aby doložila opodstatněnost programu, v jehož rámci nakoupila dluhopisy za dva biliony nově vytištěných eur, čímž pomohla stlačit úrok italského či řeckého dluhu, a zabránit tak bankrotu příslušných zemí.
Němečtí ústavní soudci ovšem svým verdiktem také naznačují, že Evropský soudní dvůr mohl překročit svůj mandát, když Evropské centrální bance masivní tištění eur posvětil. Jinými slovy, záchrana Řecka či Itálie před bankrotem mohla být protiústavní.
Evropská unie se prostě ocitá v ústavní krizi, kdy proti sobě stojí dvě vysoké soudní autority a ani jedna se evidentně nehodlá podvolit druhé. Německý exministr financí Wolfgang Schäuble varuje před rozpadem eurozóny, v nějž soudní klinč může vyústit. A rakouský kancléř Sebastian Kurz jasně prohlašuje: bez pomoci EU Itálie zbankrotuje. Budou-li soudy EU rozhádané, adekvátní pomoci se Itálii vážně dostat nemusí.
Koronakrize je tedy teprve na začátku, ale už se opět hovoří o rozpadu eura. Zatímco na záchranu Řecka zbytek eurozóny peníze našel, k záchraně ekonomicky mnohem větší Itálie už mohou chybět nejen peníze, ale i ochota. Ve své podstatě totiž německý Ústavní soud vysílá signál, že Německo nebude ostatní země eurozóny zachraňovat věčně. Jenže jakmile Berlínu opravdu dojde trpělivost, je s eurem amen. Pokud se tak stane, bude na tom Česko rozhodně lépe s korunou, a to i po přihlédnutí k chybující ČNB.
The post Euro? Štěstí, že ho nemáme, natož nyní, píše v komentáři Lukáš Kovanda appeared first on Forbes.
