Zatímco česká společnost si užívá svého náhlého utržení z covidového řetězu a radostně plní restaurační zahrádky, které se staly symbolem svobody (může se tu kouřit) i moderního češství (tady jsme doma), světová veřejnost se ještě stará o to, co bude s epidemií dál. Co udělá s Latinskou Amerikou, odkud do světových výměn chodí apokalyptické záběry mrtvol zakopávaných do hromadných hrobů, a hlavně kdy a jak se objeví znovu. Budeme tentokrát připraveni lépe?
Zkušenost pandemie, na niž bychom vteřinu po konci nouzového stavu nejraději zapomněli, byla důležitým probuzením z poklidného spánku globální civilizace, která si nedělala hlavu z toho, co přijde. Je to memento, varování pro všechny příští katastrofy, které přijdou a na které, zdá se, nebudeme připraveni podobně, jako jsme nebyli připraveni na pandemii nemoci covid-19. Jenže na to se na zahrádce nové normality, na lavičce konečně normálního života nemyslí.
Pandemie covid-19 nevypukla proto, že svět o nebezpečí nevěděl. Naopak. V tomto směru byli lékaři, epidemiologové a virologové vlastně připraveni, protože každá sci-fi se jednou může stát realitou, od toho ji konec konců máme. Minimálně od epidemie SARS, která na pár měsíců ohrožovala několik zemí, ale rychle se ji podařilo zastavit, takže o život přišlo „jen“ 774 lidí, pracovalo několik týmů na světě na zkoumání virů přenášených ze zvířat na lidi. Virus podobný SARS, shodující se z 97 procent s koronavirem způsobujícím covid-19 a přenášený z netopýrů, byl detekován a popsán už před třemi lety. Vědělo se o mnoha dalších rizikových virech, nebezpečí nákazy širšího rozsahu viselo ve vzduchu, ale nikdo se na možnou katastrofu nepřipravoval. Klepala na dveře, avšak nikdo nevěřil tomu, že někdy ty dveře otevře a vejde dál.
„Byl to nedostatek imaginace,“ shrnul v časopisu New Yorker příčiny krize Ali Khan, bývalý ředitel americké agentury pro nakažlivé nemoci. A jeho kolega Dennis Carroll, který se podílel na celosvětovém výzkumu virů během posledních patnácti let a americká média ho přezdívají „federální lovec virů“, k tomu dodává: „Je to porucha pozornosti (ADD, attention-deficit disorder) globálního rozměru.“
Krize představivosti je jeden z nejpodstatnějších rysů pozdně moderních společností, ve kterých žijeme. A přemíra věcí, které musíme sledovat, zase znemožňuje udržet pozornost na podstatném a důležitém, vede to k těkavosti a přehlížení, protože neustálé přenášení pozornosti znemožňuje bedlivé zaměření, tedy studium. Sledujeme hodně, vlastně neustále, jsme schopni přepínat na stovkách vln a programů, také se tu – zdá se – hodně učíme, ale skoro nic se nenaučíme, protože učit se (studeo) znamená „něčemu dlouhodobě a pečlivě věnovat pozornost“. Uzávorkovat všechno kolem a věnovat se jenom jednomu a to ve světě pozdní modernity prostě nejde.
Přežití v tomto nejistém volatilním prostředí znamená přizpůsobit se, surfovat na povrchu přepínaných programů, zaznamenávat všechno, být u všeho a ve všem, ale nevidět a vlastně nevědět skoro nic. Ve světle stroboskopu se nedá nic vidět, zato můžeme donekonečna zírat.
Těkavost vnímání, která se vyznačuje stále větší rychlostí přepínání, přirozeně velmi souvisí s nedostatkem představivosti. Vytvoření představy není totéž, co volný proud asociací. Asociační řetězec vzniká samovolně, rychlostí blesku, tak jako se láme světlo na zmiňovaném stroboskopu mediální (pseudo)reality, uplést z asociačního řetězce nějakou představu znamená vytvořit nějaký projekt, interpretaci dění. Představa je obraz v jiném smyslu, je to kompozice či konfigurace, která má nejen určitou konzistenci, soudržnost, ale také přetrvává, udržuje se v čase. Je to přechodová mapa, kterou jsme schopni přikládat na svět a pokoušet se ho skrze ni vykládat a průběžně upřesňovat obojí. Na vytvoření takové mapy je potřeba čas, a ten dnes nemáme, protože každou vteřinou je třeba letět dál, za novými zážitky a záblesky na stroboskopu světa.
Právě pro tuto těkavost a ADD chybí představivost nejen v politice, ale i v celé společnosti. Sociální imaginaci, tedy představy o proměně funkcionalit a energetických obvodů society ve všech socio-ekonomických vrstvách, nenastartujeme teoreticky od stolu. Musí se zažít na vlastní kůži, při setkávání s odlišnou realitou, s odlišnými světy a představami. Musíme k sobě jinou představu vůbec pustit, což znamená „vzít si, najít si čas“, aby na nás působila, abychom ji vůbec mohli vidět, zachytit a myslet. A kdo na takové setkávání má dnes čas…
Přehlížení rizik epidemií, která byla viditelná mnohem dříve, než celý svět zasáhl covid-19, není dáno jen běžnou politickou ignorancí, zaměřenou na příští volby. Souvisí se způsobem vidění lidí pozdní moderny: žijeme v jakémsi světelném tunelu, kde věci probleskují a duní, takže na rozhlížení a vnímání „jiné tiché reality“ nezbývá síla. Letíme mediálním malströmem, směrem do oka každé budoucí katastrofy. Pandemie covid-19 je jen jednou z jejích podob. Stejně tak se nám nezobrazují rizika klimatických změn či radikální proměny práce a vztahu k ní, protože není čas si je živě představit. Sucho za plotem chalupy je jen cesta prvního nesmělého seznámení, dobrodružství, na něž si po návratu do globální světnice už ani nevzpomeneme.
Udržet pozornost a nechat pracovat imaginaci jakožto tajemství jiného – pro další katastrofy poněkud skromné, málo „chytré“ a trochu nevědecké vybavení. Bez něj se ale z těch skvělých hospodských zahrádek nikdy nezvedneme.
