Proč vydupávali ze země národ, který již byl z větší části asimilován? K čemu obnovovali český jazyk a vraceli tak český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli české základy věd, umění, hudby, techniky, architektury, školství, průmyslu, všech oborů a oblastí kultury, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby r.1918 mohlo vzniknout Československo, nepřáteli odmítané jako umělý, neorganický útvar. Prý nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se prý rozpadlo. A nebýt Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948, srpna 1968… Obrozenci to zavinili. Mezi disidenty se objevil i názor, že nebýt Jungmanna a Šafárika, mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne–li světovým jazykem, a mohli jsme žít v klidu a blahobytu. Mohli jsme žít v lůně velmoci bez vlastních nesnází. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného druhu a typu, že např. vedou války, přepadají, ničí, plení, podmaňují. Ale říká se jim, tak jako nám, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo to je úkol jen pro malý národ? Jen na jeho svědomí je dovoleno útočit? Jen na to, že se odvážil bránit se?
T. G. Masaryk zdůrazňoval význam věrnosti tradici, ideálním hodnotám, které v minulosti vytvořili naši vynikající předkové: Husův boj za pravdu a pravdivost přesvědčení, Žižkovu neohroženost v spravedlivém boji, Chelčického usilování o pravou lásku k bližnímu bez konfliktů a násilí, lásku k míru a práci pro mír Jiřího Poděbradského, Komenského celoevropské snahy vzdělávací a všenápravné. Těmito humanitními ideály nás (každého osobně) zavazoval. V duchu uvedených idejí a ideálů vychovávala prvorepubliková škola. Dochované čítanky jsou toho výmluvným dokladem.
Avšak v současné době kolem nás řádí nevyhlášená psychologická válka s cílem zbavit nás historické paměti, tradic, smyslu hodnot, které nás po staletí integrovaly, povzbuzovaly, oduševňovaly. Zbavit nás morální jistoty a sil.
K publicistickému bontonu dnes patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl a která mu prý bolestně připomínají nesamozřejmost vlastní existence a vyvolávají pocit neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení. Dovoláváme se prý svých mýtů, kýčů, fetišů a nedokážeme se zbavit svého nacionalismu. Mytologizujeme si prý neprávem své dějiny, uchováváme trvale falešné historické vědomí, nevyrovnáváme se řádně s minulostí. A neprávem nadřazujeme kulturu nad politikou.
Avšak co takové vyrovnání má podle nich znamenat? Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců, přijmout verzi politického protivníka, který má (nejen) mediální propagandistickou sílu nás k tomu přimět? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění (a jsou dnes nejen v médiích, ale i ve vládě a v BIS) kopírují hodnotící soudy protičeských historiografů? Proč nevyhlásí jednou provždy, že dost bylo nezdarů a traumat a že je třeba vydat se znovu na cestu, znovu a lépe a neohrožovat přitom svou těžce nabytou identitu?
Místo toho přepisují dějiny, osobnosti a ideje problematizují, ironizují, všemožně dehonestují. Jeden stálý moderátor v ČT velmi frekventovaného debatního pořadu o české historii mi připomíná natěšeného kuželkáře, který u stolu se svými besedníky, nad něž se svou předpojatostí výrazně povyšuje, poráží vítězoslavně jednu historickou osobnost či událost za druhou. Padají pod jeho nespravedlivými zničujícími soudy – jak ty kuželky, jedna za druhou.
On se za všech politických okolností a ve všech historických situacích honosí převahou nad všemi diskutéry a tváří se jako veleinformovaný, neomylný a nezpochybnitelný nejvyšší soudce. A přitom často hlásá dávno vyvrácené nepravdy.
Příklady: – Není pravda, že si československý národ vymyslel Masaryk r. 1918, a to zcela účelově, aby mohl zdůvodnit požadavek na vznik Československé republiky. Idea byla živá od samých společných počátků národního obrození a sílila spolu s ním. O vyvedení Slováků z maďarského područí uvažoval Čech Havlíček, stejně jako Slováci Kollár a Šafárik a mnozí jiní buditelé před ním a poloviční Slovák T.G. Masaryk po něm, ještě dlouho před první světovou válkou. Československo r. 1918 bylo výsledkem mnohaletého společného úsilí a posléze i ozbrojeného boje Čechů a Slováků, kteří se pokládali za dvě větve společného národa.
– A není pravda, že národní obrození bylo nacionalistické. Bylo humanitní, všelidské. Od Kollára až po Masaryka, přes Palackého a všechny ostatní buditele, všichni kladli na první místo lidství, všelidské bratrství, jemu podřizovali národ. Dokonce i neurvalému napadání Slovanů z úst pověstného T.Mommsena chtěl Masaryk čelit nenásilně, demokraticky a lidsky (humanitou).
– Tvrzení, že jsme nadřazovali kulturu nad politiku, čímž se nás také „nápravci našich výkladů dějin“ pokoušejí deklasovat, svědčí jen o jejich nepochopení prosté skutečnosti, že v nesvobodném režimu přejímá funkci veřejné výměny názorů kultura, především literatura. Jako by nevěděli, že politika byla vždy doménou vládnoucích držitelů moci, zatímco umění a zvláště literatura poskytovala jisté možnosti jako útočiště ovládaným. Tím, že přinášela, byť i jen skrytě, obraz doby a politických úvah, duševního stavu společnosti, individuálního hledání a prožívání společenských problémů.
Literatura má ovšem hodnototvornou povahu. Ukazuje to, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme. Předkládá hodnotící soudy o hodnotách v umělecké (také hodnotové) podobě. Ale hodnoty naší národní literatury a kultury vůbec (ideje, normy, příklady, vzory, ideály, vize) nejsou nepřáteli vysmívané a odsouzeníhodné mýty, fikce, falešná a lživá simulákra (přetvářky), jak se nám snaží namluvit dnešní renomovaní kritici dějin našeho národa (Podivenovi pokračovatelé) a tvůrci veřejného mínění. Je to duchovní bohatství společnosti i jedince, národního kolektivu i občana. Bez ideálních hodnot chybí jedinci i kolektivu něco velmi podstatného: uvědomělé lidství, smysl pro pravdu a spravedlnost, dobro a čest, krásu a lásku.
Pociťujeme všeobecný úpadek, není na co být dnes hrdý. Předchozí prezident popisoval vnější projevy demoralizace národa, mluvil o ztrátě respektu k poctivé práci, o hluboké degradaci úcty a sebeúcty, kulturnosti chování, vztahů k lidem i věcem, o nekritickém obdivu povrchnosti, okázalosti, líbivých gest….Není se co divit, je to přirozený následek komplexního působení médií s cílem zbavit občany vztahu k tradicím a úcty ke kulturnímu odkazu předků. Bylo řečeno, že bez demokratů není demokracie. Bez morálky není demokratů, můžeme dodat. Sebeúcta a národní sebeuvědomění k morálce neoddělitelně patří. Bez výchovy hodnotami a k hodnotám v rodině i ve škole a na veřejnosti všeobecný společenský úpadek nepřekonáme. Na neobhajitelném scestí jsou i dnešní směrnice BIS pro výuku dějepisu ve školách.
Jak dál?
Integrace Evropy, jak se zdá, přestala být tabuizovaným, nedotknutelným božstvem. Velká Británie vystoupila. Islámská invaze se jeví jako hrozivá a neřešitelná. Federalismus se dostává do odstředivky dějinného vývoje. Potlačovaná národní perspektiva představuje užitečný model lepšího budoucího řešení. Národ má a může plnit nezanedbatelné funkce. Uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě. Poskytuje jistoty v čase zmatků. Národ je řeč, historická paměť a tradice, znalost sociálních reálií. Důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Odlišnost a přece vzájemnost, uznávaná svébytnost a přece solidarita a respekt mezi národy, to jsou důležité hodnoty, které federalismus svou necitlivou unifikací a nedemokratickou mocenskou hegemonizací neposkytuje. .
Ukazuje se, že vlastenectví, láskyplný prožitek a trvalý pocit domova, lásky a úcty k mateřskému jazyku a k národní kultuře podrží svůj význam i v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku. Bránit svůj národ a svou příslušnost k němu má smysl i v době postupující globalizace.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
