Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.
Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.
A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?
Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.
Převzato z blogu Tribun
