Stanislav A. Hošek22. 2. 2020Jsou lidé, kteří v diskusích při nedostatku argumentů začnou zvyšovat hlas, později odpůrci začnou spílat, až nakonec jsou schopni i fyzického násilí. V písemné polemice se nedostatek věcných argumentů projevuje nejčastěji nálepkováním, v tom horším případě vulgaritou. V současných politických diskusích jsou nejoblíbenějšími dehonostujícím nálepkami všechny odvozeniny od slova komunista, od komouše, přes komanče, po bolševika. U vyspělejších publicistů se to pak dneska doslova hemží slovy marxista, euromarxista, neomarxista a jinými tvary odvozenými od Marxova jména.
Neopost.V prvé řadě si dovolím několik poznámek k používání předpony neo- a post-. Vždycky jsem tvrdil, že obě jsou dokladem toho, že jejich pisatel neumí najít ani jeden charakteristický rys, jímž by daný jev odlišil od jeho okolí. Nechápu proto pojmy jako postsocialistický stát, když přece jeho charakteristikou je kapitalismus. Pokud vůbec následuje po něčem, tak je to po existenci státu s hegemonií komunistické ideologie, nebo vládou jedné strany. V žádném případě není postsocialistickým, protože na socialismus vůbec nenavazuje. Postsocialistickým státem by byl až teprve stát komunistický.
Jen namátkou se ptám. Současná Británie je postunijní, nebo posbrexitová? Jak dlouho bylo Německo posthitlerovské, či Španělsko postfašistické?
Nejvíc mne pak rozesmějí termíny jako třeba doba postfaktická, epocha postkapitalistická, či éra postdemokratická. V českém jazykovém prostředí je pak doslova nejbizarnějším pojmem slovo postmoderna. V češtině totiž všechno nové, čili co tu ještě nebylo, je moderním, někdy jenom módním. Samo slovo moderna pro označení určité dějinné epochy bylo špatné, protože jde o neukončený děj. Takže moderna tu bude vždycky a stále, když půjde o „novost“. Postmoderna v českém jazykovém prostředí je tedy poněkud nesmyslná. Napadá mne, že jediný postmoderní jev v poslední etapě dějin je kupříkladu restaurace kapitalismu v zemích „tábora míru a socialismu“. Čili postmoderna je návratem z moderny, čti restaurace předmoderního.
Stejné problémy mám s předponou neo- a začalo to samozřejmě už kdysi dávno za Thatecherové s pojmem neoliberalismus. Byl to přece starý známý liberalismus, jenom dogmaticky z ekonomie implantovaný i na politiku. Ovšem po tak zvaném Washingtonském konsenzu se mi začalo vyjasňovat. Pochopil jsem, že jde o krycí název pro světovládu USA a ta i brzy dostala své jasné vyjádření v unipolárnosti světovlády. Dnes bych místo neoliberalismu raději hovořil o liberalismu globalizujícího se světa, pro nějž se teprve jednoslovný název hledá. Použil bych kupříkladu financiérství, čili imperialismus až totalita peněz.
Na závěr této kapitolky si dovoluji tvrdit, že používání předpon post- a neo- ukazuje, že daný vzdělanec neumí, nebo nechce hledat nějaký znak, jímž se popisovaný jev odlišuje od ostatních, aby jej mohl přesně definovat a tím identifikovat. To v lepším případě. V tom horším aby mátl veřejné mínění, nebo dehonostoval své názorové odpůrce pojmem s negativními konotacemi, či dokonce děsil celou veřejnost jako třeba při tvrzení, že se vracíme do neofeudalismu. Je totiž dost pikantní si představit, že v dnešní technické a vědecké éře by se svět vrátil k představě o božském původu světské moci. Což je jeden ze znaků feudalismu ve všech barvách.
NeomarxismusHned na počátku si dovoluji říct, že při debatě na toto téma je zapotřebí rozlišovat minimálně mezi učením samotného Karla Marxe, marxismem a konečně pozdějším marx-leninismem. Skutečný znalec dějin celého společnostního jevu spojeného s „marxismem“ pak odlišuje ještě minimálně historický neomarxismus a euromarxismus.
O problematice byly napsány knihy a tisíce článků. A přesto se neustále používá přídomek „marxismus“ naprosto nepatřičně. Řekněme si už jedenou jasně. Jakýkoliv společnostní jev může odpovědně nést jakékoliv spojení s marxismem tehdy a jen tehdy, když je jeho charakteristickým rysem dominance celospolečenského vlastnictví produkčních prostředků, zdrojů a naprosto nevyhnutelně bank. Na tomto místě si troufám prohlásit, že se samotným Marxem by ani takto pojatý marxismus nešlo úplně spojovat, protože Marxovou vizí byl svět bez principu vlastnění. Že je to utopie? jak jistě tvrdí zatvrzelí odpůrci? Možná, ale dneska nikdo nevlastní oceány a přesto jíme všichni „jeho“ ryby. Stejně tak nikdo nevlastní vodní zdroje a všichni vodu využíváme nejen v zemědělství, ale i k výrobě elektřiny. V té souvislosti si dovolím jednu poznámečku. Všimli jste si, že když lidé určitého politického přesvědčení hovoří o budoucnosti, pak jsou to vize, ale když o ní hovoří jejich protivníci, tak jde o utopie?!
Leč zpět k neomarxismu. Tvrzení, že EU je neomarxistický nadstát, je nesmysl. Jde přece nepochybně o prvek globálního kapitalismu, útvar kapitálového imperialismu a dokonce o superstát nadvlády korporací se sídlem jejich matek často jen v Německu, Francii a snad Nizozemí, či Lucemburska. EU není neomarxistickou institucí, stejně jako není ani obdobou Sovětského „molocha“. Ten byl hegemonií jedné strany, nadvládou jedné ideologie a diktaturou momentálně ve straně většinové frakce. Ani jeden tento jev není pro EU typickým.
EU a především EK rovněž tak není žádnou byrokratickou diktaturou neolevice, jak se často neomaleně tvrdí. Opravdový levičák dneška se totiž vyznačuje alespoň třemi znaky. Nezavrhuje marxismus, i když s některými jeho tezemi nesouhlasí. Absolutně ve své praktické politice nepřipouští válku vyjma obrany při napadení a konečně není fanatickým aktivistou žádného módního hnutí, od homoaktivismu přes genderismus po klimaalarmismus. Což všechno úředníci, ba i mnozí poslanci současné EU prokazatelně jsou.
Evropská Unie není neomarxistickou, leč ani levicovou či dokonce socialistickou. Neomarxistickou proto, že odporuje základním charakteristikám marxismu.
Socialistickou není proto, že způsoby regulace hospodářství a dalších společnostních sfér se v žádném případě nedějí výlučně ve prospěch pracovníků, zaměstnanců a chudších obyvatel. Nebo chce snad někdo tvrdit, že nadržování alternativním výrobám energie je socialistické? Třeba když si vzpomene na jeho realizaci pod diktátem zeleného Bursíka?!
Levicovou pak není už proto, že propadá ideám až ideologiím, které nemají s levicovostí nic společného, jako je například vítačství migrantů, války s terorismem, genderové poblouznění, či dokonce agresivní feminismus.
Naopak.Všechny výše uvedené jevy jsou z dílny odpůrců marxismu, socialismu či levice. Byrokratismus do státní správy zavedly politické síly ještě v dobách, kdy Marx, socialismus a ani levicové ideologie neexistovaly. Už absolutistické monarchie byly známy doslova totalitním ovládáním všech sfér života společnosti a perfektními metodami byrokratické správy států. Takže ani ten nenáviděný totalitarismus není vynálezem marxistických, socialistických či levicových politiků. Válku s terorismem si vymyslely nejsilnější kapitálové skupiny, čti zbrojaři. Migraci spustili teprve mocnáři kapitalistických států, stejně jako homoaktivismus, genderismus, feminismus a další módnosti.
Marxismus, socialismus a levicovost je svými odpůrci spojován s progresivismem. Ony jsou progresivní, ve smyslu opravdového pokroku, ovšem ne módnosti. Opravdový marxistický, socialistický a levicový politik se pozná totiž rovněž podle toho, že je sice tolerantní k naprosté většině nových společenských jevů, ale ty umí přísně analyzovat a hodnotit, zda jsou chvilkovou módou, nebo v sobě nesou alespoň něco trvalého pro budoucnost.
V jednovětném závěru tvrdím. Ti, kdo dneska jiným podsouvají marxismus, levicovost, či socialismus, jsou skoro výlučně nesmiřitelnými antimarxisty, antisocialisty a pravicově orientovanými aktivisty, kteří jsou přesvědčeni, že celá veřejnost má k marxismu, socialismu a levici pouze a jenom negativní vztah, čehož oni mylně využívají k potupě svých odpůrců.
Víc k tomu v krátkosti netřeba dodávat.
Stanislav A. Hošek
