Zdroje jsou, jen je hledat na správném místě...
Na téma avizovaných problémů s financováním důchodů v budoucnosti pokračují stále nekončící diskuze nad návrhy, které již na první pohled nemohou vést ke kýženému výsledku. Skutečné řešení se přímo nabízí, avšak nikdo z těch, kdo tuto problematiku řeší či řešit by měl, takové řešení nevidí. Vyloučit se ovšem nedá ani ta možnost, že je „raněn slepotou“, přinejmenším tou odbornou. Svědčí o tom i odlišné koncepce řešení ze strany ministryně práce a sociálních věcí J. Maláčové a ministryně financí A. Schillerové z poslední doby. Žádná z nich není rozhodně „zásahem do černého“, právě naopak. Ačkoliv jsem se této problematice věnoval v jednom z mých nedávných článků, vracím se k ní za těchto okolností znovu.
Průběžný systém, kdy každá generace platí na důchody té předcházející, u nás fungoval úspěšně po léta. Zrušen naštěstí nebyl, ač si z něj v rozporu se zákonem „vypůjčil“ v minulosti premiér Klaus 330 mld. Kč na vyrovnání schodků hospodaření jeho vlády a nikdy je zpět nevrátil. Podobně si počínal později premiér Topolánek, a to ve výši 70 mld. Kč. „Rozpustili“ tak rezervy, které na příslušném účtu v důchodovém systému byly „na horší časy“ (na překlenutí přechodných demografických problémů apod.). A dnes je to právě ona pravice v opozici, která křičí, jak se důchodový systém kolem r. 2060 u nás zhroutí pro nedostatek peněz. Na první pohled nejrychlejším řešením by tedy bylo vrátit do systému oněch 400 mld. Kč, které si právě jejich tehdejší představitelé z něho „vypůjčili“ a nevrátili. Jednalo by se však o jednorázový krok, který by řešil situaci jen přechodně. V dnešní době ale k němu nedojde. Není k tomu vůle, krom toho ty peníze jejich vlády prohospodařily.
Podíváme-li se na naši polistopadovou historii, tak při meziročním srovnání podílu důchodů na našem HDP zjistíme, že vývoj tohoto ukazatele a současně i množství peněz na důchody doznal v ČR v polistopadovém období několik rozdílných etap, jak dokládá i níže uvedená tabulka ukazující podíl vyplacených důchodů na HDP:
Jednotlivé etapy lze stručně charakterizovat takto:
Podle Eurostatu činí výdaje na důchody v EU průměrně 10 % (to odpovídá situaci ve Švédsku či Finsku), zatímco např. v Rakousku či Francii činí tento podíl 12 % a v Řecku činil 15 %. Nalézáme se tedy dlouhodobě (tak jako v mnoha jiných ekonomických ukazatelích) pod průměrem EU.
Dlužno ale říci, že vláda Andreje Babiše se snaží v oblasti důchodů v ČR zjednat nápravu, o čemž svědčí úpravy důchodů v letech 2019 a 2020.
Problémů je hned několik, a to:
Jak víme, těch pokusů bylo více, byly svolávány různé komise, z nichž nejznámější byla zřejmě tzv. Potůčkova komise. Jak ale sám její šéf řekl, základní nastavení úrovně důchodů musí dát stát. A je to vysoce politická otázka. Bez tohoto zadání komise předkládaly různé návrhy, nakonec se žádné vládě do tak citlivé oblasti nechtělo, takže komise byly opět rozpuštěny a řešení celé záležitosti odsunuto.
Krom toho v souvislosti se snahou vedení EU o rozmísťování migrantů do jednotlivých členských zemí EU je to jedině rozumné řešení, neboť zatím nevíme, kolik z nich jich ČR nakonec dostane „na byt, stravu a kapesné“ a z čeho to budeme platit. Takže vše může být podstatně jinak, než si dnes vůbec lze plánovat.
V posledních dnech se nicméně střetly koncepce řešení hned dvou ministryň vlády premiéra Babiše, a to koncepce Jany Maláčové a Aleny Schillerové.
Ministryně práce a sociálních věcí Maláčová navrhuje tři různé modely, přičemž u dvou z nich dochází k navýšení důchodů s odvoláním na to, že ČR má nižší podíl penzí na HDP než jiné evropské země, a proto má tedy prostor pro jejich navyšování. Neřeší však finanční zdroje pro takové navýšení penzí, což kritizuje jak opozice, tak i Hospodářská komora a současně i ministryně financí.
Ministryně financí Schillerová poukazuje na to, že k takovému kroku by bylo zapotřebí dalších 300 mld. Kč z navyšování daní, což odmítá. Ve své koncepci naopak navrhuje, aby si lidé vedle placení odvodů na sociální pojištění ještě spořili na důchod. Zapomíná ale na to, z čeho si běžný člověk má na důchod spořit při dnešních cenách zboží a služeb (a příp. ještě s hypotékou na krku).
Každá z obou ministryň má částečně pravdu. Avšak ani jedna know-how, jak to uspokojivě řešit.
Příčina současného stavu spočívá v důsledcích privatizace (část podniků zničena) při níž byli lidé přesunuti do továren a montoven zahraničních firem u nás (které vlastní 40 % naší zbylé ekonomiky), investičních pobídkách zahraničním firmám s poskytnutím daňových prázdnin a naprosto chybné ekonomické politice státu i z hlediska koncentrace na výrobu výrobků s nízkou přidanou hodnotou a na mzdový a cenový dumping (v čemž vynikala zejména Topolánkova vláda).
Následky z toho vyplývající jsou pak zejména tyto:
Dohání nás tak to, co jsme v tomto státě zaseli. Je to podobné, jako například s mosty u nás. Umíme jen kritizovat předchozí režim a generaci, která je postavila, nejsme ale přitom schopni ani je opravit, natož stavět další. Tak nám dnes padají na hlavu. A tak je to se vším. Doba, kdy jsme žili z podstaty vytvořené předchozími generacemi u nás končí, teď to bude již pouze na nás a na generacích po nás. Díky předchozímu režimu (a našemu relativně krátkému období budování kapitalismu) jsme se ještě „nestačili dostatečně zadlužit“, nově přicházející generace u nás to však nepochybně lehce doženou.
Za situace, kdy jsme se zcela podřídili EU a jejím plánům a plníme předepsanou roli kolonie, to nemůže totiž dobře dopadnout, neboť žádnou vlastní politiku v rámci EU dělat ani nemůžeme. A stávající garnitura politiků ani nechce či toho není vůbec schopná.
Je třeba změnu, a to radikální a systémovou. Je při tom třeba reflektovat změny ve světě, včas na ně reagovat a snažit se postavit opět na vlastní nohy. A to na bázi národního státu. V rámci EU to možné není, což je po posledních zkušenostech se způsobem jednání Bruselu a s jeho plány jasné snad již každému. K tomu bude zapotřebí i rozsáhlé informační akce pro naše spoluobčany, kteří dosud spolu s večeří konzumují každý večer pořádnou porci propagandy na ČT.
Pokud jde o důchody našich seniorů a příp. i dalších našich spoluobčanů (např. invalidní, vdovské apod.), je třeba si konečně uvědomit, že přerovnáváním výhledově nepostačujícího množství peněz na důchody z jedné hromádky do tří a pak snad do dvou hromádek a zase zpátky ty peníze na množství nenabudou. A do navyšování daní se dnes nikdo nepohrne. Zejména když existují jiné možnosti řešení. Paní Maláčové by to měl konečně již někdo srozumitelně vysvětlit, byť je její úmysl jistě dobrý. Stejně tak nemá smysl snažit se přesunout problém na bedra občanů (viz spoření na důchody či další daně), neboť ti ho nezavinili. A na takový krok nemají peníze.
Nemá smysl ani vytvářet a svolávat různé důchodové komise, které připomínají svým přístupem (a faktickými možnostmi) spíše alchymisty na dvoře císaře Rudolfa II., když chtěli ze švestek vyrábět zlato. Vše se točí kolem nutnosti využít disponibilní zdroje, které si necháváme trestuhodně odtékat do zahraničí, abychom poté vymýšleli další břemena na občany a kolem dosavadní neochoty Babišovy vlády toto řešení zvolit. Je na čase, aby stát začal odstraňovat své dřívější chyby a tím i příčiny současných problémů.
To řešení je přitom jednoduché, „zdroje jsou“, jak říkal jeden z našich bývalých premiérů. Jen je chtít využívat. Název článku nebyl zvolen náhodně, právě naopak. Jen se do takového řešení nikomu jaksi nechce. Proč? Asi bychom si jako kolonie dovolili příliš a nebude nám to trpěno. Nebo jsou důvody nechuti vlády pustit se do tohoto problému snad otázkou vnitropolitickou, příp. otázkou privátních zájmů?