Kromě prostého zeměpisného oddělení odděluje mladé lidi od starých skutečnost, že došlo k hluboké hospodářské změně: zmizela relativní životní jistota a zaměstnanecká stabilita poválečného uspořádání.
Vznikla ekonomika charakterizovaná rtuťovitou nepředvídatelností a vzniklo vědomí, že se svět zmenšuje. Mladí lidé považují otevřenost, diverzitu a konektivitu světa jednadvacátého století za přirozený pořádek věcí, ale chtějí, aby byla odstraněna existující hluboká nerovnost a nerovnováha. Mnoho starých lidí, naopak, je destabilizováno pocitem neustále změny a snaží se přidržovat se jakékoliv bezpečnosti, kterou ještě mají. Tohle je podstatou hlubokého generačního rozporu. V prosincových všeobecných volbách hlasovalo 62 procent voličů ve věku 18-24 let pro labouristy, jen 19 procent pro konzervativce. U voličů ve věku 25-34 let zvítězili také labouristé. Avšak v nejstarší věkové kategorii nad 65 let hlasovalo 64 procent voličů pro konzervativce a 17 procent pro labouristy.Podpora politických stran, definovaná věkem, je děsivý koncept. Institucionalizuje to vzájemnou nedůvěru a resentiment, píše John Harris. Generační apartheid v Británii je zakořeněn v nejhlubších strukturách společnosti, především v polarizované ekonomice bytového fondu. Jen starší lidé dnes vlastní své domy a byty, které získali prostřednictvím hypotéky, mladí občané na hypotéky nedosáhnou a musejí platit činže.
