Kromě prostého zeměpisného oddělení odděluje mladé lidi od starých
skutečnost, že došlo k hluboké hospodářské změně: zmizela relativní
životní jistota a zaměstnanecká stabilita poválečného uspořádání.
Vznikla ekonomika charakterizovaná rtuťovitou nepředvídatelností a
vzniklo vědomí, že se svět zmenšuje. Mladí lidé považují otevřenost,
diverzitu a konektivitu světa jednadvacátého století za přirozený
pořádek věcí, ale chtějí, aby byla odstraněna existující hluboká
nerovnost a nerovnováha. Mnoho starých lidí, naopak, je destabilizováno
pocitem neustále změny a snaží se přidržovat se jakékoliv bezpečnosti,
kterou ještě mají. Tohle je podstatou hlubokého generačního rozporu. V prosincových všeobecných volbách hlasovalo 62 procent voličů
ve věku 18-24 let pro labouristy, jen 19 procent pro konzervativce. U
voličů ve věku 25-34 let zvítězili také labouristé. Avšak v nejstarší
věkové kategorii nad 65 let hlasovalo 64 procent voličů pro
konzervativce a 17 procent pro labouristy.Podpora politických
stran, definovaná věkem, je děsivý koncept. Institucionalizuje to
vzájemnou nedůvěru a resentiment, píše John Harris. Generační apartheid v
Británii je zakořeněn v nejhlubších strukturách společnosti, především v
polarizované ekonomice bytového fondu. Jen starší lidé dnes vlastní své
domy a byty, které získali prostřednictvím hypotéky, mladí občané na
hypotéky nedosáhnou a musejí platit činže.
