Jestli byly tyto volby o něčem, tak o Brexitu. Na tom – a pouze na tom – postavili konzervativci svou kampaň. A zvítězili drtivě, nejvíce od dob Margaret Thatcherové. A polepšili si rovnoměrně v podstatě na celém území Spojeného království. Vysmívaný Boris Johnson má jasnou většinu a Brexit je nyní jasná věc.
Johnsonovi se navíc podařilo sjednotit stranu, která byla v klíčové otázce hluboce rozdělená už skoro čtyřicet let, což taky stálo funkci všechny poslední konzervativní premiéry (Thatcherovou, Camerona i Theresu May). Sjednotil ji tvrdě, kritici hovořili o noci dlouhých nožů, ale po desítkách let bude mít v parlamentu jednu stranu a ne dvě, navzájem rozhádané.
Jestli někdo Johnsonovi pomohl, je to jeho největší kritik, lídr Labouristů Jeremy Corbyn. Je skoro těžké se rozmyslet, kde při popisu Corbynových odpudivých názorů začít dřív. Kamarád Sovětského svazu, zastánce jednostranného odzbrojení, nepřítel NATO, přítel HAMASU a IRA, antisemita, zastánce co nejvyššího zdanění a co největšího státu, muž, který projevuje okázalou absenci jakéhokoliv patriotismu či vztahu ke své zemi… Corbyn navíc ze sebe nedokázal vymáčknout jasné slovo o osudu Británie v EU. Ač se to zdá českým uším neuvěřitelné, pro západního levičáka jako je Corbyn, je totiž EU příliš volnotržním, kapitalistickým, neoliberálním výtvorem… Corbyn tak sice slíbil nové referendum, ale s tím, že sám by v něm zůstal neutrální. Takového lídra chcete… Výsledkem je masivní přesun tradičních voličů z dělnických okrsků od labouristů ke konzervativcům. Ti jsou sice ekonomicky levicově orientovaní, ale na rozdíl od Corbyna jsou vlastenci a pro jasný odchod z EU a Johnson (chlapec z dobré rodiny a z elitní školy) jim je nakonec bližší než strana, která se jmenuje v překladu Strana práce. I v Británii se tak rýsuje nová politická dělící linie, která bude čím dál viditelnější i v jiných státech. Linie mezi těmi, kteří dávají přednost blízké, známé a uchopitelné vládě na území, kde již generace něco (národní stát) existuje, a mezi těmi, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že čím vzdálenější, složitější a nejasnější bude vládnoucí struktura, tím lépe. Corbyn ale nepřilákal ani jednu skupinu – bohatší zastánce EU totiž spolehlivě odradil svou snahou je zdanit, co to jen půjde. Výsledkem je nejhorší labouristický volební výprask od roku 1935. Odtrženost moderní levice od reality pak už jen dokresluje komentář z Guardianu (oblíbený list našich novinářů při každém přehledu tisku) necelé dva týdny před volbami, že konzervativci ve svém volebním manifestu nedostatečně zdůraznili práva LGBT populace (ba dokonce vůbec nezmínili translidi…) a že jim to můžou gayové vrátit volební porážkou. Zdá se ale, že dělnických voličů je pořád víc, než politicky levicově uvědomělých gayů…
Zvláštní ukázkou intelektuálního masochismu teď bude ponořit se do českých mainstreamových médií a najít si tam všechny popisy Borise Johnsona (šašek, náfuka, lhář) a všechny predikce jeho politického osudu (nezvládne dojednat novou dohodu o Brexitu, prohraje volby…) a už si preventivně začít shromažďovat prognózy o tom, co se stane po Brexitu (hladomor, chaos, rozvrat ekonomiky). Zatím libra skokově posílila…
Johnson samozřejmě není nějaký hodnotový konzervativec, navíc se jeho voličská základna nyní posunula trochu doleva. Ve svém povolebním proslovu kromě Brexitu mluvil nadšeně (on vlastně mluví pořád jenom nadšeně…) o investicích do nejsocialističtějšího zdravotního systému na světě, britského státního Národního zdravotnického systému (NHS) a o tom, jak bude Británie šampionem v přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Ale jedno politické poučení by si z něj pravicoví politici přece vzít měli. Popsal to Alexandr Vondra na twitteru: „Nekličkovat a zastávat čitelné postoje. Naslouchat lidem. Mluvit zajímavě a zábavně.“
Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz