Dovolená v NDR u Baltu nebo v Tatrách na Slovensku - to byla česká klasika za totality. Podívat se na Západ - do Francie, Anglie, Itálie nebo Španělska - to zkrátka možné nebylo. A v bývalé Jugoslávii, jehož součástí bylo dnešní Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, Černá Hora, Kosovo, Bosna a Hercegovina a Severní Makedonie, se směly rekreovat jen prověřené rodiny.
"Kdo chtěl jet někam na Západ anebo do Jugoslávie, musel žádat u banky o devizový, případně dinárový příslib," popsal tehdejší situaci kroatista (odborník na Chorvatsko) Dušan Karpatský.
To samo o sobě ale nestačilo. Museli jste mít i takzvanou výjezdní doložku. Před odjezdem StB třeba kontrolovala, jestli rodina nemá příliš uklizeno. Obávala se, že lidé návštěvu u moře využijí k emigraci. Z Jugoslávie totiž bylo možné uprchnout do Itálie. "Oni s tím Západem vlastně neměli nějaké přísné kontroly na hranicích," tvrdí Karpatský.
Ti ostatní směli vycestovat jen do zemí spřátelených se Sovětským svazem. "Já jsem byl čtyřikrát nebo pětkrát v Bulharsku s podnikem," pochlubil se jeden z dotázaných v anketě. "Do zahraničí jsme se nedostali. I Čechy jsou krásný," svěřil se jiný.
Češi a Slováci si moře často nahrazovali jezerem Balaton v Maďarsku. K poměrně chladnému moři se smělo na sever východního Německa. Češi to spojovali především se zakázanými nákupy, protože v Berlíně či Drážďanech toho koupili přece jen víc než doma. Na hranicích je pak čekalo nervy drásající napětí, jestli u nich celníci něco nenajdou a nezabaví.
Cestování nebylo jednoduché také proto, že s orientací pomáhaly jen mapy. Žádné navigace neexistovaly a tak se mnohokrát na cestách i bloudilo.
