Někdy je člověk vystaven situaci, v níž se není schopen rozhodnout mezi dvěma či více variantami. Jindy se zase rozhodne impulzivně a v lidech ve svém okolí tím nevyvolá zrovna pozitivní odezvy. A je přitom jedno, zda se jedná o záležitosti soukromé, nebo pracovní. Rozhodování mezi dvěma ženami (či muži) v sobě obsahuje podobnou rozkolísanost a nestabilitu jako výběr ze dvou rovnocenných kandidátů na […]
The post Proč je dlouhé rozhodování i střílení od boku špatně a co o nás naše volby říkají appeared first on Forbes.
Někdy je člověk vystaven situaci, v níž se není schopen rozhodnout mezi dvěma či více variantami. Jindy se zase rozhodne impulzivně a v lidech ve svém okolí tím nevyvolá zrovna pozitivní odezvy. A je přitom jedno, zda se jedná o záležitosti soukromé, nebo pracovní.
Rozhodování mezi dvěma ženami (či muži) v sobě obsahuje podobnou rozkolísanost a nestabilitu jako výběr ze dvou rovnocenných kandidátů na pracovní pozici. Liší se jen míra doprovodných pocitů. V jednom extrému jsme vždy svědky rozhodovací paralýzy, v extrému druhém rozhodování typu „vypálím z děla a uvidíme“. Čím je to dané? A jakým způsobem spolu tyto protikladné polohy souvisí?
Vzájemný vztah mezi nerozhodností a zbrklostí se na první pohled jeví paradoxně. Nenechte se tím ale zmást. Tato protikladnost je základem každého z nás. Výsadou člověka totiž je, oproti ostatním živočichům, vědomí. Vědomí, které je schopno reflexe a rozlišování a v jehož centru stojí naše „já“. Samotný proces rozlišování si můžeme zjednodušeně představit následovně: pomocí smyslů člověk zjistí, že „něco je“. Myšlení (logos) řekne, „co to je“, cítění (éros) to doplní o hodnoty, „jaké to je“. Čtvrtou funkcí je intuice, která naznačí, „odkud to jde a kam to směřuje“.
Lidská schopnost rozhodovat se, tj. tvořit si úsudek a na jeho základě jednat, v sobě tedy obsahuje protikladnost, která je vyjádřena souběžným působením rozumu a citu. Rozhodnutí v sobě tudíž vyvažuje protiklady a jako takové je nezbytnou podmínkou růstu vědomí vůbec, neboť lidské vědomí nelze rozšířit ani prášky, ani fackou. Je to jedině konflikt, který v sobě nese střet soupeřících stran, pod jehož tlakem, v nekomfortní situaci, se člověk rodí. Problém ovšem nastává, když se jedna z funkcí urve ze řetězu.
Člověk se zkrátka rozhodovat musí. A co je nejdůležitější, rozhoduje se neustále, ať už si toho je, či není vědom. Zdánlivé vyvázání se z tíhy rozhodnutí je pouze pštrosí politikou, která je ovšem prováděna na betonu. Stejně tak impulzivní rozhodnutí na základě aktuálních emocí často končí jen šlapáním vody, neboť není nic proměnlivějšího než lidská nálada a nic nedokáže zakalit úsudek více než emocionální afekt.
To, co staví tyto dva protiklady do vzájemného vztahu, je nejistota. Kdykoli se totiž člověk zabývá něčím novým a neznámým (o stereotypních rozhodnutích se zde nebavíme), je vystaven nejistotě, protože zkrátka neví (a ani vědět nemůže), co bude následovat. Nejistoty a temnoty se přirozeně bojí, a kde vstoupí do hry strach, objeví se zákonitě i instinktivní, pudové reakce na něj.
Aby člověk mohl přezkoumat svá jednotlivá rozhodnutí, musí se v prvé řadě podívat na vlastní rozhodovací proces, jmenovitě na míru odvahy (a citu pro situaci) a znalost a práci s fakty, které při svém rozhodování využívá.
Impulzivnost, tedy přeexponovaná odvaha povýšená pomocí popření zjevných dat, důmyslně sleduje vůli jedince po moci. Kdo tlačí na pilu, tomu jsou fakta často na obtíž. Rozvážnost vyvedená do extrému na sebe zase bere oblek zbabělosti. Bez jemné koordinace protikladných sil nefunguje dlouhodobě nic. Nikdy to není otázka buď, anebo, ale vždy jen otázka míry.
Jeden tak nejistotě podléhá, protože udělat chybu je pro něj něco jako spáchat trestný čin, a začne hledat pojistky proti spálení si prstů. To vše ve snaze uchránit své nebohé, nebo spíše ubohé, já před srážkou s realitou a z ní plynoucími neúnosnými pocity. Dalších x možností zůstává otevřeno, čímž je živena jakás takás iluze, že nakonec to třeba vyjde a tím se konečně narovná i vlastní sebehodnota. Zapomíná přitom na to, že člověk se učí jedině zkušeností, která však vzniká tím, že se pro jednu z možností rozhodne a ostatní obětuje.
Impulzivně jednající člověk přistupuje k nejistotě naopak. Její tlak nesnese a uteče od ní, jak jen může, tj. rozhodne se impulzivně. Rozhodnutí pod tlakem ovšem zcela popře protichůdnou tendenci, která se kvůli nedostatečnému zohlednění projeví ve formě pochybností a změnou nálady. Nejednou se nakonec stane, že rozhodnutí buď vezme zpět, nebo evidentní chybu začne bránit tak zuřivě, až jej můžeme podezřívat z dogmatismu.
Nejistota není jen nepříjemným stavem, ale nahlížena z pohledu růstu i příležitostí par excellence k porozumění sobě samému, neboť její tíha má moc vyvést člověka z jeho doposud nezralé identifikace. Čím ostřejší protikladnost je nastolena, tím je i větší potenciál růstu. Lze to ovšem říci i jinak – oč více už člověk potřebuje nakopnout směrem kupředu, o to většímu dilematu je vystaven.
Nerozhodnost, stejně jako impulzivní rozhodnutí, která naopak bereme ještě třikrát nazpět, ukazují na problém, jejž máme uvnitř. Člověk neví, co v sobě nese, mnohdy jako by žádné nitro ani neexistovalo, a tuhle základní neznalost pak musí nutně prožívat ve vnějším světě. Taková situace neukazuje na nic jiného, než že se mu nedostává citu. Citu k sobě samému i bližnímu.
Je to právě soucit a lidské hodnoty obecně, které značí lidskou jedinečnost. Tato jedinečnost ovšem není výdobytkem doby nebo snad státu, ale výsledkem konfliktu, který se vždy odehrává v nitru jedince. Konfliktu, který se s každým dalším rozhodováním zas a znovu vynoří.
Nedefinují nás totiž ani naše slova, ani kohoutí ostruhy, ani počet followerů. Definují nás naše vlastní volby a činy.
Autor je terapeut a podílí se na projektu Vztahová akademie, který nabízí novou koncepci studia psychologie vztahů a osobnosti a vychází z jednoduché rovnice, že čím méně toho víme o sobě, tím méně rozumíme i našim vztahům.
The post Proč je dlouhé rozhodování i střílení od boku špatně a co o nás naše volby říkají appeared first on Forbes.
