Petr Sak
9. 11. 2019
Převrat či sametová revoluce
U společenských změn takového charakteru, jako byl převrat 17.11.1989, se obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů. Na převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy. Výjimku tvoří Analýza 17.listopadu 1989 politického vězně Miloslava Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu a kromě snahy o analýzu skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor se v již „svobodném a demokratickém Československu“ stal obětí štvanice a jeho bratr, ředitel zdravotní školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze školy samotné.
Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací - mýtem. Do dneška je vražda J.F.Kennedyho překryta mýtem osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA bylo překryto aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“ zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby přiznal, že informace novinářům poskytoval on.
Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí nepřístupné a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme, neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, jeden z našich nejvýznamnějších zpravodajců, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.
Další příčinou, proč mýtus má větší cenu než pravda, a tudíž je třeba bránit odhalení pravdy, je funkce mýtu jako měkkého nástroje ovládání lidí. Porovnejme dvě události; srpnovou okupaci s následnou normalizaci s 334 tisíci vyškrtnutými a vyloučenými z KSČ a následně diskriminovanými a „sametovou revoluci“. Vojenská invaze a následná vojenská okupace představují tvrdý nástroj uplatnění moci. Rozhodnutí sovětského politbyra vycházelo z dezinformací a předpokládalo, že po vstupu vojsk velká část obyvatelstva zásah podpoří. Ovšem pro drtivou většinu populace byl zásah tragickou událostí, traumatizující je po zbytek života. Tato zkušenost se stala součástí jejich podvědomí, neustále se aktivizující v mysli při nejrůznějších podnětech a následně rezistentní vůči racionálním podnětům a analýze. Toto psychosociální residuum v jedinci se stalo v úhrnu společenskou bezpečnostní minou v základech politického systému Československa, jejíž výbuch v listopadovém převratu byl nepominutelnou složkou převratu.
Tohoto fenoménu si jsou architekti práce s masami vědomi, a proto preferují měkkou moc, to znamená práci s vědomím lidí. Donutit lidi, aby převzali a ztotožnili se s názory, postoji, určitou interpretací historie, a protože obecné a abstraktní ideje velkou část lidí míjí, jsou jim implementovány prostřednictvím osobností (idolů, VIP, vzorů), které pomocí médií konstruují. Tito architekti moci za oponou využívají stejný princip jako plachetnice plující proti větru či bojovník judo, který využívá sílu protivníka. Kryptokracie využívá sílu emocí a z nich vyplývající aktivity těch, s nimiž manipuluje v jejich neprospěch a ve svůj prospěch.
Tak jako vznikají zbraňové systémy a zbraně dalších a dalších generací, tak se také objevují nové zbraně v oblasti psychologické války a módní terminologií v oblasti hybridní války. Efektivitou srovnatelnou s jadernými zbraněmi, avšak bezpečnější variantou ve srovnání s jadernými zbraněmi, jsou barevné revoluce, které vyžadují ovládání médií a jejich pomocí ovládnutí velké skupiny populace, „spontánní“ vznik neziskové organizace, která se stane organizátorem aktivit davu na ulici (Milion chvilek…), využití negativních emocí ve společnosti, případně vytvoření těchto emocí (masakr a mrtvý student na Národní třídě, mrtvý novinář), labilní situace ve společnosti (např. kolem voleb, kdy stará moc ztrácí legitimitu a nová ji ještě nepřevzala), implementace zpravodajských služeb do strategických pozic, v nichž stimulují a modulují chování davu na ulici (odvedení z Albertova na Národní třídu), připravení nových elit a mediálně módního image hlavních představitelů (humanista Havel, který zvítězil nad komunizmem).
K zajímavým závěrům můžeme dojít při komparaci srovnatelných událostí, kdy jedna vycházela z připraveného scénáře a druhá ne. Při demonstraci v Barceloně za samostatnost Katalánska bylo zraněno 800 lidí a k pádu režimu nedošlo. Katalánsko samostatnost nedostalo, naopak zvolení političtí představitelé, kteří naplňovali dle principů demokracie vůli lidu, byli odsouzeni k mnohaletým vězením a v Praze při mnohem slabším zásahu policie došlo k pádu režimu. Představitelé Evropské unie opakovaně vyjadřují obavy o demokracii v Maďarsku, Polsku, v Česku a na Slovensku, ale stav demokracie ve Španělsku je nechává klidnými, podobně jako slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou, která charakterizuje státy V4, včetně státu jehož je prezidentkou, jako potížisty, ale se stavem demokracie ve Španělsku problém nemá.
Jako příklad ovládání populace tvrdě represivními nástroji moci jsem uvedl srpnovou okupaci, zatímco příklad dokonalého využití měkké moci je listopadový převrat s marketingovou nálepkou „sametová revoluce“, na níž se vázaly další nástroje psychologické manipulace (svobodu a demokracii jsme si vycinkali klíči na náměstích, …). Zatímco tvrdá moc sovětské okupace legitimizovala odpor lidí, ať již vnější či vnitřní, implementace do vědomí lidí, že oni jsou subjekty revoluce (překrytí pravdy převratu mýtem revoluce) je činí odpovědnými za vše, co z listopadové události vzešlo a vlastně delegitimizovalo odpor proti následné společenské skutečnosti. Kritik či oponent polistopadového vývoje se tak stával starou strukturou, agentem STB, bývalým komunistou, svazákem, chodil do Pionýra, je agentem Putina, proruským trollem. A protože v KSČ bylo přes dva milióny členů a někteří byli dokonce členy Lidových milicí, ještě větší počet byl v mládežnické organizaci, agentů STB bylo více než sto tisíc, tak téměř každý měl z tohoto pohledu máslo na hlavě. Iniciátory štvanic na selektivně vybrané občany byli přitom často vysocí nomenklaturní kádři či agenti a důstojníci STB. Dokonce ještě před „listopadem“ a následně probíhal boj i uvnitř STB, který se projevil i v tom, koho svazky byly skartovány a kdo byl předhozen a obětován a s kým se počítalo do budoucna.
Potenciální a selektivní štvanice dostala i formální podobu v lustračním zákonu, který ve společnosti vytvořil vrstvu méněcenných druhořadých občanů. Pokud by ještě žili, patřil by mezi ně i Alexander Dubček a přímý účastník moskevských jednání, který nepřipojil svůj podpis pod závěrečný protokol František Kriegel, který situaci popisuje: “Nebyl jsem připuštěn k jednání, neznám jeho průběh, ale vyžaduje se můj podpis. Já nepodepíšu. Naše delegace v tomto složení nemá k takovému podpisu ústavní právo. Nikdo nás nedelegoval, a navíc někteří z nás do Moskvy nepřijeli dobrovolně, nýbrž jako vězni.“ To jsou paradoxy. Možná, že zde jsou počátky rozdělování společnosti.
Po listopadu zjevně, ale fakticky dávno před listopadem, dostaly strategický význam archivy a svazky STB. V předstihu již před převratem probíhaly selektivní skartace svazků z archivů STB. Nová elita, jejíž významnou část tvořili disidenti, se soustředila na kontrolu nad archivy a svazky STB, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že kolem dvou třetin disidentů a chartistů byli agenti STB (Dolejší, 2014), případně dalších zpravodajských služeb. Proto nový ministr vnitra Richard Sacher, sám agent STB, shromáždil svazky STB nové politické elity do Fondu Z (Sak, 2018), který se ztratil či stal nedostupným.
V Jihočeském kraji stál po listopadovém převratu, a své rehabilitaci, v čele občanské prověřovací komise člověk, který byl obětí normalizačních prověrek. Krátce po jeho jmenování se u něho objevila disidentka, tehdy ve funkci náměstkyně ministra vnitra České republiky Petruška Šustrová (sama se vztahem ke kraji, neboť měla v Bechyni dům…) a požadovala předání archivních svazků „mikrofiší“ z výslechů členů Charty 77 v kraji. Po odmítnutí je vydat, protože nedisponovala písemným pověřením ministra R. Sachera, se vrátila v dalších dnech s pověřením, podepsaným vrchním velitelem branné moci Václavem Havlem, ale už neuspěla, neboť mezitím pro dokumenty poslal ministr vnitra svého kurýra.
Ne všechny svazky disidentů se podařilo skartovat a tak občas se vynoří kauza disidenta agenta, jako v případě nedávno zemřelé herečky Vlasty Chramostové. Ovšem STB nad svazky, lustracemi a prověrkami neztratilo kontrolu. Problém v řízeném procesu způsobil Cibulka se svým tzv. Cibulkovým seznamem (agentů), který je však již také vytříděný.
Mezinárodní souvislosti Listopadový převrat byl součástí mezinárodně politických změn vyplývajících z rozpadu Jaltského uspořádání světa po II. světové válce. To je půdorys, na kterém se realizovaly jednotlivé mezinárodně politické změny a tedy i listopadový převrat v Československu. Proměna celého východního bloku vycházela z jednání mezi USA a SSSR a osobně mezi M.S.Gorbačovem a americkými prezidenty Donaldem Reaganem a Georgem Bushem.
Od mládí jsem poslouchal Hlas Ameriky a na jaře 1989 jsem si všiml radikální proměny v orientaci stanice. Zatímco do té doby byl využíván jako politický špílmachr ten, na koho mužstvo hraje, Alexander Dubček, od jara se tímto špílmachrem stal Václav Havel.
Počátkem roku 1990 jsem se jako pracovník Ústavu pro filosofii a sociologii zúčastnil výzkumu nových politických elit. V rámci tohoto výzkumu jsem vedl rozhovor s předním disidentem a blízkým spolupracovníkem Václava Havla Janem Sternem (1924). V tomto rozhovoru řekl, že počátkem roku 1989 dostali disidenti informaci od amerického prezidenta George Bushe, že M.S.Gorbačov souhlasí, aby v Československu došlo ke změně režimu (politického systému). Změna však byla plánována spíše na počátek prosince na Den lidských práv.
Sovětský svaz měl scénář politických změn v Československu, který naplňoval prostřednictvím sovětské ambasády a KGB a tyto instituce je přenášely na STB a vybrané jednotlivce, především ze stranického prostředí. Aktivity disidentů spadaly, vzhledem k tomu, že zhruba dvě třetiny disidentů byly agenty STB (Dolejší, 2014), do scénáře STB. Ilustrací těchto souvislostí je příběh z Prognostického ústavu, kdy jeho pracovníci po páteční demonstraci na Národní třídě připravovali petici proti zásahu policie proti demonstrantům. Nejradikálnější se vyjadřoval a do petice vnucoval požadavek „ať jdou komunisti do hajzlu“ pracovník, který byl agentem STB a KGB Karel Köcher. Tuto historku vyprávěl na semináři k 17.11.1989, který se konal ve Slovenském domě 15.10.2019 pracovník Prognostického ústavu a účastník vytváření oné petice, pozdější ministr Jan Mládek.
O mezinárodním přesahu listopadového převratu a jeho příprav v období předcházející převratu svědčí ilegální schůzka náčelníka STB a 1. nám. ministra vnitra gen. Aloize Lorence, vedoucího bezpečnostního odd. ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta a tajemníka ÚV KSČ s odpovědností za zahraniční politiku Josefa Lenárta v srpnu 1989 v hotelu Paříž s představiteli některých západních států.
V období před listopadem Sověti neformálními kanály přenášeli na budoucí aktéry změny své představy o průběhu a cílech převratu a jaké osoby mají být postaveny do čela. Takové svědectví podal parlamentní komisi pro vyšetřování 17.11.1989 zeť Josefa Smrkovského. Navštívili ho dva neznámí muži a sdělili mu, že vzhledem k tomu, kdo byl jeho tchán, věří, že splní to, oč ho požádají. Následně mu taxativně vyjmenovali, jak má podle sovětského vedení převrat proběhnout a k čemu má dospět. Určili komu má toto sdělení předat, což dotyčný také udělal (Žáček, 2013).
O roli Sovětského svazu, KGB a sovětské armády v přípravě a v průběhu převratu a popřevratovém vývoji svědčí řada indicií. JUDr. Miroslav Polreich na řadě seminářů a ve svých knihách píše, jak již od počátku roku 1989 jezdil do Milovic jednat s velením sovětské armády o její roli v připravovaném převratu ( Polreich, 2009).
V období před listopadem a v průběhu listopadového převratu sovětští představitelé odmítali přijmout a jednat s československými stranickými a státními představiteli. Např. Ladislav Adamec se v Kremlu marně dožadoval přijetí M.S.Gorbačovem.
Jasnou pozici k převratu vyjadřoval samotný M.S.Gorbačov. „Už 20. listopadu zaslal M. Gorbačov na velvyslanectví SSSR v Praze a velení Ústřední skupiny sovětských vojsk v Československu dopis, s nímž měli sovětští představitelé obeznámit naše vedení. Byly v něm dvě hlavní teze. Za prvé, sovětské orgány působící v Československu zabrání všemi možnými způsoby eventuálnímu krveprolití. Kdyby bylo třeba, museli sovětští vojáci dislokovaní v Milovicích klást dokonce odpor českým silovým strukturám, aby se, opakuji, neprolila krev. Za druhé, dal M.S.Gorbačov pokyn velvyslanectví SSSR, aby zastavilo veškeré kontakty s tehdejšími stranickými a státními činiteli, navázat styky s opozičním hnutím a podpořit vládu, která z něho vznikne a bude legitimizována v důsledku demokratických voleb“ ( Petrová, 2016).
Na přelomu roku 1967 a 1968 se k probíhajícím změnám v Československu generální tajemník ÚV KSSS L.I.Brežněv vyjádřil: „Eto vaše dělo“ a za půl roku poslal do Československa půlmilionovou armádu. M.S.Gorbačov hlásal konec politiky omezené suverenity socialistických zemí a nezasahování do vnitřní a zahraniční politiky Československa. Ve skutečnosti šlo však jen o přechod od tvrdé k měkké síle a základní politická změna v Československu se udála podle sovětského scénáře, který byl vypracován podle dohod mezi USA a SSSR. V obou případech vyjádření představitelů KSSS bylo pokrytecké. Navíc SSSR stáhl svou vojenskou a další vnější sílu z Československa za situace, kdy Sovětský svaz pro československou populaci zdiskreditoval socializmus.
To, co občanům na československé společnosti osmdesátých let vadilo, byla sovětská okupace a stav společnosti zprostředkovaně, přes dosazené politiky, způsobený sovětskou mocí a persifikovaně L.I.Brežněvem a M.S. Gorbačovem. Tito dva politici a Sovětský svaz jsou zodpovědni za historickou diskreditaci socializmu v Československu.
V Pražském jaru se drtivá většina populace ztotožňovala se sociálně spravedlivou a demokratickou společností, tehdy nazývanou demokratickým socializmem. Po okupaci Československa velká část populace nedokázala rozlišit mezi invazí a okupací - aktem imperiální politiky SSSR a principy socialistické společnosti a vyvodit, že tato invaze s následnou okupací a normalizací je v rozporu se socializmem a naopak se jedná o útok na socializmus. Občané vyloučení z KSČ přišli o své exkluzivní pracovní pozice, které do značné míry získali svou aktivitou v KSČ. Tedy jak získání pracovní pozice, tak její ztráta mělo v nemalé míře politický charakter a bylo svým způsobem nekorektní. Ovšem většina vyloučených si tuto nekorektnost přiznávala pouze u ztráty pracovní pozice. S tím souvisí jejich ztotožnění socializmu s invazí a s normalizací a odmítnutí vize socialistické společnosti. Zde se prolíná intelektuální nedostatečnost k politické analýze a ztotožnění socializmu s osobním prospěchem. Pokud již identifikace se socializmem prospěch nepřinášela, tak socializmus zamítli. Svým způsobem je tento přístup obdobný jako u jejich politických protivníků, kteří se přihlásili k dokumentu Poučení z krizového vývoje ….. Obě proti sobě stojící strany ideály a hodnoty obětovaly pragmatizmu a osobnímu prospěchu.
Součástí připravovaného scénáře listopadového převratu byl Václav Havel jako prezident Československa. Několik let před převratem členové vládní delegace Francie v rozhovorech s disidenty hovořili o Václavu Havlovi jako o prezidentovi. Režisér Jiří Svoboda zveřejnil svou zkušenost, kdy několik let před listopadem 1989, již v době probíhající perestrojky-přestavby, byl jako člen stranické delegace v Moskvě a vysoký sovětský představitel hovořil jako o budoucím prezidentovi o Václavu Havlovi.
Role STB Nejpozději na jaře 1989 část STB kolem 1. nám. ministerstva vnitra gen. Aloise Lorence „odepsalo“ stranické a státní vedení a začalo dělat politiku na vlastní pěst. Do této politiky také patřila příprava státního převratu. V České televizi v pořadu k výročí 17.11.1989 přiznal generál Aloiz Lorenc, že převrat připravovalo STB od léta 1989. Příčinou osamostatnění politiky STB od stranického vedení bylo vyhodnocení stranického a státního vedení jako neschopného reagovat na novou krizovou vnitro i mezinárodně politickou situaci a také osobní ambice aktérů převratu, které mohly být úspěšným státním převratem uspokojeny. Možná však, že nejsilnější příčinou tohoto osamotnění STB byly mezinárodní souvislosti.
O konání manifestace na Albertově 17.11. 1989 k poctě událostí a jejich obětí, které se udály před padesáti lety se dlouze jednalo v rámci orgánů Socialistického svazu mládeže (vysokoškolský výbor, městský výbor, ústřední výbor) a v závěru se rozhodovalo na ÚV KSČ. Koncept manifestace z mládežnického prostředí přenášel na ÚV KSČ Vasil Mohorita, který byl předsedou ÚV SSM a členem sekretariátu ÚV KSČ. Díky této pozici při rozhodování o konání manifestace prosadil stanovisko o povolení manifestace. Manifestace byla povolena s dvěma základními podmínkami:
1. manifestace se nepřesune do centra města;
2. nedojde ke střetu policie s účastníky manifestace.
Nejen v průběhu manifestace, ale ještě před jejím zahájením bylo jasné, že tyto podmínky splněny nebudou, ba naopak. U Národní třídy byli připraveni příslušníci Pohotovostního pluku VB, což vyžadovalo rozhodnutí a příslušné rozkazy řadu hodin již před vlastním zahájením manifestace. V přilehlé ulici byl na telefonu generál KGB V.F. Gruško. Generálpor. Gruško byl podle výpovědi gen.A.Lorence 17.11.1989 na jejich společné večeři. Při vyšetřování událostí 17.listopadu zjistila generální prokuratura, že v řídícím štábu na MS VB pplk..M.Danišoviče byl přítomen sovětský generál Teslenko ( generál milicí-policie).
Je to i potvrzení jednoho ze závěrů Parlamentní vyšetřovací komise 17.listopadu 1989-Tisk č.1236 FS ČSFR § 13, odst. b/ „vlastní zásah byl řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována.“,
Podle neověřené informace součástí příprav byla instrukce, že ti, kteří nepatřili k demonstrantům, ale k opačné straně, měli mít bílý karafiát. S bílým karafiátem se mohli bezpečně pohybovat v zóně průniku demonstrantů a policie.
Silným argumentem pro tvrzení, že v listopadu šlo o připravovaný převrat STB, je epizoda s mrtvým studentem. Na Národní třídě v průběhu zásahu policie zůstal na zemi ležet mrtvý mladý člověk, který byl následně odvezen. Petr Uhl v rozporu se zásadami žurnalistky o ověřování informací a jejich zdrojů předal západním agenturám informaci, kterou mu telefonicky předala pro něho zcela neznámá Drahomíra Dražská, že na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd. „Náhodou“ otec tohoto studenta byl redaktorem Československé televize a matka byla redaktorkou celostátního tištěného deníku Svobodné slovo. Když informace o zabitém studentovi zasáhla formativně vědomí lidí a společnosti a stimulovala je k posunu v chování vůči stávajícímu režimu, bylo odhaleno, že šlo o dezinformaci a nikdo na Národní třídě nebyl zabit, společnost již byla nevratně někde jinde.
Postupně vytvořené dvě parlamentní komise k vyšetřování událostí 17.listopadu s odborným zázemím kolem mrtvého studenta nic neodhalily. Dodatečně se odkrylo, že více než polovina členů těchto komisí byli agenti STB. Studenti pedagogické fakulty si také vytvořili vyšetřovací komisi a tato amatérská komise odhalila, že ten, kdo sehrál na Národní třídě roli mrtvého, byl důstojník STB Ludvík Zifčák, který několik měsíců před listopadem měl za úkol se infiltrovat do studentského hnutí a na Národní sehrát roli mrtvého. Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, v časopisu Paměť a dějiny podrobně popsal, jak se vlastně Zifčák krátce před listopadem dostal do prostředí opozičních skupin, odkud měl získávat informace.
Kuriozitou je, že to nebyl Zifčák, kdo jako první na jaře 1989 kontaktoval disidenty. Byla to disidentka Anna Šabatová, manželka signatáře Charty 77 a představitele Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných Petra Uhla, kdo Zifčáka první oslovil. Zifčák tehdy použil jméno Milan Růžička.
Zajímavé také je, že na bruntálské bydliště agenta Růžičky upozornil Václava Bartušku gen.A.Lorenc (při návštěvě členů studentské vyšetřovací komise v jeho bytě…) a dokonce uvedl, že přesnou adresu snad znají v Bruntále na poště (při dotazování studenti zjistili, že na stejnou adresu docházely i dopisy na jméno „Ludvík Zifčák“)
Dle výpovědi samotného Zifčáka měl u sebe 17.11.letenku a bezprostředně po splnění úkolu měl odletět do Moskvy. Protože neodletěl, před trestem, za nesplnění rozkazu ho prý zachránil jen rozklad po převratu.
V nejkritičtějších minutách a hodinách, kdy se rozhodovalo nejen o přítomnosti, ale především o budoucnosti stávajícího režimu, aktéři převratu zahalili státní a stranické vedení do informačního stínu. Generální tajemník M.Jakeš byl telefonicky ubezpečován, že vše je v pořádku, nic mimořádného se nestalo a neděje (Jakeš, 2019). Zatímco směrem k M.Jakešovi byla vyslána tato informace, v knize rozhovorů s K.Lovašem říká gen. A.Lorenc, že rodině do Bratislavy sděloval: „Na víkend nepřijedu, v Praze je státní převrat“(Lovaš, Lorenz, 2014).
V pátek večer se vracel z Moskvy tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a zcela nestandardně na něho čekal na letišti důstojník ministerstva vnitra a ubezpečoval ho, že je vše v pořádku a může jet rovnou na Orlík (rekreační zařízení).
To, že se převrat uskutečnil po dohodě SSSR a USA a pod dohledem sovětských orgánů neznamená, že v převratu nebyli aktivní příslušníci dalších zpravodajských služeb, naopak, je to velmi pravděpodobné, protože Praha, jako již mnohokrát v historii, byla průsečíkem zájmu řady států. Také měli řadu svých agentů mezi československými občany, zvláště mezi těmi, kteří působili služebně v zahraničí. Proto také Jozef Mlynárik v parlamentu vystoupil proti záměru lustrovat aktivitu nových poslanců i v cizích zpravodajských službách a návrh poslance Miloslava Ransdorfa „lustrovat“ spolupráci se všemi zpravodajskými službami, byl zamítnut. Naopak českoslovenští agenti v zahraničí byli cizím zpravodajským službám prozrazeni.
Role KSČ a veřejnosti Charakterizujme další prvky, které byly součástí události, tedy listopadového převratu. Komunistická strana byla řízena na principu demokratického centralizmu. Neuvědomovaným handicapem byla v ústavě zakotvená vedoucí úloha strany, což zákonitě muselo vést k politické degeneraci. Vedení strany mělo nepřiměřeně velkou moc, což znamenalo systémově rigidnost a těžkopádnost pro její transformaci. Když se v roce 1989 začalo pro nadcházející sjezd připravovat zrušení vedoucí úlohy KSČ, bylo již pozdě.
Stav komunistické strany měl silné historické konotace. Její vedení se formovalo pod přímým tlakem Sovětského svazu a půlmilionové armády v Československu v konfrontaci s procesy Pražského jara, s nimiž se ztotožňovala, a v nichž byla aktivní většina společnosti. Nejen ve vrcholných orgánech komunistické strany, ale v celé řídící struktuře československé společnosti byli komunisté, kteří se z pohledu nové politické situace v Pražském jaru zkompromitovali a byli nahrazeni v průměru o generaci mladší vrstvou. Celá tato generace politiků a manažerů se do nových pozic nedostala v klasické politické soutěži a manažeři jako vyústění odborné kariéry, ale ve velké míře pasivitou a přitakáním. Byla to vrstva, která jak strukturou osobnosti, tak chováním odpovídá charakteristice deprivantů dle Františka Koukolíka (1996).
Nesouhlasím, že všichni členové KSČ a SSM byli pouze kariéristé, avšak ve vyšších patrech politiky, zvláště v SSM, jak doložil i polistopadový vývoj, byl mimořádně velký podíl kariéristů a pragmatiků bez jakýchkoliv ideálů a duchovních hodnot. Tito vysocí funkcionáři SSM jsou vyhraněnými reprezentanty „normalizační generace“ „s typickou generační výbavou pragmatizmu a sociální adaptability (Sak, 2016, 2019). Záležitostí pro případovou studii je Vasil Mohorita, listopadový předseda ÚV SSM, člen sekretariátu ÚV KSČ a polistopadový první tajemník ÚV KSČ, který se již několik let vyhlašuje za celoživotního bojovníka proti komunizmu.
Moc celého československého managamentu, politického i ekonomického, sice nominálně vycházela z voleb, ale fakticky jejich moc pocházela od sovětského politbyra. Udržení moci a mocenský vzestup byl proto logicky spojen především s uspokojováním nositele moci, tedy se sovětskými představiteli. Politický boj v rámci jevů a procesů souvisejících s českou společností byl proto druhotný.
Politické kompetence se u této generace politiků systémově nerozvíjely a dokonce stagnovaly. Navíc celá generace stárla, aniž byla kontinuálně nahrazována příslušníky mladší generace. V druhé polovině osmdesátých let již v Československu vládla gerontokracie, která se bála mladé generace a mladých lidí. Odclonění politického vedení od reálných politických procesů a aktivit vedlo k atrofii politických kompetencí, schopností politické analýzy, formování politických vizí a koncepcí a jejich realizace. V době převratu vedení KSČ bylo na tak nízké úrovni, že vlastně ani nebylo schopné v reálném čase chápat vyvíjející se události převratu, tím méně na ně reagovat. Křiklavým příkladem je zvolení Karla Urbánka generálním tajemníkem KSČ. Politika, který by byl snad schopen řídit menší okresní město, a to ještě v klidné situaci. Jako krizový politik byl naprosto neschopný a způsob, jakým Miloš Jakeš ve své knize (Jakeš, 201
