Už po třech letech fungování se StB stala hlavním nástrojem komunistického teroru. Kromě 15 tisíc příslušníků velela i armádě agentů, kterých bylo začátkem 60. let až sto tisíc. Ti špiclovali, vydírali a udávali všechny, kteří s komunisty jakkoliv nesouhlasili.
"Já jsem měl na sebe nasazené agenty StB, což byli lidé i z mého nejbližšího okolí, kteří jim poskytovali zprávy, co dělám a na čem pracuji," uvedl politik a mluvčí Charty 77 Jan Ruml. "Ta státní bezpečnost byla všudypřítomná," doplnil textař a kandidát na prezidenta Michal Horáček.
Nahrávací zařízení nebo fotoaparáty ukrývali agenti do aktovek, které na první pohled nešlo rozeznat od těch běžných. Pomocí nich zaznamenávali setkání nebo předávání dokumentů.
Příslušníci StB využívali ke špionáži také speciální kočárek. Agenti předstírali manželské páry a při procházkách v parku sledovali disidenty.
A nebyly jim cizí ani odposlechy, běžně se do bytů umisťovaly štěnice. Neuniklo jim ani pražské arcibiskupství. "Když jsem chodil za kardinálem Tomáškem, tak jsme si psali. Podstrčil jsem mu vždycky lísteček a on mi odpověděl, protože jsme věděli, že to jde hned do centrály StB," popsal kněz a teolog Tomáš Halík.
Pod kontrolou měla Státní bezpečnost i celou telefonní síť, hovory nahrávala zařízení umístěná přímo v ústřednách. "Zásadní věci jsme si do toho telefonu neříkali," potvrdil Horáček.
"Stbáky" jste na ulici nepoznali. Naopak už na první pohled měli nahánět strach uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti, Lidových milicí nebo Pomocné stráže VB, rekrutovaní z uvědomělých dobrovolníků. Lidé jim přezdívali "šedý mor".
Ozbrojená pěst dělnické třídy, jak se říkalo lidovým milicím, měla k dispozici i těžké zbraně včetně kanónů a minometů. Jen během první poloviny roku 1989 bylo v ulicích nasazeno téměř 39 tisíc milicionářů.
