Co zpočátku působilo jako totální utopie, se brzy může přetavit v nečekanou realitu. Po více než roce tvrdého vyjednávání se průlomová mírová dohoda mezi Spojenými státy a islamistickým hnutím Tálibán, po dlouhé roky nesmiřitelnými nepřáteli, blíží do finále.
Výsledný návrh dohody počítá mimo jiné s příměřím a postupným stažením amerických sil z Afghánistánu výměnou za slib Tálibánu, že neumožní, aby se chudičká středoasijská země stala základnou k plánování útoků na USA a jejich spojence.
„Souhlasili jsme s tím, že v případě splnění podmínek dohody opustíme v průběhu 135 dní pět základen, na kterých jsme v současnosti přítomni,“ řekl v úterý Khalilzad. V první fázi stahování by tak z Afghánistánu mělo odejít něco přes 5 000 ze zhruba 14 000 amerických vojáků. Pokud se dohoda naplní, může to znamenat počátek konce nejdelší americké války, téměř osmnáct let trvajícího konfliktu vyvolaného útoky z 11. září 2001. Ten si dosud vyžádal přes 2 300 amerických životů a americké daňové poplatníky stál miliardy dolarů.
Takové byly informace o Afgánistánu ještě týden před letošním výročím útoků z 11. září 2001, o pár dnů později Donald Trump oznámil, že mírové rozhovory jsou mrtvé a na ceremoniálu k výročí 11. září 2001 vyhlásil Tálibánu pokračování války. Stalo se tak po dvou bombových útocích v Kábulu v průběhu týdne. (ZDE) Když v noci na 11. 9. 2019 došlo k dalšímu útoku, tentokrát na americkém velvyslanectví, Donald Trump v reakcích přitvrdil.
Aktuální situace je taková, že představitelé Tálibánu opět vyjednávají v Moskvě. „Zamir Kabulov, zvláštní zástupce ruského prezidenta pro Afghánistán, ředitel druhého asijského odboru ruského ministerstva zahraničních věcí, přijal delegaci radikálního hnutí Tálibánn v Moskvě, ruská strana zdůraznila potřebu obnovit jednání mezi USA a Tálibánem.“
Americký prezident se vyjádřil, že Talibán si uvědomil svou chybu a moc rád by se k jednáním vrátil.
K tomu se ale objevila ještě další zpráva: Hraniční oblast Tádžikistánu a Afghánistánu se opět zklidnila, zvláštní jednotky země vytlačily Tálibán z okupovaného regionu.
Obzvláště poslední zpráva se může jevit jako zvláštní – zatímco Moskva s delegací Tálibánu jedná, afgánská vláda proti Tálibánu bojuje. A to dokonce tak, že jej vytlačuje od hranic, které kdysi byly sovětsko-afghánské, což by Rusko mělo vítat. Ve skutečnosti to ale jen ukazuje, že Afghánistán je zemí, kde se střetává několik zájmů.
Ale zpět k úvodu, který je o tom, že po 18 letech nepřátelství mezi USA a Afghánistánem by tyto země mohly dospět k mírové dohodě. Nad těm 18 lety se totiž tyčí jiný časový horizont, a sice ten, že po 22 letech byla s velikou slávou zahájena výstavba plynovodu, který spojí Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán a Indii (TAPI), přičemž byla zahájena i pokládka optických vláken a výstavba železnice.
K videu cituji ze stránek Turkmenistánu: „Na jižní hranici Turkmenistánu se konaly oslavy při zahájení výstavby afghánské části plynovodu Turkmenistán – Afghánistán – Pákistán – Indie (TAPI). Uskutečnila se také slavnostní pokládka elektrických vedení a vedení z optických vláken na trase Turkmenistán – Afghánistán – Pákistán (TAP) a zprovoznění železnice Serchetabat (Turkmenistán) – Turgundi (Afghánistán). Oslav se zúčastnili prezident Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedov, afghánský prezident Mohammad Ašraf Ghaní, pákistánský premiér Shahid Khaqan Abbasi a státní ministr zahraničních věcí Indie Mobašar Džavíd Akbar.“
Trvalo dlouhých 22 let, než se realizace naplnila, ač ve skutečnosti nešlo o 22 let, ale o 30 let – tedy o klasické plány globalistů, které jsou o dvacetiletkách, třicetiletkách, padesátiletkách atd. A v případě plynovodu TAPI bylo nutné, aby proběhly dva procesy:
- Rozpad SSSR, započatý rokem 1989 a
- Odstavení vlivu USA tak, aby energetické zdroje nikde na planetě už nekryly americký dolar/petrodolar.
O současnosti můžeme dále říct, že běží ještě další proces: Globalisté se snaží o spojení islámských zemí Turkmenistánu, Afghánistánu a Pákistánu na straně jedné s hinduistickou Indií na straně druhé. A mezi islámem a hinduismem je už dlouho jablkem sváru Kašmír, který představuje válečný spor mezi dvěma jadernými velmocemi, Pákistánem a Indií. Takže tady máme nejen dosud nevyřešenou situaci v Afghánistánu, kde vládnoucí silou stále zůstává Tálibán a nikoliv afghánská vláda, ale i nevyřešenou situaci mezi Pákistánem a Indií. A tady je důležité zmínit, že plynovod TAPI má podle plánů globalistů obejít nejen Čínu, ale především Rusko. A to je to důležité proto, že bez Ruska si globalisté se situací v regionu neporadí nejen v odstavování amerického (a celkově anglosaského) vlivu, ale ani se vztahy mezi jednotlivými zeměmi.
Takové jsou dle mého zásadní informace o současném dění kolem Afghánistánu a Tálibánu a dále kolem Kašmíru, čímž bych mohla článek ukončit. My se však podíváme, jak to celé probíhalo a jak to zapadá do kontextu minulých událostí, a to i v souvislosti s 11. zářím 2001.
Chudičká středoasijská země? Nikoliv – velmi strategický Afghánistán!
Donald Trump pro Afgánistán použil označení „chudičká středoasijská země“, což evokuje označení „bezvýznamná země“. Kdyby tomu tak ovšem bylo, nebyl by Afghánistán v hledáčku takové pozornosti (a takových nákladů a ztrát jak finančních, tak lidských), jaké se mu dlouhodobě dostává. Ale od začátku.
Afghánistán je středoasijská islámská země a pomineme-li jej jako zdroj opia (o tom tento článek není), tak důležité jsou právě ty dvě skutečnosti, že je to země středoasijská a současně země islámská.
Afghánistán je středoasijská země, která sousedila se SSSR
Na západě Afghánistán sousedí s Íránem, na východě s Pákistánem, na severu s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem. Kromě toho, že všechno jsou to islámské země, je důležitá právě ta severní hranice, protože do rozpadu SSSR to byla hranice Afghánistánu právě se SSSR.
Pro SSSR byl tedy Afghánistán strategickým územím – obzvláště pak v souvislosti s tím, že od konce 19. století byl Afghánistán „nárazníkovým státem“ v rámci rusko-britské Velké hry, v níž Británie považovala Afghánistán za místo obrany své kolonie Indie před Ruskem. Později, po rozpadu britského impéria, tuto roli převzaly Spojené státy. Roku 1955 navštívil Kábul sovětský představitel N. S. Chruščov, který zahájil éru sovětské pomoci Afghánistánu, od roku 1963 Sovětskému svazu ale začali konkurovat Američané.
Převratem, který proběhl 17. července 1973, bylo v Afghánistánu zrušeno království a byla vyhlášena republika, bylo zrušeno otroctví. Nástupce krále, jeho příbuzný Muhammad Dáud byl pro jeho příklon k Moskvě v USA nazýván „rudým vladařem“ a s jeho příchodem skončila deset let trvající éra americké pomoci (1963–1973).
Po krátké době byl Muhammad Dáud nahrazen rovněž promoskevským Muhammadem Tarákím a smlouva o spolupráci Afghánistánu a SSSR umožnila sovětské straně zasáhnout na obranu Afghánistánu, bude-li to třeba. A když byl 14. září 1979 Tarákí zavražděn, v prosinci 1979 vstoupily na pozvání vlády do země sovětské jednotky a byla ustavena komunistická vláda v čele s Babrakem Karmalem (vládl 1979–1986).
Sovětská invaze do Afghánistánu proběhla 27. prosince 1979. Byl tím zahájen konflikt mezi sovětskými jednotkami, které do Afghánistánu přišly na pozvání afghánské komunistické vlády, a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžahedínů. Spojené státy začaly už od léta 1979 dodávat peníze a zbraně povstaleckým skupinám mudžáhedínů, které byly od vypuknutí bojů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA.
V květnu 1979 se začali američtí představitelé prostřednictvím pákistánských vládních kontaktů tajně setkávat s vůdci afghánských povstalců. V červenci 1979 podepsal americký prezident Jimmy Carter prezidentský výnos, v němž pověřil CIA utratit přes půl milionu dolarů na pomoc mudžáhedínům. Tím začala Operace Cyklon (jednu z nejdelších a nejdražších utajených operací v historii CIA zpopularizoval film Soukromá válka pana Wilsona v hlavní roli s Tomem Hanksem).
Kromě Spojených států začala i Saúdská Arábie prostřednictvím pákistánské tajné služby ISI masivně financovat a vyzbrojovat protisovětský odboj z řad domácích mudžáhedinů i zahraničních dobrovolníků z celého islámského světa.
Tímto malým exkurzem za použití Wikipedie se dostáváme mj. k tomu, proč v Afghánistánu pobývala sovětská armáda – je to potvrzení, jak už v minulosti byl Afghánistán strategickým územím boje anglosaského světa proti Rusku na straně jedné a územím obrany Ruska proti anglosaskému světu (a nově můžeme říct i proti globalistům, ale o tom později) na straně druhé. A nepřehlédněme v tom roli Pákistánu (ale o tom rovněž později).
Jak Sovětský svaz v Afgánistánu skončil, víme. 15. února 1989 opustil Afgánistán poslední sovětský voják. Přesněji, jak uvádí Wikipedie: „Kvůli vzrůstajícímu mezinárodnímu tlaku, ztrátě asi 15 000 sovětských vojáků zabitých mudžáhedíny, trénovanými USA, Pákistánem a dalšími zahraničními vládami, a ekonomickým problémům v SSSR, opustil dne 15. února 1989 poslední sovětský voják Afghánistán.“ A tady je důležité to, že od roku 1989 už ve světě běží zcela jiný scénář.
Afghánistán je islámská země
Že pád komunismu v 89. a následný rozpad SSSR byly řízené procesy, to už dnes víme. Že tehdy všichni uvěřili, že bipolární svět končí proto, aby byl nahrazen světem unipolárním (globalizace ve stylu Pax Americana, tzn. s USA v čele), to už dnes také většina ví. Že to byl podvod nejen na Rusko, ale i na USA, ví jen málokdo.
V 89. roce však bylo toto poznání ještě na hony vzdáleno, a to především Spojeným státům a vůbec anglosaskému světu. Proto se nelze divit tomu, že vzápětí po odchodu posledního sovětského vojáka z Afghánistánu vznikla (23. února 1989) afghánská prozatímní exilová vláda. Ta si ale udržovala moc jen ve městech, zatímco osvobozenecké síly mudžáhedínů kontrolovaly většinu afghánského venkova. V roce 1989 na obou válčících stranách zesílil přísun zbraní i výcvik záloh a občanská válka se rozhořela naplno. Právě tato válka umožnila vznik Tálibánu.
Ideově byla vláda Tálibánu založena na kombinaci radikálního islámu a paštúnského nacionalismu. Většina jejích prominentních členů patřila k váženým učitelům na islámských náboženských školách, jejichž paštúnští studenti tvořili jádro jejich stoupenců a ozbrojených sil. Ozbrojené složky Tálibánu pak byly posíleny mudžáhedíny z mnoha arabských států a od bohatých Arabů pak pocházela i štědrá finanční podpora, která mnohonásobně předčila vládní zdroje.
Nemalou finanční i vojenskou podporu pak Tálibánu poskytoval vůdce mezinárodní teroristické organizace al Kájda, Usáma bin Ládin, který od roku 1996 sídlil přímo v Afghánistánu (Wikipedia).
Rok 1996 – vznik Tálibánu a nová role Afghánistánu
V období od roku 1989, kdy Sovětský svaz odešel z Afghánistánu a současně se rozpadl tak, že na jeho jižní hranici vzniklo pět samostatných států – Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán – do roku 1996, kdy vzniklo hnutí Tálibán, se strategická role Afghánistánu velmi změnila.
S odstupem času už víme, že zatímco pro Tálibán znamenal rok 1996 čas jeho vzniku, pro Rusko to byl čas prvních prezidentských voleb po rozpadu SSSR. Šlo o první prezidentské volby po rozpadu Sovětského svazu a vítězem se stal Boris Jelcin, který ve druhém kole porazil komunistického kandidáta G. Zjuganova. Voleb se účastnilo celkem 11 kandidátů a odehrály se v atmosféře první čečenské války a různých ruských vnitropolitických konfliktů (Wikipedia).
Čečenská válka, to je důležitý okamžik. Čečenská republika Ičkerie byl v letech 1991–1994 a 1996–1999 mezinárodně neuznaný nezávislý stát, který byl vyhlášen 1. listopadu 1991 v době rozpadu SSSR jako pokus Čečenců o nezávislost na SSSR, posléze na Rusku. A co je zajímavé – nový stát, přesněji tuto muslimskou separatistickou oblast, uznala jen Gruzie a do roku 2001 jej uznával také Afghánistán, tehdy už pod vládou Tálibánu. (Wikipedia).
Válka s Čečenskem skončila až v roce 2009 (ZDE), mezitím ale v roce 2008 proběhla válka Ruska s Gruzií (Wikipedia). Mapa níže ukazuje, jak dvě původně sovětské republiky se po rozpadu SSSR staly místem konfliktů s Ruskem, resp. jak se tzv. podbřišek Ruska stal citlivým pro budoucnost Ruska.
(Zdroj)
A ač Gruzie není islámská země (dominantním náboženstvím je pravoslaví), s tehdejším Afghánistánem ji spojuje to, že to byly dvě země, které podporovaly a uznaly Čečensko.
A to je důležité, protože když se od Gruzie a Čečenska posuneme dále na východ, na mapě jižní ruské hranice uvidíme, že země, které kdysi byly součástí SSSR, jsou nyní samostatné, ba co víc, jsou to rovněž islámské země.
Jde o Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Všechno jsou to islámské země, za velikou pozornost však stojí obzvláště tři: Turkmenistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. A to proto, že zatímco v době SSSR tyto země představovaly hranici SSSR s Afghánistánem, tzn. byly součástí SSSR, nově se jakožto samostatné mohou přiklonit k Afghánistánu, ba co víc, dokonce k Tálibánu, protože je to Tálibán, kdo je vůdčí silou Afghánistánu!
A Afghánistán, resp. Tálibán, je v tom může podporovat stejně, jako podporoval už Čečence. Jinak řečeno – ve volbě „Rusko nebo Afghánistán“ může zvítězit islám. Pokud by se tak stalo, mezi Afghánistánem/Tálibánem a Ruskem už by stál jen Kazachstán – o Kazachstánu ale víme, že nejen, že je více než z poloviny rovněž islámský, ale hlavně že převzal roli sjednotitele všech turkických/islámských národů. A že tedy nebude stát o žádný konflikt s kteroukoliv islámskou zemí.
A když si to spojíme s tím, jakou „láskou“ oplývají muslimové, obzvláště pak radikální islám Tálibánu, ke křesťanům, pak můžeme říct, že na jižní hranici Ruska tiká časovaná bomba (ta ostatně tiká i na západní hranici, ale to by se do článku nevešlo).
A v čem tedy spočívá ta nová role Afgánistánu po rozpadu SSSR? V dokumentu „Světový řád podle Putina“ řekl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov důležitou informaci:
“Když začali mluvit o Velkém Blízkém východě, což bylo asi koncem minulého století, kdy tuto terminologii začali odborníci používat a když také začala znít z úst politických lídrů, tak to dokonce chvíli vypadalo jako něco akademického, protože se nezdálo, že by to našlo nějaké praktické uplatnění.
A až teď, ve zpětném pohledu, je možné s velkou mírou přesvědčení prohlásit, že ten řetězec barevných revolucí, které se na začátku měly omezit na řízený chaos, proběhl právě v tom prostoru, který předtím nazývali Velkým Blízkým východem” – Írán, Irák, Lýbie …“ A dále říká: “K té klasifikaci celé řady států do jednoho typizovaného celku pod jeden název dochází i dnes a z úst oficiálních představitelů jsme zcela nedávno mohli slyšet takovou definici, jako Velká Střední Asie. A nad tím je dobré se zamyslet, co to má znamenat”.
„Velká Střední Asie“ – když tento výraz nadsadím, tak právě tady vidím nový význam role Afghánistánu: je zájem, aby se postsovětské země Střední Asie přidaly na stranu Afgánistánu/Tálibánu/islámu a staly se tak rozbuškou proti Rusku na způsob Čečenska a Gruzie.
Rusko to ví, proto není překvapením například tato nedávná zpráva:
„Situace na tádžicko-afgánské hranici je nyní dostatečně znepokojující, protože se tam zkoncentrovalo kolem 10 tisíc bojovníků, připravených k překročení hranic,“ řekl na konferenci nejvyšší úrovně Mezinárodní a i regionální spolupráce v boji s terorismem a zdroji jeho financování, včetně nezákonného obchodu s narkortiky a organizovaného zločinu v pátek náměstek MZV RF Oleg Syromolotov.
„Hrozbu pro Střední Asii představuje 8 ruskojazyčných teroristických lágrů nacházejících se v Afghánistánu v nichž jsou soustředěni bojovníci ze zemí SNS a Ruska,“ oznámil O. Syromolotov.
Když si to shrneme, tak jde o scénář, jaký vidíme i v Evropě: Ze zemí, které byly do roku 1989 na straně SSSR, se nově mají stát země antiruské. Nástroji, které k tomu mají posloužit, jsou začleňování těchto zemí do NATO a budování základen NATO na hranicích s Ruskem (a pokud jde o jižní hranici Ruska, zde zmiňme především Gruzii), dalším nástrojem pak má být islám, a to se týká jak Evropy, tak především právě Střední Asie. A když význam Afghánistánu shrnuji do vět, že je to země středoasijská a dále země islámská, tak mám na mysli právě toto.
Popisem roku 1996, rokem vzniku Tálibánu, jsme se sice dostali téměř až do současnosti, význam roku 1996 však přesto není úplný a je třeba se k tomuto roku ještě vrátit. Zásadní informace totiž zní „Za vším hledej zdroje, za vším hledej trubky“ a současně hledej, kdo s kým o ně bojuje.
Za vším hledej zdroje, za vším hledej trubky
Píše se rok 1996, SSSR už pět let neexistuje a už šest let jeho armáda v Afgánistánu neoperuje. Středoasijské postsovětské země jsou již cca pět let samostatnými nezávislými státy. A pokud jde o „trubky“, důležité jsou dvě: Kazachstán a Turkmenistán. Co je spojuje, jsou obrovské zásoby ropy a plynu, které nově už neříkají „pane“ Rusku. Nejvíce významným přitom je Turkmenistán, na jehož území leží čtvrté největší zásoby plynu na světě.
A právě s Turkmenistánem má Afghánistán jednu z nejdelších hranic. Znova zdůrazněme, že Turkmenistán je islámská země, nábožensky tedy má blíže k Afghánistánu, než k Rusku. A protože víme, že náboženství je bezkonkurenčním nástrojem k ovládnutí jakýchkoliv zdrojů, byla tady příležitost přivlastnit si přes náboženství jak kazašský, tak především turkménský plyn a ropu. A ještě jednou zdůrazněme, že jde o zdroje, které dříve patřily Rusku/SSSR – a které najednou byly volné.
Pokud ale jde o ropu a plyn, tam nestačí jen zdroje vlastnit, protože nebude-li komu je prodávat, je to mrtvá investice (což platí především pro vůdčí světovou pozici petrodolaru).
Nelze se tedy divit, že hned v roce 1995 vznikl projekt na dodávky turkménského plynu do Pákistánu – a odsud do Indie, jedné z největších bývalých britských kolonií (a připomeňme výše zmíněnou Velkou hru, kdy Afghánistán byl pro Brity územím izolace Indie od Ruska). A projekt turkménského plynovodu do Pákistánu a dále do Indie – jaký je to rozdíl oproti situaci, kdyby se Sovětský svaz nerozpadl! Pokud by SSSR nadále existoval, byl by to on, kdo by rozvíjející se Indii dodával turkménský plyn, po rozpadu SSSR však jeho roli mohla zaujmout Británie, resp. anglosaský svět, nově zastoupený Spojenými státy.
Pokud jde o Turkmenistán, ten projekt uvítal, protože v něm viděl možnost zbavit se závislosti na Rusku. V jeho případě však nešlo o energetickou závislost, ale závislost na ruských tranzitních cestách, když jiné k dispozici neměl a dosud nemá (jak na to Turkmenistán doplatil tím, že tato čtvrtá na zásoby plynu nejbohatší země neměla odbytiště, je obsáhle popsáno v článku Turkmenistán obnovil dodávky plynu do Ruska. Izolace od něj se mu nevyplatila). Západ naopak v projektu viděl možnost zbavit nejen Východ, ale přes Kaspické moře i Evropu závislosti na ruském plynu. Tak vznikl projekt plynovodu TAPI – Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán, Indie.
- Původní projekt začal v roce 1995 po podepsání inauguračního memoranda porozumění mezi vládami Turkmenistánu a Pákistánu.
- O rok později, 13. srpna 1996, bylo pro realizaci projektu zřízeno konsorcium Central Asia Gas Pipeline, Ltd (nebo zkráceně CentGas), vedené americkou nadnárodní společností Unocal a saúdskou ropnou společností Delta Oil jako dalšími zakládajícími členy.
- 27. října 1996 CentGas do projektu oficiálně začlenil několik mezinárodních ropných společností. Jeden ze zainteresovaných subjektů byla i vláda Turkmenistánu.
Rok 1996, to ale byl rok, kdy se v Afghánistánu vlády ujímal Tálibán, jehož původní příslušníky Spojené státy podporovaly od dob, kdy v Afghánistánu působila vojska SSSR. Jako s vládnoucí silou Afghánistánu proto Spojené státy v roce 1997 zahájily s Tálibánem jednání – jeho nejvyšší představitelé byli pozváni na americkou půdu, aby o otázce plynovodu debatovali. V dubnu Tálibán podepsal se Spojenými státy smlouvu, ve které přislíbil nenarušit pokračování projektu. V únoru 1998 byli představitelé společnosti Unocal pozváni na slyšení Kongresu Spojených států, kde ale sdělili, že dokud v Afghánistánu nebude stabilní, ostatními státy uznávaná vláda, je stavba plynovou a plynovod samotný ohrožen.
Mapa plynovodu TAPI
(Zdroj)
V projektu měl 10% účast i ruský Gazprom, ten však v červenci 1998 od projektu odstoupil. V srpnu téhož roku došlo k bombardování amerických velvyslanectví v Nairobi a v Tanzánii a Spojené státy tvrdily, že za těmito útoky stojí Usáma bin Ládin, v té době již pobývající v Afghánistánu. Na to od projektu odstoupila i společnost Unocal, která uzavřela své pobočky v Afghánistánu a Pákistánu a všechna další jednání se zastavila.
Zdůrazněme, že se psal rok 1998 – v čele Ruska byl už dva roky Jelcin, od americké operaci v Kuvajtu uplynulo cca 8 let a do pádu „dvojčat“ zbývaly tři roky
Sedm zemí do pěti let
V letech 1990-1991 proběhla v Kuvajtu operace „Pouštní bouře“ (Wikipedia). Ve známém videu „Sedm zemí do pěti let“ k tomu Wesley Clark říká:
„V roce 1991 jsem měl setkání s Paulem Wolfowitzem (bývalý prezident Světové banky a v té době 2. náměstek Ministerstva obrany USA, což byla velmi vysoká funkce) a řekl jsem mu, že musí být jistě spokojen s operací Pouštní bouře (Kuvajt). A on mi odpověděl: No, jo, ale ne tak docela, protože pravdou je, že jsme se chtěli zbavit Saddáma Husajna a to se nepovedlo. Ale jednu věc jsme se naučili – zjistili jsme, že můžeme na Středním východě použít svá vojska a Sověti nás nezastaví. Máme teď tak pět až deset let, abychom vyčistili tuto oblast od starých sovětských vlivů dříve, než vstane nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem.“
Zdůrazněme, že to byla slova z roku 1991, tedy z roku, kdy se rozpadl SSSR. Spojeným státům narostla křídla a narostla o to víc, že v rozpadu SSSR viděly konec bipolárního světa na straně jedné a začátek unipolárního světa s Pax Americana v čele na straně druhé. „New world order“ se stalo jejich mantrou, obou prezidentů Bushů obzvláště.
Nyní se na chvíli opět vraťme do Afghánistánu roku 1998, ač přesnější je do Turkmenistánu, tzn. k plynovodu TAPI. Na něm je hodná pozornosti ještě taková věc, že měl obcházet Čínu. A pokud by se tyto naděje naplnily, nejen že by Rusko ztratilo svůj vliv v Turkménii, protože by ztratilo monopol na přepravu turkménského plynu, současně by od středoasijských energetických zdrojů byla odstavena i Čína („nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem“ ). V neposlední řadě by však středoasijské zdroje říkaly „pane“ dolaru.
Tato vidina zřejmě stála za jakékoliv riziko, které by vyřešilo problém „Afghánistán/Tálibán“ – brzdu plynovodu TAPI. Jeho hlavní překážkou se totiž pro Spojené státy paradoxně stal ten Tálibán, jehož původní členy Spojené státy podporovaly v bojích proti sovětským jednotkám v Afghánistánu.
A vidina plynovodu, spojená s poznáním z Kuvajtu, že „Sovětský svaz proti USA nezasáhne“ zřejmě nabízí vysvětlení, proč už za 48 hodin po útocích 11. září 2001 byl za viníka označen Usáma bin Ládin přebývající v Afgánistánu (pozn.: v aktuálním článku Pepe Escobara se píše, že Usáma bin Ládin byl obviněn už v 11. hodin 11. září ZDE).