Když se na Karlově mostě zaposloucháte do staročeských písní v podání zarostlého vagabunda, nenechte se mýlit – pod maskou bezdomovce se může skrývat třeba i úspěšný ředitel velké banky!
Hynek Hamr, hlavní hrdina humorné novely, žije dvojím životem – jako vysoce postavený manažer nadnárodní společnosti se musel smluvně zavázat k tomu, že se vzdá svého největšího koníčku, protože jakékoli veřejné vystupování by mohlo snížit prestiž jeho funkce. Skutečnost, že v převleku vystupuje s heligonkou, tají i před svou milovanou manželkou. Když se pracovně setká s dávnou zhrzenou láskou, která touží po pomstě a nezastaví se před ničím, komplikace na sebe nenechají dlouho čekat. Kristiánovský příběh plný vtipu, napětí a originálních zvratů odhaluje zákulisí uměleckého i manažerského života.
„A vy jste kdo? Říkal Míla, že jste Rakovnickej!“ zaútočil šedivý stařík a ukázal na Hynka kostnatým prstem. Seděl na bytelné dřevěné lavici pod kaštanem v Heroldově zahradě. Polodlouhé, ocelově šedé, ale zplihlé vlasy, původně vyčesané do jakéhosi mikáda, se na krku vytáčely ven, stejně stříbřitý vous, vlastně až na masivnější knír spíše jen strniště, to vše se chvělo v patrně permanentním rozhořčení.
„Hamr.“
Hynek to vyslovil rázně, ale co nejsmířlivěji. Bylo pozdě, nebylo mu dobře, potil se, zítra ráno musí do práce, mimo dosah zářičů bylo lezavo. Natálie se na jeho utajené, ale úpěnlivé naléhání vydala za rodiči vyjednat co nejméně nevhodný ústupový okamžik. Aby neměl prázdné ruce, rozhodl se pro šálek horkého punče. Jakmile totiž opustil stůl, kde už nemohl vydržet vedrem, vrhali se na něj slavnostní hosté v celých hroznech a chtěli se seznámit, připít si, pohovořit. Všechno ostatní kromě punče už během večera měl. Na koriandru grilovanou křepelku, paštiku z jehněčích jater, tatarák z pstruha, skotské pivo, izraelské víno i zvečera, a to si zvlášť dobře pamatoval, s tchánem a s hostitelem stopku devadesátiprocentního rakouského rumu, jako ránu palicí.
„Hamr? Znal jsem jednoho Hamra na gymnáziu v Rakovníku?“
„Ano. Já jsem z Rakovníka.“
„Coooo?“ zařval dědek a přiložil si k uchu skvrnitou dlaň jako trychtýř.
„…že jsem z Rakovníka!“ přidal Hynek na hlase a periferně zaznamenal, jak se řada lidí, rozptýlených po setmělé zahradě, ozářené jen barevnými lampiony, otočila jeho směrem. Nerad se takhle předváděl a nerad o sobě poskytoval informace, i kdyby by to mělo být jen to, že je z Rakovníka.
„…chodil s náma do třídy taky ten… no, jak měli tu lékárnu v podloubí…“
„Pydych.“
„Coooo?“
„Pydych!“
„…a hráli jsme spolu v Na tý louce zelený. Hamr dělal toho… no toho hajnýho…“
„Štětivce.“
„Coooo?“
Hynek mlčel. Ať si to děda vygůglí!
„…já jsem dělal inženýra Jiřího Miláčka! To byste do mě neřek, co?“
A stařík se napřímil a vzkřikl: „Vidíte? Říkal jsem, že vám nebude příjemné říkat mi miláčku!“ zachechtal se ďábelsky a bez varování začal notovat.
Na tý louce zelený
roste babyka,
ten kdo si na lásku přivyknul,
těžko odvyká!
V okamžiku přeřval i najatého pianistu s jeho preludiem na téma Spadané listí. Tohle ten mladík neznal. Kdyby znal, snad by se i přidal. Takhle jen zůstal sedět, dal ruce z kláves a snažil se být menším.
Na tý louce zelený
roste kozí pysk…
„A toho jsi znal… toho… jak měl tu…? No, vona byla taková… měla takový veliký prsa… chodila s tím…“
„Civopulos,“ zařval Hynek.
„Správně. Civoš jsme mu říkali. Oni přijeli z Řecka nebo co… jeho tatínek hrál na tu jejich fujaru… na to suvo… suva… takový zahnutý to bylo…“
Google, dědo, Google!
„…hrávali v sobotu na faře s kostelníkem. Jak on se jmenoval…?“
„Bruzda!“
„Coooo?“
„Bruzda!!!“
Ano! Bruzda! Arnošt! Učil děti na trumpetu, ale byl v podezření, že…“ starý muž se zalykavě rozesmál, „…že… rozumíš, ne? A co ty? Hraješ taky na něco?“
„Ne, ale velice mě těšilo.“
Hynek se pustil se zdvořilou úklonou do ústupu, ale zjistil, že stojí v čele těsně sevřeného útvaru, který se mezitím za ním utvořil. Dav zřejmě očekával konečně něco zábavného. Slabinou večera skutečně bylo, teď v Hynkovi promluvil příležitostný estrádní umělec, že křest neměl žádnou dramaturgii, pianista nestačil, chtělo to nějaké číslo, komika nebo aspoň moderátora. No, já to tady suplovat nebudu! Zachránila ho Natálie. Přivedla maminku.
„Vidím, že jste se, Hynečku, s panem Heroldem starším už seznámili. A že si pěkně povídáte. Bohužel, pane Herolde, je nám to moc líto, ale pan generální ředitel nás musí opustit.“ Paní Kroupová, hezká ani ne padesátnice, Natálie má být po kom, kvitoval Hynek s uznáním, udělala pauzu, odkašlala si a nadechla se, aby mohla pokračovat stejně forte, jak začala. „Pana generálního ředitele volají další povinnosti.“
Ve stejném okamžiku Hynka vzala s úsměvem z druhé strany za loket jeho vlastní žena, on sám stačil už jen zamávat a vysmrkat se. Hergot, jaké asi povinnosti to teď v noci pan ředitel ještě má, uchechtl se v duchu, to musí být všem jasné. Ale nikdo se nesmál. Všichni jen koukali, v tomto okamžiku už kompletně celá zahrada. No, takhle jsme si odchod po anglicku věru nenaplánovali. Ale bylo mu to jedno.
Jak mizeli k taxíku, zaslechl už jen závěrečné: „coooo?“
*
Vypadalo to, že se Steven zase opil. Potkali se na chodbě. Hynek se zdržel v práci, potřeboval vyřídit řadu restů, Steven, zdá se, takhle navečer do banky jen zabloudil. Asi to tady, přes všechen americký optimismus a věčně dobrou náladu, taky nemá lehký, pomyslel si Hynek.
„Hi, Frankie! Nédame jedno?“ prohodil Steven a shodil s ramene bag s holemi, že ho zastrčí do kanceláře a zakymácel se. Vida, už začal i s těmi v Čechách nejpotřebnějšími frázemi!
„Nemůžu, jsem autem. Ale dám si s tebou jedno nealko. Ale fakt jenom jedno.“
„Ok!“ zvolal Američan o hodně veseleji, než bylo třeba. A přidal, jako by chtěl svou euforii vysvětlit, „…ja býl ná golf.“
Hynek zamykal kancelář, pak si to rozmyslel a vrátil se ještě pro jeden spis, mezitím vyslechl ještě další informace, trochu zmatené a ne úplně srozumitelné. To podstatné ale snad pochopil.
Stevena sem přitáhla naděje, že zde ještě zastihne Kateřinu, patrně tedy, doplnil si Hynek, slečnu Červinkovou, která, doplnil si, se mu zřejmě líbí, ale nestihl to. Zdržel se na golfu, nebo, doplnil si, u panáka.
„Ty hraješ ne? Frankie? Hci žíct ty néchrajež? Golf? To krasna chra! A choudně poučiš!“
Jo, hochu, já a golf! Kdybys věděl!
„Kam chodíš?“
„Do Spalena centrum. Tet zíma. Leto Kharlstýn.“
Od posledně jakoby se Stevenova čeština zhoršila. Hynek chytal každé třetí slovo. Nabídl by mu komunikaci v angličtině, ale mohl by se urazit.
Na pivo zašli k Běhounkům, u jejich obědového stolku bylo plno, zůstali u pultíku hned vedle výčepu. Vrchní je přišel přivítat, omlouval se, že není místo, když chvilinku počkají…
„Ne, díky, nedělejte si starosti, hned půjdeme. Jenom jsme dostali po práci žízeň.“
{loadmodule mod_tags_similar,Související}
Vrchní se skepticky podíval na Stevena, přidržujícího se s trochu nepřítomným výrazem pultíku, jako že tohohle pána už musela žízeň sužovat déle, ale úslužně se uklonil a přinesl jim obratem pivo. Jednu plzeň a jeden birell. Měli tu čepovaný, dal se pít.
„Na srávy!“
„Ať slouží!“
Napili se.
„You know, ona libi mě! Ona vhelice.“
Hynek nepovažoval za nutné reagovat. Zaprvé to, že Steven zahořel ke slečně Červinkové, bylo jeho nezadatelné a zcela soukromé právo, zadruhé dotyčnou pořád ještě moc neznal, vybavil si ji jen z letmého setkání v Chlebojedech, takže si netroufal se k jejím kvalitám fundovaně vyjádřit.
„Ono mně thády vůbec libi,“ pokračoval Steven dalším vyznáním.
„Ja rad by i doma ve Staty, v Sakramentou, pracovat pro Čechy. Vy moc pěkny lidi! Skilfull… é…“
„Schopní,“ pomohl mu Hynek.
„Jo, schoupny! Jak my mluvili o tych sphecifikach… ja… ona Khaty mi dala čist basničku o thom…“
A stratég Unibank začal nedaleko výčepu typické pražské hospůdky nečekaně recitovat. Hospůdka pomalu utichala a naslouchala.
Kral Khárel s Púškem z Vilhártys
nes zásedlí sí gdůbovemu stólu
Pravda, každému slovu nebylo perfektně rozumět, ale báseň je to národní, skoro zlidovělá a každý normální Čech ví od školních let, co chtěl Neruda říci. Český král, který vyrůstal v cizině, přichází teprve postupně na chuť svému lidu. A když o tom nadšeně recituje Američan, no řekněte, má to určité speciální a nezpochybnitelné kouzlo!
Viš skeumat tržeba Púšku mhíly
tou vino ma svůj zvléštny réz
sprd trtkej ále mhíle zés
my mýslim úž se vpíli
Steve zdvihl půllitr a přiťukl si s Hynkem. Ozval se spontánní a srdečný potlesk. Asi proto, že tenhle národ má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém, v osobité kráse…
Jiří Štědroň (*1942) je český zpěvák, herec a spisovatel. Vyrůstal v hudebním prostředí, ale ovlivnil jej výrazně i dědeček, klasický filolog. Na gymnáziu založil se spolužákem Borisem Hybnerem kapelu a kabaret. Během studií na JAMU hrál v avantgardním divadle poezie X 62 a po absolutoriu nastoupil do angažmá v divadle Večerní Brno. V roce 1969 hrál ve slavné černobílé verzi pohádky Popelka a přes její mimořádný úspěch se rozhodl upřednostnit dráhu sólového zpěváka. Nazpíval desítky populárních písní, k nejslavnějším patří Belinda, Vlaky, Butterfly, Sedmikráska, Guantanamera, Neklidné srdce, Barbara nebo Džulija. Po roce 1989 se věnoval podnikání a byl kreativním ředitelem mezinárodních reklamních agentur Grey a GGK. Po deseti letech se vrátil na jeviště Hudebního divadla v Karlíně a dnes je stálým členem divadla Semafor, hostuje i ve Studiu Ypsilon a v jiných divadlech. Vydal několik hudebních alb, napsal dvě divadelní hry a několik knih povídek.
Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 133 stran.
