Kam sáhnete, když chcete kvalitní whisky? Většina z vás asi do Skotska a Irska, někdo do Spojených států a ti protřelejší třeba do Japonska. Stejně tak byste se ale nespletli na západě Čech.
Jednu byste totiž našli zhruba dvacet minut od Plzně, v malé vesnici s poetickým jménem Prádlo. Ve útrobách tamní palírny, která funguje už od roku 1952, zrál desítky let ryze český destilát z ječného sladu.
A jeho životní pouť je vsutku pozoruhodná.
Celé to totiž vzniklo jako odpověď na západní whisky, která v komunistickém Československu nebyla k dostání. Aparátčíci a další vlivní lidé tehdejší doby na svých zahraničních cestách whisky ochutnali a zatoužili po ní i doma. Ani přes své postavení se však ke skotským či irským lahvím nebyli většinou schopni dostat, a tak vzniklo pro tehdejší státní palírnu zadání, tedy vědecko-technický úkol.
Vzhledem k tomu, že k výrobě whisky je třeba jen slad, voda, proces kvašení a destilování, mohlo se začít téměř okamžitě. „Tohle se v Prádle dělalo odjakživa. Whisky svůj charakter ale získává zráním v sudech, a to většinou po bourbonu. Ty v tehdejším Československu samozřejmě nebyly, a tak se nechaly vyrobit nové, z českého dřeva, které se jen vypálily, aby destilát získal barvu a základní chuťový profil,“ popisuje Kristina Demelová, vrchní destilérka palírny v Prádle.
Od druhé poloviny minulého století tak v Československu byla k dostání tuzemská whisky. Její produkce ale byla relativně malá (zejména v prvních letech, protože nové sudy hodně tekutiny nasákly) a při ceně 150 Kčs za láhev se nikdy pořádně nerozšířila.
Před rokem 1989 se tehdejší osvícení pracovníci v Prádle chtěli ještě víc přiblížit skotskému ideálu, a tak zprovoznili starý mlýn, který drtí zrna pomocí litého kladiva a který se dříve ve Skotsku používal. Namleli nakouřený slad, vypálili destilát a naplnily sudy po původní whisky.
Přišla sametová revoluce a pro ryze českou whisky dlouhé roky odpočinku a kýženého zrání, kdy na soudky nikdo nesahal. Původní majitel Stocku (kam palírna v Prádle patří), německá skupina Eckes, o nich sice věděla, ale mělo se za to, že se jedná o laciný destilát, který se využije spíš na blendování dalších whisek z portfolia. V jednu chvíli Němci dokonce uvažovali, že veškeré zásoby levně rozprodají.
Když se ovšem k areálu dostali v roce 2007 v rámci akvizice Stocku noví majitelé, vrhli se na pečlivou inventuru. Sklep plný nečeho, co se podle chuti a dokumentů jevilo jako tuzemská whisky, jejich pozornosti samozřejmě neunikl, a tak do Prádla pozvali na návštěvu dva experty ze Skotska.
„Ani nám zprvu nevěřili, že jde o českou whisky. Z toho, co ochutnali, byli úplně v šoku,“ vzpomíná s úsměvem Kristina Demelová, která je zároveň jednou ze dvou osob v zemi, jež znají kompletní recepturu Fernetu. Ve Stocku si tehdy uvědomili, že mají něco velkého. Destilát dostal nový název Hammerhead (od onoho kladívkového mlýnu na slad), začal se stáčet a prodávat jako prémiová single malt whisky z Česka.
Dnes se 25letá láhev prodává za doporučených 3300 korun a primárními trhy jsou Francie, Nizozemí, Británie a USA. V Česku se prodá asi jen třetina produkce a kromě několika specializovaných obchodů bývá whisky Hammerhead k dostání jen v řetězci Makro, kde se momentálně prodává limitovaná 28letá edice. Ta už vyjde na pět tisíc korun.
„Značku podporuje, ale omezeně. Je to vzácné zboží a ty drahocenné zásoby si střežíme. Nemůžu vám říct, kolik toho máme, ale když budeme opatrní, pár let ještě zvládneme,“ uzavírá Demelová.
The post Česká whisky, na kterou se zapomnělo. Jak vznikl alkoholový unikát appeared first on Forbes.
