Italský novinář Thomas Fazi
píše pro Jacobin o tom, že volby do Evropského parlamentu jsou jen zástěrka pro neoliberální směřování EU.
Fazi na začátku svého ostrého a dlouhého článku (
ze kterého přinášíme stručný výtah) uvádí, že se všechny strany od euroskeptiků po evropské elity shodují na tom, jak zásadní tyto volby jsou.
Fazi o tom ale pochybuje. Bylo by tomu tak, kdyby EU byla federálním státem a měla svůj suverénní parlament, ale tak tomu není. Evropský parlament má ovšem pravomoci velice omezené. Nemá ani pravomoc navrhnout legislativu, tohle může Komise. Už jen toto rozdělení moci, kdy Evropský parlament může jen schválit, nebo zamítnout to, co Komise připravila, vzdaluje EU demokratické tradici, myslí si Fazi.
Komise rozhodně demokraticky zvolená není, Parlament ji může jen schválit, nebo odmítnout. Nový systém tzv. „spitzenkandidat“ má dodat tomuto procesu výběru předsedy Evropské komise demokratičtější nátěr, tvrdí Fazi.
To, co rozhoduje, nejsou výsledky Evropského parlamentu, tvrdí Fazi, ale mocenské vztahy mezi členskými státy.
Často se říká, píše Fazi, že přeci Rada sestává z prezidentů a premiérů, a tedy má demokratickou legitimitu. Ano, platí, že lídři jsou voleni, ale Rada jako celek není ani volena, ani nemá odpovědnost. Teoreticky by se měla odpovídat národním parlamentům, jenže se děje přesný opak – Rada státníkům umožňuje se odpovědnosti vyhnout. A protože se hlasuje o otázkách většinově, pak je vazba mezi národními parlamenty a ministry přerušená. Ministr může třeba říci, že byl přehlasován, když se zjistí, že prošlo něco, proti čemu se staví domácí parlament.
EU stojí na exekutivě a technokracii
Celá architektura EU stojí na exekutivní moci a na technokracii – nad legislativní mocí. Je to ještě horší než to, jak „demokracii“ chápala buržoazie. Proto jsou národní elity a oligarchie tak nadšené z toho, že předají moc EU. Ekonomické politiky se tím odtrhnou od rozhodování občanů, ale zároveň se tím sníží „náklady“ přechodu k neoliberální politice – prostě se odpovědnost uvalí na externí instituce a faktory.
Národní elity dodají moc nadnárodními orgánu (aby vypadaly slabší) a následně jim to umožňuje naplňovat „tento paradox slabosti“, protože pokud se ocitnout pod společenským tlakem, mohou tvrdit, že „to je vůle Evropy“ (a to je posiluje).
Závazky EU umožňují vládám zavádět nepopulární reformy doma, zatímco vinu svádějí na EU, i když ony samy si takovou politiku přály.
A to ještě ani nebereme v úvahu hierarchii moci v EU, kde v eurozóně dominuje Komise a ECB a dominantní země působí přes tzv. Euroskupinu (což je neformální orgán, který nemá žádný právní základ). Jak to dopadá, vidíme dobře na případu Řecka.
Fazi cituje německého investigativního novináře Haralda
Schumanna, který o procesech rozhodování v EU napsal, že se konají za zavřenými dveřmi. Nejsou tu žádné oficiální zápisy, tisk nemůže vědět, kdo zastává jakou pozici. Je to černá skříňka.
...
...
...
