Vojensko-bezpečnostní komplex USA si zlého nepřítele – když není – musí vyrobit. Ale co my s tím?
Když prezident USA Dwight Eisenhower v lednu 1961 končil ve svém úřadu, varoval ve svém projevu na rozloučenou svou zemi před sílící mocí vojensko-průmyslového komplexu USA (dnes nazývaného komplexem vojensko-bezpečnostním). Šlo o výrok, který se dle britského listu the Independent stal nejzásadnějším varováním v historii lidstva, které ovšem ti, jichž se týkalo, odmítli vzít na vědomí. Zbrojení se totiž během 2. světové války stalo natolik výnosným kšeftem, že vzdor Eisenhowerově výzvě se v USA nezačalo o jeho omezení nikdy ani uvažovat, a zbrojilo se vesele dál, jako kdyby se v Evropě i Tichomoří i nadále střílelo a bombardovalo jako kdysi ve Stalingradu či na Okinawě. A bylo-li tempo tohoto vyzbrojování už tehdy úctyhodné, pak se po 11. září 2001 (útok na budovy WTC v New Yorku), stalo neslýchaným. To už mezitím vojensko-bezpečnostní komplex USA prorostl do vládních a státních struktur, a to, co bylo dobré a prospěšné pro komplex, začalo být dobré a prospěšné i pro vládu a stát. Komplex a vláda byli stále více a více tímtéž, až vývoj došel tak daleko, že nejvyšší představitelé komplexu Dick Cheney a Donald Rumsfeld zasedli i do nejvyšších vládních funkcí. (Jen mimochodem – na místě hořících budov Světového obchodního centra v New Yorku v roce 2001 nebyl prezident Bush ml. ale Cheney, a to i v okamžiku, kdy se přesně do svého půdorysu zřítila po Dvojčatech též jen mírně prohořelá železobetonová budova č. 7, do které vůbec nic nedrclo, a která se zhroutila k zemi až 17 minut poté, co její zkázu oznámila britská BBC). Jak to jen ti fešáci z BBC mohli dopředu vědět?
Jak tedy vidno, práce ve prospěch komplexu se neodbývala, a díky ní představuje dnes vojenský rozpočet USA už 50 procent celosvětových obranných výdajů. A jak uvedla Eisenhowerova vnučka Susan v listu Washington Post, obranné výdaje Ameriky vzrostly od roku 1961 (a to i po započítání inflace), o 119 procent, čili více než dvakrát. Roční rozpočet komplexu USA tak dnes dosáhl 1,1 bilionu dolarů, a aby se ještě dál zvyšoval, což se ze strany komplexu a tím i vlády považuje za nezbytné, je zásadně nutné zvyšovat i úděsnost a děsivost nepřítele, kvůli němuž se ona kolečka zbrojního průmyslu tak utěšeně točí.
Po 11. září 2001 se dostalo cti být tímto nepřátelským netvorem Střední východ, který byl ovšem v několika málo letech zbombardován a vystřílen natolik, že přestal coby přízračný sok a vrah Ameriky vyhovovat – a bylo tedy nutné porozhlédnout se po nepříteli novém a pokud možno ještě strašidelnějším. A výběr byl nasnadě – bude to země dost velká i mocná na to, aby vytvořila hrozbu velkou a hlavně i trvalou – a tedy Rusko.
A šlo se na věc. Do kyjevského Majdanu se vrazilo 10 miliard dolarů s výhledem, že Rusko si na ukrajinské půdě buď nechá posun amerických raket do bezprostřední blízkosti Moskvy líbit, a nepodnikne nic ani poté, co se Američané usadí na Krymu a uzmou tak Rusku jeho jediné teplé moře zvané Černé. Anebo si tohle všechno líbit nenechá, postaví se na zadní, ale i pak to bude pro vojensko-bezpečnostní komplex i USA oukej, protože západní presstitutky v tu ránu učiní z Ruska agresora, jakého matička Země ještě nenosila. A aby toho tento netvor neměl na hrbu málo, nasadí se na něj navíc příběh Russiagate, vyprávějící o tom, že Trumpa zvolil americkým prezidentem vlastně Putin. Ten se na obálkách amerických časopisů bude zobrazovat jako Hitler s knírkem, a hromadně se rozšíří pověsti i o chystaném ruském útoku na Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko a na Evropu vůbec atd. Že současný vládní dluh USA mezi tím díky tomuto válečnickému mumraji vzroste do výše 14 bilionů dolarů a každým dalším dnem poroste o další miliony, nechme stranou, protože ono je toho i na velkou zemi už i tak dost.
Takže shrnuto: Jakkoli úděsná je představa, že pro prospěch jednoho sektoru americké ekonomiky se někomu zjevilo nezbytné učinit z Ruska toho nejdivočejšího agresora, přece jen pro někoho může být tato uměle vytvořená představa užitečná. A to právě pro lidi, kteří jsou v komplexu zaměstnaní. Jsou jich statisíce a možná i miliony a jedině jim by konstrukce o hodné Americe a zlém Rusku, jakkoli zvrácená a nepravdivá, mohla v existenčním smyslu vyhovovat.
Ale přenesme se k nám. Pro koho u nás, pro jakou vrstvu našich lidí je prospěšné představovat Rusko jako obludu, která se na nás chystá vrhnout a trhat? Cožpak i u nás existuje nějaký vojensko-bezpečnostní komplex zaměstnávající statisíce lidí, který potřebuje neexistující ruskou hrozbu k tomu, aby rostl a vzkvétal?
Nesmysl! Takže proč i my musíme malovat ruského čerta na tabule našich škol? Proč i my musíme dělat obludu ze země, která netouží po ničem víc než po přátelství okolního světa a tedy i po přátelství našem. To proto, že nás kdysi vytrhl z tlamy, ve které jsme měli jako národ i jako živoucí lidé zmizet? To proto odmítáme jeho ruku, napřaženou k nám s přáním, abychom ji stiskli?
Jistě, možná byla a možná dosud i je tato česká rusofobie výhodná pro kariéru generála Pavla, možná dodala chybně cílený elán panu Koudelkovi z BIS a jeho stejně laděným podřízeným, možná vytvořila výhodné politické pole pro prozápadní patolízaly typu Kalouska a dalších, možná přináší Sorosovy miliony do našich mainstreamových médií i do kapes jejich šéfredaktorů, ale propánakrále, vždyť to všechno je vrstva národa tenká jak papír. To pro ni se chováme jak loutky, cizíma rukama ovládané? Jako hanebníci neschopní rozlišit dobro a zlo, upřímnost a faleš? A potlačující v sobě pravdu, jejíž Husovu oslavu jsem si s velkou hrdostí přečetl kdysi i ve sborovně jedné skotské školy?
Opravdu jsme rozhodnuti tohle velké z naší tradice a historie vyhodit do popelnice?
Ale proč? Pro lež? To je ten artikl, jehož sdílení se po nás dnes tak vehementně žádá?
