Zkušenost je mrcha a kruhová stage výzva, říkají Tauš a Holý o nové show
Jan Cina, Lenka Dusilová, Matěj Ruppert nebo Ondřej Ruml – v nové hře režiséra Viktora Tauše se potkává čtyřicítka účinkujících. Autor populárního představení i oceňovaného filmu Amerikánka tentokrát publikum zavede přímo do boxerského ringu. Inscenace Human Zoo – Gospelová Anarchie s osmimilionovým rozpočtem si premiéru odbude na konci února v Nové Spirále. Hrát se bude jen padesátkrát.
Zkouší se od srpna, prvotní nápad však Viktor Tauš s partnerkou a choreografkou inscenace Kristýnou Martanovičovou dostali už před rokem a půl. Na kruhovou stage v Nové Spirále tak přivedli boxery, rapery i krumpery, aby zde mohli umělecky ztvárnit jejich vzájemné i vnitřní boje.
V inscenaci se zápasí i rapuje, zpívá sborově i sólo. Gospelová hudbu v Human Zoo je dílem skladatele a producenta Romana Holého, frontmana hned dvou úspěšných tuzemských kapel – J.A.R. a Monkey Business.
V uvolněném rozhovoru jsme s tvůrci Viktorem Taušem a Romanem Holým probírali, jak se jim tvořilo na kruhové stagi, proč je dobré nespoléhat se na zkušenosti i kdo všechno nákladnou inscenaci zaplatil a kolik by na ní teoreticky mohl vydělat. Ale i to, proč nakonec z ekonomického úhlu pohledu vůbec nedává smysl investovat do divadla.
Do premiéry zbývají dva týdny. Jak vrcholící přípravy prožíváte?
Roman Holý: Vlastně dobře. Myslím, že svobodný umělec, což Viktor rozhodně je, a já se o to snažím, by neměl propadat stresu a měl by si věřit.
To ale není zrovna snadné…
Roman Holý: Není, to je vůbec nejtěžší. A každý člověk, který má před premiérou v tak velkém prostoru a s tolika lidmi – dnes tu bylo šedesát novinářů a novinářek –, musí být vynervovaný. To přece ani jinak nejde. S Viktorem si ale bezvýhradně věříme a navzájem se podporujeme.
Viktor Tauš: Boris Hybner vždycky říkal, že stres je podmínka nutná, nikoli však postačující, a Human Zoo je vlastně složená ze samých chyb, takže můžeme být v klidu.
Představení z chyb – jak to myslíte?
Roman Holý: Pro mě je to první zkušenost s tak velkým ansámblem. A od začátku jsem z toho „úplně vyděšený“, jak je to neuvěřitelný zážitek. Na druhou stranu s každým dalším člověkem přibývá množství potenciálních chyb. Někdo se špatně postaví, začne pozdě nebo mu zvukař vůbec nezapne mikroport. Prostor pro chybu je zkrátka nekonečný.
I proto už v podtitulu inscenace uvádíme, že se jedná o gospelovou anarchii. Černošská hudba a anarchie. Kryjeme si záda. Když se něco pokazí, my řekneme: „To bylo schválně, vždyť je to anarchie.“
Viktor Tauš: Pro mě je nejdůležitější se v takovém množství lidí ujistit, že všichni vyprávíme jednu věc. Člověk totiž neocení, jak úžasné je být spolu, dokud nevidíte, jak rozdílný a rozdílně chybující je každý z nás.
Gospelová anarchie, co to znamená? O čem v Human Zoo vyprávíte?
Viktor Tauš: Představení jsme vymysleli s Kristýnou Martanovičovou, choreografkou inscenace a mojí přítelkyní. Hodně času trávíme mezi mladými lidmi, kteří chodí boxovat, tancují krump nebo rapují. A vůbec nejdojemnější je vidět je po zápase, kdy ve sprchách stojí v objetí, pláčou a děkují si navzájem, že se díky svému protivníkovi dozvěděli i něco o sobě. Přestože když jsou spolu v ringu, jde o život.
Pro mě je Human Zoo především zážitkové divadlo, kde se na jevišti opravdu něco uděje – společný prožitek. A to právě díky čtyřicítce tak rozdílných performerů a performerek z nejrůznějších uměleckých disciplín: boxeři, krumpeři, rapeři, tanečníci, herci, kteří vstupují do zápasů a ringů.
Máte sám blízko k boxu?
Viktor Tauš: Mám. Teď už ale moc nezápasím, protože je mi tolik, kolik mi je, ale velkou a krásnou část svého života, desítky let, jsem strávil v ringu. Dnes už na box zajdu spíš pokecat s chlapama a při té příležitosti sleduji děti, které do tělocvičny přicházejí, a zabývám se tím, co je k zápasení přivádí, co v něm hledají, co jim to dává. A tam se začalo rodit Human Zoo – nápad přivést na jedno jeviště performery všech možných disciplín a na jejich rozdílnosti zkoumat, co to znamená být „spolu“. Ústředním tématem představení je, že abychom mohli být všichni, musíme nejdřív být každý sám za sebe. Celá show navíc končí větou, kterou miluji: „Být dobrý člověk je anarchie.“
Takže vyprávíte tak trochu i váš vlastní příběh?
Viktor Tauš: Ne, je to příběh těch dětí. Ale v archetypálním smyslu je to příběh nás všech. To je na tom krásné, že to lze zobecnit.
Roman Holý: Je to stejné jako v životě – obojí je to o hledání identity. My všichni jsme bludičky v močálu identity. Ale ve finále to nejpodstatnější zůstává stejné – být dobrými lidmi. Všechno ostatní je „bonus“.
Proč gospel?
Viktor Tauš: Protože si hrajeme na rituál. Na oslavu důmyslnosti a vtipnosti toho, že jsme všichni tak rozdílní – a jak neuvěřitelné a úžasné tudíž je, že můžeme být spolu.
Gospel přikládá zápasům mladých lidí důležitost, která jim náleží. Celý ten spektákl a hra na rituál jsou postavené kolem velmi konkrétních příběhů konkrétních mladých lidí, kteří si už v brzkém mládí kladou stěžejní životní otázky. Pomalu přicházejí na to, že v určitém věku je jednodušší projevit úctu druhému člověku než sám sobě. V ringu to navíc udělat musíte, jinak vás „přejede tank“. A když ji projevíte druhému, nakonec se ji naučíte dávat i sám sobě.
Roman Holý: I když je Human Zoo hudebně asi nejvzdálenější mé a vlastní tvorbě, gospelové aranžmá mi sedí perfektně. Na show jsem se napojil prožitkově, mentálně i tematicky. Jinak bych to ani nemohl dělat.
Proč Nová Spirála?
Viktor Tauš: Po tom prostoru jsem toužil. Právě pro kruhové jeviště. Miluji cirkus a způsob hraní v cirkuse, ale šapitó mě obtěžují. Nová Spirála je jedno z technologicky nejvybavenějších divadel v Evropě s kruhovou stagí. A tak jsem udělal vše pro to, abychom mohli Human Zoo hrát právě zde.
Stala se kruhová scéna nakonec spíše výzvou, nebo překážou?
Viktor Tauš: Každý prostor má své výhody a nevýhody. Upřímně ale nevím, kde jinde by bylo možné hrát takovou show. Ale je pravda, že s sebou sál přináší určité složitosti. Celý dům je železobeton v kruhu, a tak je to tu dosti komplikované se zvukem i dalšími věcmi. Ale to vůbec není podstatné, to jsou jen technické problémy.
Pane Holý, pro vás je naopak zvuk a jeho ideální šíření, jakožto pro hudebníka, asi vůbec nejpodstatnějším prvkem. Jak jste se s komplikacemi popasoval?
Roman Holý: Ano, absolutně tím nejpodstatnějším. Popravdě, z prostoru jsem byl zprvu rozladěný. A to jsem tu „strávil dospívání“ – kamarádi tu tenkrát hráli v legendárním představení Jesus Christ Superstar.
Ale dnes, když jsem se sem po letech vrátil, zjistil jsem, že zvuk tu nabírá hrozné zpoždění. Není dokonalý. To mě znervózňuje. A trochu jsem se uklidnil až s dnešní ukázkou, kdy zvuk konečně získal odpovídající kvalitu.
Nechyběla vám někdy na kruhovém jevišti přece jen ona pomyslná „čtvrtá stěna“?
Viktor Tauš: Ne. S každou novou hrou nebo filmem, na kterém pracuji, si dávám bacha na zkušenosti. Zkušenost je strašná mrcha. A čím jsme starší, tím je jednodušší se opírat o zkušenosti. Člověk s nimi ale přišel do styku v jiném věku a kontextu a byla by chyba aplikovat je na úplně jiné věci v novém prostředí. Právě tímto způsobem tvorba velmi rychle umírá.
Takže já se zcela vědomě snažím s každým novým kusem vstupovat na neznámé teritorium. Kruhová scéna je výzva, na kterou se nedá aplikovat vůbec nic.
Roman Holý: Viktor to řekl úplně přesně. Ne ze všeho si v životě odnášíme dobrou zkušenost. A kdyby se člověk měl z každé poučit a říct si „To už dělat nebudu“ – nebude raději dělat vůbec nic. Proto je užitečné zkoušet nové věci, kde můžete získat další „blbou“ zkušenost. Navíc co se kruhového jeviště týče, samotný kruh je zcela klíčový pro vyznění představení, hlavní myšlenku.
Co kruh v Human Zoo symbolizuje?
Roman Holý: Že se všechny události napříč historií lidstva neustále opakují a život se jen děje pořád dokola.
Viktor Tauš: Kruh je obraz něčeho, co nemá začátek a konec. Obraz zápasu. V ringu nejde o to vyhrát nebo prohrát. To není podstatné. Jde o to vydržet. A to je celoživotní proces. Jedna z věcí, kterou v představení tematizujeme, je, že „věk je pro pitomce“. Naše těla stárnou, ale duše uvnitř žádný věk nemá.
Avšak jen za předpokladu, že člověk celý život svádí právě takové zápasy, jaké podstupují mladí lidé v našem gospelu. Člověk se neustále musí sám sebe ptát: „Kdo jsem a kam patřím?“ Protože jinak se může stát, že duše zastydne – a takových stárnoucích rozzlobených dětí je plná Sněmovna. Co Sněmovna, svět!
Roman Holý: Já říkám: „Zlých starých dědků je všude dost.“
Viktor Tauš: A to my nebudeme.
Roman Holý: To už jsme.
Vaše představení, pane Tauši, opakovaně podporuje nadace PPF. Jak tato spolupráce vznikla?
Viktor Tauš: To bylo fascinující. PPF během covidu podpořila filmový přepis Amerikánky a následně i můj další počin Snowflakes, což je jakési pokračování Amerikánky. V druhém případě nadace nakonec financovala i cestu účinkujících, dětí od šesti do patnácti let v ústavní péči, do New Yorku. A tak „jejich Amerikánka“ nakonec vyústila v uvedení Snowflakes v angličtině v budově OSN.
Ale abych odpověděl na otázku – prapůvodně to vzniklo tak, že nadace si z každé umělecké disciplíny vybrala jednoho člověka nebo soubor, který se během lockdownů choval jinak, vybočoval.
A co jste dělal jinak vy?
Viktor Tauš: Covid mě zastihl v životním období, kdy jediné, co jsem potřeboval dělat, bylo vyprávět příběh Amerikánky. A bylo mi úplně jedno, jakým způsobem. Když lidé nemohli přijít do divadla, řekl jsem si: „Bezva, budeme točit živé filmy.“
Herečky jsem i s kameramanem zavřel v kleci pro hyeny v zoologické zahradě. Strašně to tam smrdělo. Inscenaci jsem natočil na jeden záběr a živě ji streamoval. Bylo to úžasné a stream vidělo hodně diváků.
Tak jsem se do toho opřel a Amerikánku inscenoval na vzletové ranveji zavřeného letiště nebo třeba v lomu. A tak dále. Nakonec mě to dovedlo až k založení Televize Naživo, se kterou jsem v covidu natočil dvě stě živých celovečerních filmů. To je víc, než natočily veřejnoprávní televize v celé střední Evropě.
A v tu chvíli si vás všimla PPF?
Viktor Tauš: Ano, nadace postupně podpořila projekt Naživo, Snowflakes a nakonec nám pomohla i s Human Zoo. Náklady na tak velkolepou show jsou samozřejmě obrovské. A představení de facto vzniklo bez veřejné podpory. Z osmimilionového rozpočtu jsem od magistrátu a Státního fondu kultury získal jen 70 tisíc korun.
Nadace PPF a Skupina ČEZ pak vykryly necelých dvacet pět procent z celkového rozpočtu. Zbytek jsou veškeré moje peníze a investiční peníze koproducentů, kteří se do inscenace rozhodli investovat za podíl v tržbách. Jako Václav Dejčmar, autor vnitřního hlasu Amerikánky a její cenný dramaturg. Nebo Pavel Jeřábek, který miluje inscenaci Amerikánka a v kulturní branži se, byť obchodně, pohybuje často. A já jsem v Pavlovi, co se týká marketingu a reklamy, našel člověka, o kterého se můžu opravdu opřít.
V jakou doufáte návratnost?
Viktor Tauš: Potenciál je zhruba dvojnásobek. Jestli k tomu ale dojde, samozřejmě netuším a ani svým koproducentům to nikdy neslibuji. Pro to, aby se stal zázrak, je třeba udělat úplně všechno, ale to neznamená, že se stane. A upřímně řečeno: pokud chce někdo investovat do živé kultury nebo do filmu proto, aby vydělal, je to vůl. A to moji partneři naštěstí nejsou.
Mám štěstí na lidi. Pro ty, se kterými spolupracuji, je vždy primární samotná myšlenka díla, umělecký záměr, a ne to, jestli se jim vrátí peníze. A tím rozhodně nechci říct, že vyjednávací podmínky s koproducenty nejsou tvrdé. Naopak, podmínky jsou vždy nastaveny výhodně vůči rozpočtu a investici. Ale není to hlavním smyslem jejich zapojení do projektu.
Vy jste, pane Holý, také koproducentem?
Roman Holý: Nejsem.
A jak jste se vůbec dali dohromady?
Viktor Tauš: To je jeden ze zázraků této show a doteď to nechápu. Známe se dlouho, ale po tvůrčí stránce jsme se potkali přesně ve chvíli, kdy jsme na setkání byli oba připraveni. A věřím, že je to teprve začátek dlouhého dobrodružství.
Roman Holý: Viktora jsem zaregistroval v době, kdy vyšel jeho film Kanárek, který mě opravdu zasáhl. Sám mám totiž zkušenost s podobným „undergroundovým životním stylem“. A později mě nadchnul také Viktorův seriál Vodník a nakonec i Amerikánka.
Známe se fakt dlouho, vždycky mi volal o lístky na koncert mojí kapely J.A.R., pro kterou kdysi natočil skvělý loutkový klip k písničce Doufám. A pak se najednou zničehonic zjevil u mě na Šumavě a řekl mi: „Dělám novou show a ty ji budeš dělat se mnou, žádné jiné východisko není.“ Spustil monolog, o čem to bude. Já na něj nevěřícně zíral, jako na mimozemšťana.
Takže jste ho nejdříve odmítl?
Roman Holý: Naopak. Když mi o tom začal vyprávět, věděl jsem, že vůbec ničemu nerozumím, všechno bylo až „démonicky chaotické“. Trvalo dlouho, než jsem alespoň trošku pochopil, o co jde. Ale co jsem věděl jistě, bylo, že jde o něco důležitého, u čeho chci být.
Jak jste to věděl?
Roman Holý: Roli v tom určitě sehrála Viktorova osobnost. Jeho zanícenost, umanutost, ze které vyvěrá nekonečná umělecká touha. Postupně jsme v sobě našli velké zalíbení. Hodně věcí máme podobně, což je absolutně klíčové. V tvorbě i životě.
A co máte podobně?
Viktor Tauš: Oba milujeme horory. Navíc takové, o kterých jsem si myslel, že je nikdo jiný na světě nezná. Musel jsem potkat Romana, abych zjistil, že existuje někdo, kdo jich zná ještě mnohem víc.
Bude vaše příští společná hra horor?
Viktor Tauš: Příští film bude horor.
Roman Holý: A já se na to těším.
The post Zkušenost je mrcha a kruhová stage výzva, říkají Tauš a Holý o nové show appeared first on Forbes.