Japonsko ve Winternitzově vile. Startuje nový cyklus výstav moderní architektury
Historik architektury, fotograf, publicista a kurátor Adam Štěch procestoval Japonsko a připravil pro pražskou Winternitzovu vilu nový cyklus výstav, který v průběhu letošního roku představí výjimečnou japonskou architekturu dvacátého století. Startuje 5. února výstavou Na rozcestí věnovanou osmi výjimečným domům rané moderny z dvacátých až čtyřicátých let. Jaký vztah k Japonsku mají majitelé vily, manželé Cysařovi, a co japonskou architekturu pojí s Adolfem Loosem?
Když do Winternitzovy vily na pražských Malvazinkách, kterou před devíti lety rodina Cysařových zpřístupnila veřejnosti, zavítají nějací cizinci, jsou to podle potomka jejích původních majitelů Davida Cysaře velmi často Japonci. Zajímá je především zachovalá funkcionalistická architektura Adolfa Loose, která je typickou ukázkou jeho Raumplanu v praxi.
Její vliv se po ukončení mezinárodní izolace Japonska na prahu dvacátého století propsal i do tamější architektury. A historik, fotograf, publicista a kurátor Adam Štěch, s nímž manželé Cysařovi dlouhodobě spolupracují na výstavním programu vily věnovaném právě architektuře, se vydal po jejích stopách.
Poprvé Adam Štěch navštívil Japonsko před deseti lety a loni se tam vrátil znovu, aby zdokumentoval další jeho výjimečné stavby a popsal jejich mnohdy neuvěřitelné příběhy. V průběhu roku je představí na třech výstavách, rozdělených podle časových etap.
První z nich, věnovaná osmi soukromým domům rané japonské moderny z období let 1924–1942, začíná tento týden spolu s novou sochařskou expozicí v zahradě domu nazvanou Pivot, která zahrnuje díla od Patrika Adamce, Vojtěcha Míči a Davida Turečka.
Jde již o šestý výstavní cyklus o architektuře, který Štěchova autorská skupina Okolo, již tvoří spolu s designéry Matějem Činčerou a Janem Klossem, pro první patro Winternitzovy vily připravila.
„Kromě připomínání historie vily, naší rodiny a holokaustu jsme si uvědomili, že je vila především architektonickou památkou, a rozhodli jsme se proto soustředit na architektonické výstavy. Adamův osobní přístup a nadšení, s jakým architekturu pojímá, je nám blízký,“ shodují se Cysařovi.
S Japonskem nemá Winternitzova vila co do činění poprvé. Již dříve zde proběhla velká výstava japonského architekta Yoshio Sakuraie. „Jednoho dne, čerstvě po otevření, kdy tu ještě ani nebyl nábytek, u nás zazvonil s tím, že by rád viděl vilu a přeměřil si ji, protože se studenty z tokijské univerzity pracují na modelech všech Loosových staveb,“ vzpomíná David Cysař.
Tyto modely pak do Winternitzovy vily přivezl a vystavil je tu, než putovaly dále po Evropě. „Podruhé architekt přijel i se svou ženou a přenocovali v pracovně, potřetí pak i se svými studenty. Vzniklo mezi námi hezké přátelství, které trvá doteď,“ doplňuje jeho žena Kristina.
Pro ni je Japonsko stále velkým cestovatelským snem: „Jsem od mala tou zemí, její estetikou, kulturou a duchovními vlivy fascinovaná,“ dodává. Její manžel David je původní profesí kameraman a Japonsko už navštívil, když točil dokument o filmaři Karlu Zemanovi, jehož podle něj v Japonsku vnímají jako velkou hvězdu.
Adam Štěch navštívil Japonsko dvakrát a pro první výstavu vybral jeho osm výjimečných vil. Fotografie z nich jsou v reakci na tradiční japonské interiérové příčky šódži vytištěny na rýžový papír a zavěšeny na lehkých dřevěných konstrukcích.
Vybrané rezidenční stavby z období Taišó představují příklady architektury, u nichž se projevuje syntéza tradiční japonské architektury a západní avantgardy, od art deca po funkcionalismus.
Poprvé se podle Štěcha západní vlivy do japonské architektury promítly v roce 1919 ve stavbě hotelu Imperial, prvního kosmopolitně koncipovaného hotelu v Tokiu, který od šedesátých let již nestojí.
„K designu tohoto hotelu byl tehdy přizván americký architekt Frank Lloyd Wright. Díky jeho působení došlo k oboustranným výměnám inspirace i lidí. Do Japonska se takto dostal i český architekt Antonín Raymond,“ říká Adam Štěch.
Spolu s Raymondem v Japonsku působil i jeho spolupracovník Bedřich Feuerstein a při zmínce o české stopě v japonské architektuře nelze opomenout ani „atomový dóm“ od architekta Jana Letzela – spolkový kulturní dům v Hirošimě, který jakožto jedna z prvních železobetonových staveb v Japonsku přežil atomový útok.
Aktuální výstava se však těmto dvěma stavbám nevěnuje; soustředí se na návrhy soukromých vil od architektů, jako byli Sutemi Horiguchi, Iwao Yamawaki, Koji Fujii nebo Kameki a Nobuko Tsuchiurovi, do nichž se propisuje nejen vliv Franka Lloyda Wrighta, ale třeba i Francouze Henriho Rapina.
Jednou z těchto staveb je výjimečný dům, který Frank Lloyd Wright navrhl jako ucelené umělecké dílo pro výrobce saké v Japonsku. Dnes je známý jako Yodokō Guest House, původně rezidence Yamamura, a stojí v Ashiyi nedaleko Ósaky.
Fungoval jako rezidence i penzion a nyní je v něm muzeum. Pro Franka Lloyda Wrighta pracoval také manželský pár architektů Tsuchiurových, jejichž dům je taktéž modernistickým skvostem. Jeho interiér dodnes zdobí portréty jejich guru.
Dalším veřejně přístupným domem prezentovaným na výstavě je rezidence prince Yasuhiko Asaka, nechvalně proslulého masakry ve druhé čínsko-japonské válce. Když se v polovině dvacátých let vrátil ze studií ve Francii, nechal si vystavět palác ve stylu art deca a pozval si na to renomované francouzské designéry v čele s Henrim Rapinem.
„Ve třicátých letech to byl vývozní artikl francouzské kultury,“ říká Adam Štěch. Navštívil také dům a sochařský ateliér Fumia Asakury, který je dnes veřejně přístupný jako muzeum a odráží zálibu jeho někdejšího autora a majitele v chovu koček. Zajímavostí podle Štěcha je, že se v něm smí fotit jen ze speciálně vyznačených míst.
Ne všechny stavby, které Štěch zpracoval, jsou ale veřejně přístupné. Návštěvu jedné z vil, která nyní patří společnosti Takenaka Corporation, mu zprostředkoval japonský kolega. Jde o dům Chochikukyo od architekta Koji Fujiiho, který pro tuto firmu také dříve pracoval.
Dnes patří mezi jednu z nejvýznamnějších japonských staveb – jednak proto, že představuje ideální formu japonského domu (byl tehdy podle Štěcha proti westernizaci architektury), a také proto, že byl prvním elektrifikovaným soukromým domem v zemi.
„Historici často hovoří o fascinaci architektem Josefem Hoffmanem a Charlesem Mackintoshem, představitelů geometrické secese,“ říká Štěch.
Další z vil, zvaná Ateliér Migishi od architekta Yamawakiho, naopak cíleně sleduje linku německého Bauhausu, kde architekt se svou ženou působil, než propadl ideologii fašismu. „Je to asi nejčistší příklad funkcionalistické architektury v Japonsku,“ tvrdí Štěch.
Nejzajímavější Štěchův osobní příběh se váže asi k domu od Kunia Maekawy – architekta, který byl fascinován tvorbou Le Corbusiera, u jehož bratrance v Paříži působil jako praktikant. Po návratu z Francie spolupracoval v Japonsku i s českým architektem Raymondem, než si založil vlastní studio. V něm později „vyrostl“ i slavný architekt Kenzo Tange.
Štěch u dveří jedné z jeho vil zaklepal a otevřela mu starší paní, která neuměla anglicky: „Na chvíli odešla a nechala nás v domě asi deset minut samotné. Pak přišla se sousedkou, která uměla anglicky, a my jsme zjistili, že to byla adoptovaná dcera původních majitelů,“ vypráví s tím, že měl možnost nafotit v domě i původní interiéry, které dnes již neexistují.
A to ještě na původním místě, kde dům stál – později byl totiž celý přemístěn, podobně jako v Československu kostel v Mostě.
Stejný osud, tedy přesun na jiné místo, postihl i dům Koide, prostorově navržený dle potřeb čajových ceremoniálů, ovšem pod vlivem nizozemské estetiky De Stijl, který je dnes k vidění v Muzeu architektury v přírodě, skanzenu Edo na okraji Tokia.
V rámci japonské památkové péče je podle Štěcha zachování staveb mladších než dvě stě let na původním místě spíše výjimkou. „Development je tam tak silný, že historické domy často musejí ustoupit nové výstavbě mrakodrapů.“
Po skončení aktuální výstavy, 11. května, na ni naváže další díl z cyklu architektonických výstav věnovaných Japonsku, který se zaměří na období padesátých a šedesátých let, tedy válečného modernismu a brutalismu. Poslední výstava pak bude věnovaná osmdesátým letům a japonské postmoderně – tedy období, kdy země zažívala nebývalý ekonomický rozkvět, což se promítalo i do takzvané „bubble architecture“.
„V osmdesátých letech vznikaly fascinující stavby z žuly a chromu, často robotického vzhledu. Ceny za metr čtvereční byly tak neuvěřitelně vyšroubované, že se investorům vyplatilo stavět domy jen na tři roky a pak je zbourat a stavět nové,“ poutá na další výstavu její kurátor Adam Štěch.
Chystá i tematické přednášky, přičemž v té nejbližší, březnové, chce ukázat i něco z japonského art deca.
The post Japonsko ve Winternitzově vile. Startuje nový cyklus výstav moderní architektury appeared first on Forbes.