Dneska jsou to čtyři roky, co umřel Petr Uhl

 


Pomalu to pro mě přestává být jen bolestné výročí, a přehoupává se do zvláštní směsi melancholie, introspekce a obecnějších úvah o stavu světa. To samozřejmě souvisí s tím, kam se posouvá náš svět, a že vyhlídky nejen na jeho podobu, ale i na formy rezistence vůči té proměně jsou nevalné.
Ptát se, co by na to Petr Uhl říkal a jak by na to reagoval, je samozřejmě trochu banální, je to taková intelektuálnější varianta veselých historek z natáčení. Přesto nepochybně existuje cosi, jako "uhlovský postoj", který představuje umíněnou, až sveřepou neochotu uhnout před nespravedlivostí a zvůlí mocných.

 
Přitom nelze říct, že by Petr Uhl nebyl schopen pragmatismu - bez něj by asi sotva mohl být v letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity (a náměstkem místopředsedy vlády pro lidská práva). Jen si jej schovával na dobu, kdy nešlo o "všechno" a navíc se zdálo, že svět jde více méně příčetným směrem, a stávající nespravedlnosti je možné aspoň pomalu a lokálně napravovat.







Často si na Petra Uhla vzpomenu, když se v Praze přejmenovávají ulice, zvlášť když mají nést jména "národních výtečníků". Myslím, že by si nějakou takovou zasloužil víc, než mnozí jiní, zároveň si ale říkám, že jemu samotnému by to asi přišlo spíš směšné. Navíc je dost dobře možné, že by se za pár let zase to její jméno zase měnilo, když už bych chtěl být jo pesimistický. Na každý pád si myslím, že v těch příštích letech, a kdoví kolik jich bude, budeme potřebovat aspoň hrstku takových, kteří budou moc zachovat "uhlovský postoj".




Na jeho památku zveřejňujeme rozhovory, které poskytl Britským listům: