Nevím, jak vy, ale když ve filmu nebo seriálu hrají mí oblíbení herci, začnu se automaticky těšit. I když už zrovna dopředu tuším, že mě nečeká nejlepší podívaná na světě. Abyste mi rozuměli: nepropadám sebeklamu ani přehnané shovívavosti. Objektivně vidím všechny chyby, jichž se mí oblíbení tvůrci dopustili, jen je mi to tak trochu jedno. Protože mi prostě je v jejich společnosti i s těmi „chybami“ dobře (a protože se naštěstí nevěnuju recenzím, to by asi dělalo v hodnocení paseku).
