V dětství ji zaslíbili Rudolfu II. Čekala na něj třicet let. Nakonec se však infantka Isabela Clara Eugenia namísto do Prahy vydala do Nizozemí, vydělala jmění na dovozu drahých látek a koření, podporovala Rubense i Bruegela a stala se jednou z nejbohatších i nejvlivnějších žen Evropy 17. století. Není to pohádka, ale je to trochu vánoční příběh – voní skořicí a hřebíčkem.
Narodila se do bohatého, privilegovaného prostředí, její otec vládl říši, nad níž slunce nezapadalo, a čím víc perel, brokátu a drahého kamení na šatech, tím samozřejmě lépe.
Přesto útlé mládí dvojice španělských princezen, infantky Isabely Clary Eugenie a její sestry Cataliny Michaely, dcer krále Filipa II. Španělského, zpočátku příliš šťastné nebylo. Matka, krásná francouzská princezna Alžběta z Valois, jim zemřela v roce 1568, když byly obě úplně maličké. Isabele byly dva roky, Catalině-Kateřině teprve jeden rok.
Být v pozdním středověku sirotkem a nadto dívkou nebyla velká výhra, i když jste byli z královského rodu. Isabela a Kateřina ale měly štěstí. Filip II. se znovu oženil a dcerám přivedl macechu, která se záhy stala jejich náhradní milující matkou. Zde se dostáváme k pozoruhodným příbuzenským vazbám v habsburském královském domě druhé poloviny 16. století.
Anna Rakouská byla nejstarší dcerou císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Marie Španělská byla sestrou Filipa II., ten si tak vzal svoji vlastní neteř. Ovšem tím to nekončí. Případně si připravte ubrousek na kresbu rodinného schématu: otec nevěsty Maxmilián II. byl synem Ferdinanda Habsburského a Anny Jagellonské. Filip II. byl synem Karla V. Nu, a Ferdinand a Karel byli… bratři.
Ženich Filip II. byl tak v jedné osobě bratrem nevěstiny matky a bratrancem jejího otce. Těžko říci, zda tyto blízké příbuzenské vazby zapříčinily, že z pěti dětí, které Filip II. a Anna spolu měli, se jen jediné dožilo dospělosti, byl to příští císař Filip III. Ostatní děti zemřely v útlém věku.
O to více se Anna Rakouská soustředila na výchovu nevlastních dcer. Zejména starší Isabela získala vynikající vzdělání, byla výtečnou lingvistkou, ovládla plynně osm jazyků, vyznala se dokonce i v matematice, geometrii, zeměpisu nebo účetnictví.
Byla to navíc velice krásná žena, jak dokládají její portréty. Třeba olej na plátně, který vytvořil Alonso Sánchez Coello okolo roku 1585, nám ukazuje elegantní oduševnělou princeznu s bystrým pohledem.
Její inteligenci a vzdělanost uznávali i dvořané. Isabela byla ostatně jediná osoba, které císař Filip dovolil, aby mu pomáhala v práci, třídila jeho listiny a například překládala italské dokumenty do španělštiny, protože Filipovy jazykové znalosti byly, na rozdíl od znalostí jeho dcery, na jeho dobu nedostačující.
Filip dceru na oplátku zasvěcoval do věcí hospodářských a finančních. Isabela byla svému otci velmi blízká až do jeho smrti roku 1598.
Tou dobou byla princezna už třicet let zasnoubena svému bratranci Rudolfovi II., císaři a českému králi, který byl zároveň mladším bratrem Isabeliny nevlastní matky Anny Rakouské. K ženění se ale neměl a Isabele utíkal čas.
Bylo jí 32 let, což byl v té době velmi vysoký věk pro nevěstu. Dívky ze šlechtických kruhů se běžně vdávaly v patnácti až sedmnácti letech, a pokud přežily četné porody, byly některé z nich ve 32 někdy dokonce už babičkami.
Pak se ale výstřední Rudolf rozhodl, že se nikdy neožení, a se španělskou sestřenicí už vůbec ne. Na svou dobu mimořádně talentovaná, schopná a vzdělaná Isabela, žena s praktickou schopností vládnout, se tedy rozhodla vzít osud do svých rukou.
Rok po smrti otce se Isabela, tehdy už 33letá, vdala 18. srpna 1599 za Rudolfova mladšího bratra Albrechta VII. Habsburského, místokrále Španělského Nizozemí, místokrále Portugalska a také toledského arcibiskupa a kardinála.
Do krásné a moudré Isabely se Albrecht, tehdy 40letý, dle dochovaných dopisů vášnivě zamiloval. Nechal se tedy papežem Klementem VIII. vyvázat z církevní služby a konala se svatba, která započala mimořádně šťastné manželství, z něhož vzešly tři děti, dva synové a dcera.
Od počátku roku 1601 pár spravoval Španělské Nizozemí společně: Albrecht jako suverénní vládce, Isabela jako spoluvládkyně. Albrecht okamžitě poznal a pochopil manželčiny vlastnosti, schopnosti i talent pro obchod a podnikavého ducha – a dal jí nebývale volnou ruku v mnoha zejména obchodních rozhodnutích.
Isabela se ve vedoucí roli ukázala jako dáma emancipovaná, nebojácná a smělá a na svou dobu neskutečně moderní.
Vzhledem k hlubokým znalostem politiky, geografie, práva, obchodu a umění a také díky své jazykové vybavenosti dovedla rychle pochopit a podpořit vznik a rozvoj takzvané Sjednocené Východoindické společnosti, někdy označované i za Holandskou nebo Nizozemskou Východoindickou společnost, která do Evropy od roku 1602 ve velkém dovážela vzácné koření, exotické dřevo a další produkty z oblasti Cejlonu a Indonésie.
Této společnosti byl od vlády, kterou představovala Isabela Clara Eugenie, zaručen obchodní monopol mezi mysem Dobré naděje a Magellanovým průlivem s právem uzavírat smlouvy s ostatními státy, v nově objevených oblastech jmenovat správní úředníky a především – obchodovat s komoditami.
Vláda nad Cejlonem vynesla Nizozemcům monopol na tamní drahé kameny, perly a především skořici, jednu z nejžádanějších komodit tehdejší doby. Právě dovoz skořice se ukázal být pravým zlatým dolem, na němž nizozemská místodržitelka, tehdy už i akcionářka Východoindické společnosti, závratně zbohatla.
A nebyla jen jednou z nejbohatších žen tehdejší Evropy – Isabela měla také obrovský vliv z politického pohledu. Po Albrechtově smrti roku 1621 byla totiž jmenována místodržitelkou Španělského Nizozemí a guvernérkou zastupující španělského krále.
Oblasti vládla od roku 1599 až do své smrti v prosinci 1633. Vláda Isabely Clary Eugenie je považována za zlatý věk Španělského Nizozemí, jež se rozkládalo na územích dnešní Belgie, Nizozemska, Lucemburska a části severní Francie. Po čtyřech desetiletích nepokojů přinesla oblasti tolik potřebný mír a ekonomickou stabilitu.
Její dvůr v Bruselu se stal jedním z významných uměleckých a politických center Evropy. Brusel sám se stal spojnicí mezi ostatními habsburskými dvory, a také v divokých a nestabilních časech třicetileté války jakýmsi bezpečným, neutrálním evropským „státem ve státě“: zásadní diplomatická jednání mezi Madridem, Vídní, Paříží, Londýnem, Lisabonem, Štýrským Hradcem, Innsbruckem, Prahou a Haagem probíhala právě v Bruselu.
Bohatá nizozemská místodržitelka se navíc stala významnou donátorkou a mecenáškou umění. A mezi těmi, které pravidelně podporovala, byla jména jako Peter Paul Rubens nebo Pieter Bruegel mladší. Rubens taky svou dobrodějku opakovaně portrétoval – všechny její podobenky z pozdějšího věku pocházejí právě od něj.
Isabela Clara Eugenie, jedna z nejzajímavějších žen Evropy 17. století, zemřela 1. prosince 1633 v Bruselu. Bylo jí 67 let.
