Narodil se předčasně, už v sedmém měsíci. Psal se rok 1991 a miminko okamžitě putovalo do inkubátoru. Jenže ten se jeho zraku a sluchu stal osudným. Ošetřující personál malému Ondrovi dopřál příliš mnoho kyslíku. Spálil mu, a dalším miminkům s podobně smutným osudem, zrakové a sluchové nervy.
O dvě dekády později vzal Ondřej Zmeškal svůj osud pevně do rukou. Od té doby absolvuje extrémní závody, přepisuje historii a vedle svých sportovních zářezů sbírá peníze i pro další sportovce, jako například na paralympijského plavce Davida Kratochvíla. A nyní se chystá na obří závod Cape Epic.
Do kavárny vchází sportovně oděný, štíhlý dlouhán se svou přítelkyní. Usedá a kouká se mi očí. Já mu pohled opětuji. Běžná situace s respondentem. Akorát, že ne tak úplně.
Ondřej Zmeškal po cestě k měkkým křesílkům v pravé ruce drží bílou hůl a levou má jemně položenou na Petřině rameni.
Mé oči, ani cokoli jiného, nevidí. Já do těch jeho následující dvě hodiny koukat nepřestanu. Postupně v nich čtu jeho život, který mi s nebývalou lehkostí popisuje. Čtu v nich bolest, ale i naprosto dříčskou píli extrémního sportovce, velké srdce a dobromyslnost.
Se ztrátou zraku se potýká prakticky od narození. Do inkubátoru mu přidali více kyslíku, až mu popraskaly cévky v očích a v uších. „Pak to začali mrazit, a tak mi zachránili část zraku na pravém oku, na levé jsem neviděl vůbec. Částečně jsem měl chycený sluch,“ popisuje svůj příběh.
Ondřej mě slyší dobře, ale když obsluha zapne kávovar a začne šlehat mléko, musím si k němu poposednout a mluvit víc nahlas. Ztrátu sluchu má ze sedmdesáti procent a nosí naslouchátko. „V prostoru je to horší, doma jsem si vychytal místa, kde se to dobře odráží od stěn,“ doplňuje mladý muž.
„Proto sis našel holku, co má výrazný hlas,“ vloží se do naší konverzace z druhé strany prostorného křesla jeho přítelkyně Petra. Později mi prozrazuje, že se před čtyřmi lety seznámili díky Tinderu a že „to bylo okamžitě jasné“.
Ztrátu sluchu ale v dětství malý Ondra moc neřešil. „Intuitivně jsem se naučil odezírat ze rtů. A až s kompletní ztrátou zraku mi došlo, že vlastně špatně slyším. Spoustu věcí si člověk uvědomí, až když o ně přijde,“ konstatuje.
Ptám se, kdy k tomu došlo. Kdy ztratil zrak úplně? Co se stalo?
Na střední zahradnické škole stěhoval nábytek, a když zabral silou, na zdravějším oku mu popraskala sítnice. Ani přes početné operace se zrak už nepodařilo zachránit. Rodina a kamarádi ho podrželi a pomohli mu v začátcích.
„Poznal jsem, kdo jsou opravdoví lidé, o které se mohu opřít. Někdy v roce 2011 jsem se prostě musel naučit orientovat v prostoru, získat nové návyky. Ze začátku pro mě bylo náročné a nemyslitelné vůbec vyjít s bílou holí ven,“ vykládá.
Brčkem krouží kostkami ledu ve vysoké sklenici, pak osahá jeho konec a napije se. Na stolečku jsou dva mobily. Ondřej si levou rukou zvídavě nahmatá stolek a odkládá svou zázvorovou limonádu. Umně se technice vyhýbá a pokračuje ve vyprávění.
I přes ztrátu zraku zvládl dostudovat a nechal se zaměstnat v oboru. „Šlo to, hmatem taky poznáš kořínky od listů,“ zlehčuje situaci dobromyslný muž. Životní dráhu mu měl záhy nasměrovat jeho známý.
Ondřejův kamarád Lukáš totiž běžel půlmaraton v Brně a viděl tam nevidomého běžce. „Přišel pak za mnou a řekl, že bychom mohli začít běhat,“ popisuje. „Tak to celé začalo,“ dodává Ondřej a postupně se v rozhovoru dostáváme k důvodu, proč jsme se sešli.
„Ťukal jsem si na čelo, měl jsem pocit, že to pro mě nebude. Zkoušel jsem sporty pro nevidomé. Většinou jsou to sporty, u kterých je potřeba sluch, a nesedlo mi to,“ vzpomíná.
Běhat ale začal. S vodicím psem nebo s bývalým přítelem své sestry – s kamarádem Lukášem. „No, tenkrát se tomu úplně nedalo říkat běh. Začal jsem rychleji chodit, pak to byl indiánský běh. Bydlel jsem na samotě u lesa, tak jsem začal běhat dva a půl kilometru na vlak,“ říká.
Jenže chuť a ambice běhat rostla. Závod na pět, deset, dvacet kilometrů. A najednou z to byl maraton na Čínské zdi, ale teď trochu předbíháme (ano, slovo bylo zvoleno záměrně).
„Setkal jsem se s jednou ženou a ta mi řekla, že má pro mě nabídku, která se neodmítá. Takhle to ke mně přicházelo a bylo jenom na mně, jestli ji přijmu,“ popisuje závod na Čínské zdi.
Ondřej ji přijal. Základ ale byl mít „traséra“, tedy člověka, se kterým nevidomý závodí. Následovala konverzace s kamarádem Lukášem, tou dobou už jeho občasným trasérem, ke kterému i Ondřej přišel s nabídkou, která se neodmítá.
Teď Ondřejovo vyprávění přeruším. Chci vědět, jestli je „yes man“, jestli na všechno říká ano. „Je fajn říkat ano, ale je potřeba přejít i do fáze, kdy začneš říkat ne. Buď děláš pár věcí a pořádně, nebo děláš všechno a pak to podle toho vypadá,“ odpovídá.
„Uvědomil jsem si na tom všem ale důležitou věc, že mým závoděním mohu pomoci i někomu dalšímu,“ navazuje na vyprávění o závodění Ondřej. A teď není řeč „jen“ o šíření osvěty. Tenkrát totiž úspěšně vydražil medaili, kterou v Číně získal, a výdělek i z přednáškového turné, které následovalo, věnoval na chlapce trpícího svalovou dystrofií.
„Došlo mi, kolik lidí mi pomohlo a pomáhá na cestě tmou, a věděl jsem, že i já chci pomáhat,“ říká. Každý jeho projekt je tak spojen s dobročinnými sbírkami a pro Ondřeje je to i silný motivační faktor. „Vždycky chci závody dokončit i pro ně a vím, že to nesmím vzdát,“ přiznává.
Jedním projektem – během přes celou Českou republiku – takto například vybral čtvrt milionu korun na nevidomé děti. Mimo jiné i na trenéra tehdy devítiletého plavce Davida Kratochvíla (který získal zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili na letošních paralympijských hrách v Paříži, pozn. red.).
„Bezvadnej kluk, musel si to oddřít, odmakat. Ale je skvělé, že jsem mu mohl alespoň nějakou měrou dopomoci. Rád sleduju jeho cestu,“ komentuje Ondřej.
Od té doby má Ondřej za sebou neuvěřitelné množství běžeckých, triatlonových a cyklistických závodů a výkonů. V Číně závodil dvakrát, v německém Regensburgu běžel Ironmana. Závodil ve Švýcarsku, ve Španělsku, v Norsku, ve Finsku, na Slovensku…
Pokusil se dostat i na paralympijské hry. „Nevyšlo to, protože covid. Tak jsme vymysleli Tour de France ve tmě,“ popisuje. Tu jako jediný nevidomý člověk na světě zajel na tandemovém kole a veřejnou sbírkou byl schopný financovat kočárek pro nemocného „klučinu“, jak mu sám říká.
„Projekty už ani neberu jako závod. Je to o překonání limitů a překonání sám sebe. A taky o tom, že člověk dokáže udělat něco velkého i s handicapem,“ vypráví.
Také je to podle něj o lidech, kteří jsou okolo něj a jeho oči znovu směřují tam, kde tuší přítelkyni Petru. „Někteří mi pomůžou při sportu, někteří mi pomůžou s technickou částí. O Péťu se můžu opřít z hlediska sociálních sítí, je moje soukromá řidička a vůbec všechno,“ říká.
Petra už čtyři měsíce po jejich seznámení jela s Ondřejem na Tour de France. „Najednou jsem byla projekťák, kuchařka i masérka. Tam jsme si řekli, že to spolu asi zvládneme a že spolu máme být,“ směje se srdečná Petra a rozpovídá se o jejich soužití.
„Ještě jsem nepřišla na věc, u které by mi vadilo, že nevidí. Neřeším to. Otevřel oči mně, mé rodině, mým kamarádům v tom, co je důležité a co ne. Přijedeme k nám domů a všem se rozzáří oči, když vidí Ondru mezi dveřmi. Jeho upřímnost a otevřenost nás spojila. Neřeší, co si kdo o něm myslí a šušká. To je to, co mě zasáhlo už od první zprávy, co jsme si spolu napsali,“ podotýká.
Vytvořili si spolu způsob života, který jim vyhovuje. Doplňují se vztahově i pracovně. „Vysnila jsem si, že budu mít někoho, jako je Ondra,“ doplňuje. V mnohým závodech Ondřeje může sledovat podle GPS. Kolikrát je Ondřej součástí závodu, který třeba trvá jedenáct hodin. „Tam je pak prostor vytáhnout knížku nebo se projít po městě,“ popisuje Petra.
Není to ale tak snadné, jak to podává. Právě na ní je sehnat vždycky celé týmy lidí, kteří jsou součástí projektu. Ondřej mezitím každý den sedne na kolo nebo běhá na páse. „Vždycky, když někam jedeme, musíme přemýšlet – kde a kdy si odtrénuje. Nechápu, kde bere tu sílu a tu morálku,“ říká Petra obdivně.
Přizpůsobila si práci tak, aby se mu mohla věnovat a jezdit s ním kamkoli. Je profesí „markeťačka“ a dělá i ilustrace a kaligrafii. „Ve většině případů mi stačí iPad nebo notebook a můžu dělat odkudkoli,“ poznamenává.
Vraťme se ale k Ondřejovi. Chci vědět, jaké další zahraniční závody od té doby absolvoval. „Kolik máš času?“ odpoví Ondřej otázkou, podívají se na sebe s Petrou a znovu se zasmějí.
Příští rok v březnu ho v Jihoafrické republice čeká jeden epický – Cape Epic. Etapový závod horských kol s převýšením šestnáct tisíc metrů a délce 608 kilometrů.
Řeč nemůže nepřijít na finance. Pro Ondřeje je samozřejmě klíčové shánět prostředky na jeho extrémní výzvy. Postupně se učil komunikaci s partnery, spolupráci s firmami nebo spouštění crowdfundingu.
„Udělal jsem samozřejmě spoustu chyb a doufám, že jsem se z nich poučil. S handicapem je to v některých fázích komplikované, ale už mám za sebou úspěchy a mám se o co opřít. Věřím, že partnerům mám co nabídnout. Ale je to vždycky o tom, kdo koho zná a s kým se potkáš,“ popisuje.
Zajímá mě, jak se mu sportuje s příjmením Zmeškal. „No, třeba cyklistu Ježka sponzoruje pivovar Ježek. Tak jsme si říkali, že nás by mohly sponzorovat České dráhy,“ směje se přítelkyně Petra. Vedle Cape Epicu má ještě plánované mistrovství a spoustu triatlonových závodů. Během sezony jich mívá deset až třináct.
Vím, že Ondřej hodně používá umělou inteligenci a vlastně na cokoli – neodolám a zeptám se ho. Neodpoví. Vytáhne telefon, chvíli jezdí prstem po ztemnělé obrazovce, zatímco mobil „říká“ nahlas různé možnosti. Pak Ondřej telefon bez varování zvedne, namíří ho na mě a vyfotí mě.
„Na fotografii je mladá žena s kudrnatými vlasy, která sedí na černém koženém křesle a usmívá se. Má na sobě kostkované šaty a na klíně má otevřený notebook. Žena sedí v kavárně, kde jsou na stěně zavěšené černobílé fotografie. Nad ní visí několik žárovek na dlouhých kabelech, v pozadí je vidět lednice s nápoji a další stoly a židle. Celková atmosféra působí příjemně a uvolněně,“ ozve se ženský, lehce strojový hlas z telefonu.
„Tak asi takhle,“ směje se Ondřej a zandá telefon do postranní kapsy u sportovních kalhot. „Dneska mobily mají čtečky, takže mi to čte nahlas, kudy jedu prstem. Funguje to na bázi různých gest. Je to vždycky o dostupnosti aplikací. Buď si s nimi vývojář dal práci a popsal je, nebo je to složitější,“ vysvětluje.
„No, je třeba říct, že umělá inteligence šla za posledního tři čtvrtě roku hodně dopředu. Když jsme se poznali, tak to dokázalo říct, že žena sedí v křesle,“ doplňuje ho Petra.
Na mobilu dělá Ondřej všechno, jako kdokoli jiný, jen to někdy déle trvá. „Ze sedmdesáti procent mi fakt pomáhá telefon a vyřeším s ním skoro všechno. Jednou se mi stalo, že se mi telefon rozbil, a to tedy bylo docela zajímavé,“ usmívá se.
Dále používá hodinky Apple jako záložní zařízení i ke sportu. „Veškeré technologie používám v podstatě od té doby, co jsem přestal vidět, jen je potřebuji mít ozvučené,“ říká. Nejdřív to byl tlačítkový telefon Nokia, který také mluvil. Dále používá notebook, kde je server, který mu pomáhá se zkratkami a s gesty. Myš Ondřej například nepoužívá vůbec.
V závěru se odvážím zeptat, jestli je nějaká naděje, že bude ještě někdy vidět. „Naděje asi pořád je, ale já se k ní přestal upínat,“ tvrdí. Na plány do budoucna odpovídá, že se přece říká, že má muž postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. „No, strom už jsem zasadil. Tak teď už jen dům a syna nebo dceru,“ doplňuje.
A sportovní cíle? „Líbí se mi koncept sedmi maratonů v sedmi dnech na sedmi kontinentech,“ říká Ondřej. „Tak třeba někdy,“ usměrňuje ho Petra. „Někdy je třeba nechat si ty sny, aby bylo o čem snít,“ má poslední slovo Ondřej.
