Když člověk hledá originální způsob, jak slavit Vánoce trochu jinak, není špatné se občas podívat do historie.
Velkolepé vánoční oslavy jsou známé příkladně z Anglie 16. až 18. století. Zatímco v polovině 19. století oblíbené vánoční zvyky (včetně tradice nazdobeného vánočního stromečku v místnosti) zpopularizovala královna Viktorie s manželem princem Albertem díky společným německým předkům, už v 16. století byl obrovským ctitelem vánočních oslav král Jindřich VIII. se svým velkolepým dvorem.
A jestliže Jindřichova první manželka, královna Kateřina Aragonská, dcera katolických veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, pojímala advent a Vánoce především jako příležitost k modlitbám a usebrání, její nástupkyně (a též její dvorní dáma), Jindřichova druhá choť Anna Boleynová, se rozhodla Vánoce slavit u dvora mnohem okázaleji.
Tudorovské Vánoce pak dlouho vypadaly tak, jak byla královna Anna zvyklá z domova a šťastného dětství na hradě Hever, které prožila v kruhu své vlivné a nesmírně bohaté rodiny.
Ostatně právě v letošním roce se na hradě Hever v hrabství Kent rozhodli poprvé po téměř pěti stech letech upravit interiéry právě tak, jak tu slavila Vánoce Anna Boleynová se svou rodinou.
A vánoční apartmán, organizovaný podle deníkových záznamů, dochované dokumentace a dobových kronik, dává dobře nahlédnout do způsobu, jak se v lepších kruzích Vánoce ve středověku slavily. Pojďme tedy také nahlédnout.
Podle zvyklostí tudorovské doby šlechtická rodina během adventu až do Štědrého dne 24. prosince dodržovala čtyřtýdenní půst. To znamenalo nejíst maso, sýr ani vejce. Místnosti zdobily věnce ze stálezelených rostlin, včetně cesmíny, břečťanu, jmelí a pámelníku, do nichž byly vetknuty skořicové tyčinky šířící příjemnou vůni.
Bohaté menu bylo součástí dvanáctidenní hostiny, která se dodržovala po celé Vánoce. „Dvanáctou nocí“, jak to ostatně známe i ze Shakespeara, je pak „večer tříkrálový“, který byl už před pěti sty lety spojený se slavnostním koláčem, v němž byla zapečena mince. Kdo ji našel, stal se králem nebo královnou večera.
Vánoční hostina zahrnovala samozřejmě převážně lokální produkty, například zvěřinu a divočáky, dále guláš se základem z pražené pšenice. Fantastickou podívanou (a zřejmě i kulinářský zážitek) nabízel také vánoční masový dort z nadívaného holuba, který se vkládal do koroptve, ta pak do kuřete a celý balíček pak do husy či do krocana, ještě obaleného do máslového těsta.
Vše se zapíjelo horkým, silně kořeněným pivem nebo moštem. Ostatně koření, zejména skořice, badyán a hřebíček, se vkládalo i do ovoce, například do pomerančů, a vytvářely se ozdobné a voňavé dekorace na sváteční stůl.
Na Štěpána, 26. prosince, vítala šlechta své hosty. Byli mezi nimi poddaní, nájemníci z jednotlivých jejich panství, ale i hosté přespolní či vznešení, kteří právě pobývali v Anglii.
Součástí oslav bylo také pití vychlazeného i svařeného vína. Tradovalo se připíjení na ovocné stromy, aby příští rok přinesly dobrou úrodu. I víno bývalo silně kořeněno.
Naprostým vrcholem slavnostní hostiny pak byla takzvaná Cockentrice, která patřila k nejfantastičtějším pokrmům středověku a byla základem tudorovských hostin.
Nebyl to jen pokrm, ale podívaná, která měla zmást a pobavit urozené hosty. Jedná se o spojení slov „cock“ (kapoun) a „gryse“ (sele). Hlavní myšlenkou tohoto pozoruhodného středověkého pokrmu bylo použít části běžných zvířat a vytvořit dojem bájného zvířete, která středověkého člověka vždy fascinovala. Servírovat Cockentrice byl tak jistý způsob, jak překvapit své hosty, a to jak neobvyklým vzhledem, tak působivou chutí.
Jak název napovídá, nejčastěji se používala kuřata a prasata, která se skutečně fyzicky sešila dohromady a vytvořila nové zvíře, a to příkladně tak, že se vrchní část těla prasete přišila ke spodní polovině kapouna nebo krocana. Mohlo to být i naopak, kdy se tělo kapouna přišilo k zadku prasete.
Nezřídka byla na hlavu zvířete připevněna i malá přilba, jakou nosili rytíři. Někteří středověcí kuchaři posunuli pokrm ještě na vyšší úroveň a zvířeti přidali ještě třeba medvědí drápy, beraní rohy, jelení paroží či impozantní křídla dravých i hospodářských ptáků, aby jedlého tvora ještě více dozdobili.
Tyto mimořádně populární, ač pro současníky jistě poněkud bizarní výtvory se pak zdobily vejci, bylinkami a různou zeleninou a ovocem a pekly se v kamenné peci.
V historii je doloženo mnoho verzí Cockentrice, protože tento pokrm byl běžným hlavním chodem těch nejextravagantnějších hostin. Často bylo i jídlo samotné ozdobeno zelenými větvičkami smrku a dalších rostlin.
Mimochodem, tradice stálezelených rostlin se s výzdobou lidských příbytků v době zimního slunovratu pojí už od starobylého Egypta a Říma a dalších pohanských a polyteistických kultur. Dlouho před příchodem křesťanství (či jakýchkoli oslav Vánoc) měly stálezelené rostliny a stromy pro lidi v zimě zvláštní význam. V mnoha zemích se věřilo, že stálezelené větve odhánějí čarodějnice, zlé duchy a nemoci, což vyznávali lidé ještě i ve středověku.
Za počátek tradice vánočních stromků, jak ji známe dnes, je považováno Německo: je doloženo, že už v 16. století si zbožní křesťané přinášeli do svých domovů ozdobené stromky. Někteří stavěli vánoční pyramidy ze dřeva a zdobili je svíčkami, nejčastější však byl strom z nejbližšího lesa – a jediný stálezelený strom v německém lese konce 16. století byl tradičně strom jehličnatý.
První vánoční stromek v Anglii pak představila německá choť krále Jiřího III., Šarlota Meklenbursko-Střelická (1744 až 1818): za Jiřího III. se provdala v roce 1761 a záhy na londýnský dvůr (jemuž tehdy stejně vládli hannoverští králové) uvedla svou podobu Vánoc. Tehdy však namísto jedle zdobila veliký tis, ovšem tradice byla založena, byť zatím jen pro šlechtické kruhy.
Když byla královna Viktorie mladá dívka, psala si ve svém deníku z roku 1832, kdy jí bylo třináct, o stromečcích, jako byl smrk a jedle, a o tom, jak kolem nich byly dárky. Když se Viktorie stala královnou a vzala si prince Alberta, pokračovali nadšeně v tradici vánočních stromků a masově je zpopularizovali.
Třeba i tím, že se u stromečků dali portrétovat nebo fotografovat. Tyto obrázky pak sloužily jako běžné pohlednice. V roce 1848 vyšel v novinách článek o nazdobených stromečcích na hradě Windsor, kolem kterých pózuje královská rodina.
Vánoční stromek si pak získal oblibu a měšťané si po vzoru královského páru také začali pořizovat na Vánoce stromek. Viktoriánský stromek byl ozdoben hračkami a drobnými dárky, svíčkami, cukrovinkami, popcornovými šňůrkami a ozdobnými koláči zavěšenými na větvích pomocí stuh a papírových řetězů.
Ozdoby z foukaného skla se v Británii a Spojených státech nabízely k prodeji již v 70. letech 19. století, mnohé se vyráběly v malých dílnách v Německu. V těchto dílnách vznikaly také ozdoby pozlacené, z litého olova, korálků, lisovaného papíru a bavlny.
Teprve počátkem 20. let 20. století se vánoční stromek rozšířil do všech společenských vrstev.
