Sýrie stojí po letech krvavé občanské války na prahu nové éry. V zemi před necelými dvěma týdny padl režim dlouholetého autoritářského prezidenta Bašára al-Asada. Zdevastovaný stát má co nabídnout, například plyn a ropu. „Nejdřív ale potřebuje podat pomocnou ruku,“ říká v rozhovoru pro Forbes český podnikatel syrského původu Hassan El Hassan.
Příběh Hassana El Hassana je podobný stovkám dalších Syřanů, kteří přijeli studovat do Československa během normalizace v rámci dohody spřátelených socialistických republik. Po sametové revoluci se v Česku usadil, ale do své původní vlasti se stále vrací. Poslední dekádu smutně pozoroval, jak se jeho rodná země mění v suť a devadesát procent tamních obyvatel žije pod hranicí chudoby.
Proto bedlivě sledoval události z posledních dnů, kdy opoziční milice svrhly totalitní režim Bašára al-Asada. Prezident vládnoucí 24 let uprchl 8. prosince do Ruska po prohrané bitvě o Damašek, čímž skončila diktatura rodiny al-Asadových, která byla u moci od roku 1971.
Po arabském jaru v roce 2011 zemi sužovala devastující občanská válka převážně mezi vládou a opozičními ozbrojenými povstaleckými skupinami. Na straně Bašára al-Asada stálo Rusko, Írán a libanonská teroristická organizace Hizballáh. Kvůli tomu jsou na Sýrii stále uvalené velké ekonomické sankce od Evropské unie a USA.
Zemi zatím řídí takzvaná přechodná vláda v čele s Muhammadem al-Bašírem, který už vyhlásil amnestii pro politické vězně i nedobrovolné brance do armády, slibuje změnu ústavy, náboženskou toleranci a svobodné volby.
Ačkoli je situace v Sýrii stále nestabilní, do své domoviny už se postupně začínají vracet uprchlíci s vidinou lepší budoucnosti. Válkou zničená země se ale neobejde bez zahraničních investorů, kteří by zchřadlou ekonomiku nastartovali.
A právě v tom by Česko mohlo sehrát roli, pokud by se podařilo oprášit staré vazby. Vždyť Sýrie byla významným obchodním partnerem Československa v oblasti zpracovatelského průmyslu, zbrojní výroby a zemědělství. Po sametové revoluci se Česko přeorientovalo na západní trhy a vzhledem k jeho silným politickým vazbám na Izrael vztah se Sýrií téměř zamrznul.
„To se ale může změnit a role Česka na Blízkém východě může být do budoucna důležitá,“ domnívá se Hassan El Hassan, se kterým si povídáme nad šálkem arabské kávy z džezvy v kanceláři jeho firmy Palmyra Tour, pojmenované po syrském antickém městě, které zdemoloval Islámský stát. Podnikatel teď doufá, že jeho rodná země začne znovu vzkvétat a ukáže světu svůj potenciál.
Jako by to bylo dnes. Poprvé jsem přijel do Prahy 7. ledna roku 1977 studovat žurnalistiku na Univerzitě Karlově. To byl úplně jiný svět. Pak jsem se ale vrátil do Sýrie na vojnu a začal jsem pracovat na tamním ministerstvu informací.
V roce 1986 jsem tu dělal doktorát z oboru všeobecných dějin a zároveň jsem pracoval jako zahraniční zpravodaj pro jeden přední syrský deník, takže jsem reportoval o sametové revoluci a byl jsem na všech konferencích Václava Havla. Během toho jsem se oženil, měli jsme děti a v roce 1991 jsme s manželkou Helenou založili firmu.
Mrzelo nás, jak zkreslené informace tu lidé mají o arabských zemích, a chtěli jsme to napravit. A nejlepší cestou bylo seznámit Čechy s Arábií, kde koneckonců vznikly první vyspělé civilizace. Úplně první výprava jela autobusem do jordánského Ammánu přes Damašek za sedm tisíc korun tam a zpátky. Během těch asi šedesáti hodin v autobuse se odehrálo spoustu příběhů.
Jednou nás někdo požádal, ať dáme dvě jízdenky do soutěže o svatební cestu pro novomanžele. Pochybovali jsme, jestli to je dobrý nápad, přece jen to byla řekněme dobrodružnější dovolená. Ale nakonec jsme to udělali a do Sýrie s námi jel mladý pár, který musel asi dost koukat na ty smíšené rodiny a české děti, co mluvily arabsky, navíc v době raných devadesátek. Ale určitě to pro ně byl zážitek.
Obrovský, protože lidé měli po pádu režimu hlad po poznání. Zároveň v tu dobu byly v Libanonu, Jordánsku a hlavně Sýrii stovky smíšených manželství díky ženám, které si vzaly zahraniční studenty, jako jsem byl já. V těch sedmdesátých letech na tom totiž byla Sýrie ekonomicky líp než Československo. No a po revoluci je jejich české rodiny konečně mohly jet navštívit, někdy i po dlouhých desetiletích. A ta shledání byla dojemná. Na to dodnes vzpomínáme.
Nebyl internet, takže jsme museli stále cestovat po světě a uzavírat smlouvy. Střídali jsme se s dětmi v Česku a v Sýrii a někdy jsme se neviděli i dlouhé měsíce. To bylo opravdu náročné období emočně i finančně. Ale děti mají dnes výhodu, že znají obě kultury a mluví plynně česky i arabsky, což se jim v životě hodilo.
Je důležité říci, že celý ten konflikt má dva aspekty. Samozřejmě ten hlavní jsou svoboda, demokracie a lidská práva, které režim Bašára al-Asada svým občanům upíral. Ale druhá strana, bez ohledu na Asada, je strategická geopolitická poloha země.
No ale o čem se veřejně moc nemluví, je to, že u syrského pobřeží se objevila obrovská ložiska zemního plynu a ropy. Další ložiska jsou ve vnitrozemí mezi Damaškem a Homsem. V Evropě bylo dlouho v plánu nahradit ruský plyn za plyn z Blízkého východu, ideálně ten katarský. Bašár al-Asad to ale kvůli vazbě na spojenecké Rusko a Írán odmítl, čímž se odepsal.
Dalším problémem je, že militantní povstalecké skupiny, jako je Haját Tahrír aš-Šám (česky Organizace pro osvobození Levanty, pozn. red.), která tvoří současnou vládnoucí opozici, jsou Evropskou unií stále oficiálně považovány za teroristické organizace. Snaží se teď dělat všechno možné, aby se té nálepky zbavily a svět se Sýrii otevřel.
Země je na tom opravdu špatně, nemá už ani devizové zásoby. V první řadě by pomohlo odstranění západních ekonomických sankcí, což je podmíněné tím, aby vládnoucí strana byla demokratická. Dalším důležitým bodem je příchod zahraničních investic v řádech stovek miliard dolarů. Pokud se podaří postavit infrastrukturu pro těžbu v zemi a tranzit plynu z Kataru, má Sýrie dobrou perspektivu.
Lidé změnu uvítali, jsou na ni připraveni a jen čekali na tu správnou příležitost. Už se na to těší, ačkoli mají samozřejmě také strach, protože jim nikdo nemůže slíbit, co se stane zítra. Ale mají velkou naději.
V Sýrii žily různé etnické a náboženské skupiny po tisíce let, a to většinou v harmonii. Je potřeba připomenout, že Sýrie byla po celou dobu včetně předchozího režimu poloprezidentskou parlamentní republikou. Takže máme ten institucionální základ, ale musíme teď dávat pozor, aby se to dodržovalo.
Také předchozí syrská vláda měla s Českem velmi dobré vztahy díky dnes už bývalé diplomatce Evě Filipi, která tam byla mezi lety 2010 až 2023. Česká ambasáda byla během války jedinou fungující spojkou Evropy, potažmo Západu se Sýrií.
Obecně je Československo ještě v paměti tisíců Syřanů a mají ho rádi. Je potřeba toho využít a budovat vztah obou zemí dál, protože z toho mohou profitovat obě strany.
Možná si jsou naopak podobnější, než by se zdálo. Syřané ani původně nejsou jen Arabové, ale jsou tam i jiná etnika jako Kurdové, Aramejci nebo Asyřané. Potkáte tam zrzky i blondýny, například můj dědeček měl modré oči. A mentalitou mají dost blízko k Evropě. Myslím, že by Češi byli mile překvapení, jak veselí a tolerantní Syřané a Syřanky umějí být.
My slavíme jak klasické křesťanské Vánoce, tak muslimské svátky. Ale ty muslimské jsou každý rok v jiné datum, protože islámský lunární rok je asi o jedenáct dní kratší než gregoriánský sluneční rok.
Proto měsíce putují mezi ročními obdobími a s tím i svátky. Silvestr se pak slaví všude na světě stejně, ačkoli muslimský Nový rok nastane až 25. června. Tak doufám, že spolu s ním Sýrie otevře novou a šťastnější kapitolu svého dlouhého příběhu.
