Píše se rok 1944. Jsou to už dva roky, co kapelník a trombonista Glenn Miller na vrcholu slávy rozpustil svůj stejnojmenný orchestr. Vzdal se příjmů, co by v dnešní době dělaly necelých čtyři sta tisíc dolarů týdně, a místo toho vstoupil do armády. Muž, jehož hudba a big band určovaly standardy americké swingové éry, to v ní za tu dobu dotáhl na majora.
Koncem téhož roku je však major Glenn Miller značně frustrován. Dřepí v městečku Bedford, zhruba osmdesát kilometrů severně od Londýna, a pokouší se odletět do Paříže, osvobozené teprve pár měsíců. Spojencům se už v Evropě povedlo postoupit až na území Německa, ale v souboji o vzdušný prostor nad Lamanšským průlivem stále není jasný vítěz. Dopravu komplikuje také špatné počasí, Miller chce však co nejdřív zařídit americkým vojákům ve Francii vystoupení se svou armádní kapelou.
Do letadla nakonec nasedá patnáctého prosince. Malý jednomotorový letoun se v odpoledních hodinách zvedne z letiště v hrabství Bedfordshire a zmizí v mlze nad mořem, ze které se už nevynoří. Žádná známka po pasažérech ani letadle se nikdy nenajde.
Letadlo s Glennem Millerem a dalšími dvěma lidmi na palubě beze stopy zmizelo přesně před osmdesáti lety. Jeho osud zůstává jednou z největších záhad dějin letectví – v nichž ale o záhady není zrovna nouze.
O zmizení jedné ze svých největších hudebních hvězd se Američané dozvídají na Vánoce 1944. Vrchní velitelství Spojenců v Evropě má plné ruce práce, Němci zrovna zahájili svou poslední velkou ofenzivu druhé světové války a začíná bitva v Ardenách.
Členům Millerova armádního big bandu je jasné, že je něco špatně, až po pár dnech, kdy se kapelník nedostavil na smluvenou schůzku v Paříži. „Jak jsme k čertu ztratili Glenna Millera?“ vybuchl po obdržení zprávy o zmizení jeden z amerických důstojníků.
Trvalo celé čtyři dny, než velitelství zjistilo, že major Miller bez svolení nasedl do letadla s kamarádem z armády a dvaadvacetiletým pilotem. Kde a jak transportní letoun Noorduyn Norseman kanadské výroby zakončil svou cestu, dodnes nikdo neví.
Status Glenna Millera se z pouhé americké celebrity mění na americkou legendu. A o zmizení hudebníka se jako obláčky kouře z vlaku Chattanooga Choo Choo začínají objevovat neuvěřitelné příběhy. Od střídmějších vysvětlení zmizení následkem špatného počasí přes „friendly fire“ z vracejících se britských bombardérů až po atentát kvůli údajné Millerově tajné misi od generála Eisenhowera.
Žádné přesvědčivé důkazy vysvětlující, co se během osudného letu stalo, se nikdy neobjevily. Rok poté je Miller prohlášen za mrtvého a dostane symbolickou hrobku na Arlingtonském národním hřbitově. Jeho jméno se objeví i mezi dalšími více než pěti tisíci jmen na kamenné zdi pohřešovaných na americkém hřbitově v Cambridge.
Stala se globální kulturní ikonou. Jako první žena v historii absolvovala sólový let přes Atlantský oceán. Málem obletěla celý svět, ale v posledním úseku zmizela nad Pacifikem.
V roce 1937 už má průkopnice letectví Amelia Earhart na kontě celou řadu zlomených rekordů, ale plánuje další. Jestli se jí podaří obletět celý svět, bude první ženou v historii, co to dokázala. Jiné posádky už svět obletěly, ale Earhart plánuje zatím nejdelší trasu: 47 tisíc kilometrů podél rovníku.
Prvního června 1937 startuje její dvoumotorový letoun Lockheed Electra z Oaklandu v Kalifornii a zamíří na východ. Na palubě je s Earthart i navigátor Fred Noonan. O necelý měsíc později přistanou v Lae na ostrově Nová Guinea.
Earhart s Noonanem mají v tuto chvíli za sebou 35 tisíc kilometrů, zbývá posledních jedenáct a půl tisíce kilometru napříč Pacifikem, protože svou cestu chtějí zakončit opět v Oaklandu. Čeká je však nelehký úkol, musejí přistát na neuvěřitelně malém ostrůvku Howland čtyři tisíce kilometrů daleko a doplnit palivo.
Jejich Lockheed vzlétl druhého července 1937 v 10:00 místního času. Plánovaná doba letu? Dvacet hodin. Jejich cílová destinace je dvě časová pásma daleko a let obnáší také překročení datové hranice, takže na atolu Howland mají přistát taktéž druhého července 1937, ale brzy ráno tamního času. Do cíle však nedorazí.
V rámci příprav k letu vyslala pobřežní stráž USA na Howlandův ostrov svou loď USCGC Itasca jako navigační a komunikační podporu. V šest ráno plavidlo ve vysílačce Amelii Earhart jasně slyší, ona však v letadle z lodě neslyší nic. Earhart říká, že je přes tři sta kilometrů daleko, a žádá, aby loď použila svůj zaměřovač. Začne do vysílačky hvízdat, aby tak lodi poskytla nepřerušovaný signál.
Poslední kontakt naváže loď s letadlem kolem osmé ráno. Poté se vysílačky odmlčí.
Americká vláda vyčlení na pátrací a záchrannou misi čtyři miliony dolarů – tou dobou historicky nejvyšší jednorázovou částku vynaloženou na tyto účely. Během operace trvající sedmnáct dní se ale nenajde vůbec nic.
Den před Díkuvzdáním v roce 1971 nakráčel na letiště v americkém Portlandu muž v tmavém kabátě a tmavém obleku s kravatou. Na očích měl sluneční brýle, v ruce držel aktovku a papírový pytlík. V hotovosti si koupil jednosměrnou letenku do Seattlu a podepsal se na ni jako Dan Cooper.
Má štěstí. Prestože dostal sedadlo uprostřed, kolem něj jsou v Boeingu 727 dvě prázdná místa. Cooper si objedná bourbon se 7Upem a krátce po startu podá letušce lístek. Ta ho bez přečtení vkládá do kabelky. Cooper se k ní nakloní a zašeptá: „Slečno, raději se na něj podívejte. Mám bombu.“
Stevardka Florence Schaffner otevírá lístek se slovy „Slečno, mám v aktovce bombu a chci, abyste si vedle mě sedla“. Cooper jí na sedadle ukazuje obsah aktovky: červené válečky propojené drátem. Zaklapne tašku a sdělí své požadavky: dvě stě tisíc dolarů a čtyři padáky. Operační letové středisko tlumočí požadavky únosce letadla seattleské policii, ta je předává FBI.
Cooper během letu vznese další požadavky – na letišti v Seattlu budou čekat cisterny s leteckým palivem a všichni cestující zůstanou na místech, dokud nedostane, co chce. Půlhodinový let se nakonec hodně protáhne. Než úřady na zemi seženou vše, co Cooper žádá, krouží letadlo hodiny kolem Seattlu.
FBI nakonec dá dohromady deset tisíc „neoznačených“ dvacetidolarovek (zná všechna sériová čísla), padáky i palivo. Po přistání na letišti dochází k předání. Cooper dostane, co chtěl, a propustí všechny cestující. Na palubě zůstane sám s šestičlennou posádkou, které nařídí letět do Mexico City. Piloti namítají, že to na jeden zátah nedají ani s plnou nádrží. A tak se dohodnou na mezipřistání v Renu v Nevadě.
Téměř prázdné letadlo se sedmi lidmi na palubě znovu odstartuje za tmy před osmou večer. Cooper se s penězi i padáky zavře v zadní části, ale po přistání v Renu čeká na posádku a čekající hordu policistů jen otevřený zadní východ. Dan Cooper, peníze i padáky jsou pryč.
Začíná pátrání obřích proporcí a FBI zahajuje jedno z nejdelších a nejvíce vyčerpávajících vyšetřování ve své historii. Tisíce policistů prohledávají všechny pravděpodobné i nepravděpodobné oblasti dopadu, za nalezení jakýchkoli bankovek z Cooperova balíku je vypsána odměna patnáct procent zachycené částky. Šéf FBI Hoover nařizuje armádnímu letounu SR-71 Blackbird, ať podrobně nafotí celou trasu uneseného letounu. Nic.
Z Dana Coopera se mezitím stane D. B. Cooper. Díky reportérovi Jamesi Longovi z deníku Oregon Journal, který jeho jméno v telefonátu špatně pochytil. Únosce je od té doby americké veřejnosti znám jako D. B. Cooper. Ale dodnes nikdo neví, kdo to byl a co se s ním stalo.
Trvá osm a půl roku, než se vyšetřování posune. Ale jen o píď. Desátého února 1980 nachází osmiletý Brian Ingram u břehu řeky Columbia tři balíky peněz v částečném rozkladu, dohromady v hodnotě 5800 dolarů. Následná kontrola sériových čísel ukázala, že jde o peníze z výkupného.
Kromě důkazů z letadla jsou tyto bankovky dodnes jedinou fyzickou stopou, jaká po Cooperovi zůstala. V roce 2016 FBI tohle vyšetřování oficiálně ukončila s dovětkem, že finanční i lidské zdroje raději použije při práci na jiných případech.
