Mladý režisér Martin Pavol Repka natočil malý, komorní a tichý, přesto odzbrojující film Od marca do mája, k jehož neokázalým gestům velký povyk nesedí. Přesto by se mohl stát černým koněm výročních cen.
Když se o nějakém filmu začne psát, že je plný empatie, pochopení a citlivosti, musí vám už v posledních letech zablikat v hlavě červená kontrolka. Ze zmíněných slov se stala totiž poněkud nadužívaná buzzwords, která se bez rozmyslu přiřknou jakémukoli festivalovému contentu – co naplat, že jeho autor se často jako správný narcis dojímá především nad svojí vlastní domnělou dobrotou.
Vezměte si třeba oscarovou Zemi nomádů, která pod úhledně zapadající slunce nahnala reálné lidi, jenže je probarvila pouze tím, že je nechala říkat věty jako „život je jako kruh“, popřípadě „jako cesta“. Byly v tom cítit faleš a kýč na sto honů, jakkoli se očekávatelně psalo o tom, že jde o autentický pohled na periferie, kam oko mainstreamu často nedohlédne.
O to větším překvapením je, když vidíte film, který všem těm úvodním přívlastkům dostojí, a to prostě jen způsobem, že z nich nedělá téma, neupozorňuje na ně a nehonosí se jimi, i když se také kouká na okraje, konkrétně na slovenský venkov, kde v jednom z domů žije obyčejná rodina se třemi dospívajícími dětmi.
Od marca do mája režiséra Martina Pavola Repky ve statických záběrech domu i detailech tváří jeho obyvatel sleduje úplně obyčejný život okem autora, který ví, že ty skutečně zásadní věci se dějí nenápadně – jako když opakovaně nechává rodiče své odrůstající děti vypravovat, což jen lehce naznačuje, že se blíží chvíle, kdy je budou muset vypustit z vrat nadobro.
Rodina se má také rozrůst o nového člena, v čemž by rozjívenější scenárista už viděl konečně příležitost vnést rozkol do klidného soužití, Repka však správně vycítí, že by tím filmu nijak nepomohl.
To však neznamená, že se tady drama nenachází. Když jedna z dcer ztratí stoeurovou bankovku, vlastně až žasnete, jak se díky jemné práci s hereckým projevem podaří vystihnout pnutí vnitřního vyjednávání.
Repka svoje postavy jistě trochu idealizuje, spíš je ale ukazuje v jakési nezanesené podobě, nahé a čisté.
A v tom se možná nachází největší síla tohoto filmu, protože v době, kdy žijeme mezi věčně předvádivými digitálními avatary, se najednou úlevně ocitáme mezi lidmi, kteří nemodelují svoje lepší verze, jen žijí pravdivě pro své nejbližší okolí, protože o čtyři domky dál možná už nikdo ani neví, že existují.
Tenhle film, jakkoli jemný, tak skutečně i něco riskuje, protože tady navzdory trendům nukleární rodina není něco toxického, z čehož si neseme trauma, stejně jako zde tvůrci nepovažují za odstrašující katolickou zbožnost, k níž se zejména matka v klíčových bodech upíná.
Pro někoho může film působit jako z jiného světa i ve chvíli, kdy nás bombardují zprávy o tom, že skokově přibývá lidí, kteří nikdy nechtějí mít děti.
Od marca do mája naopak diváka nechává rozpomenout se na věci, na které už skoro zapomněl nebo si myslel, že je nikdy nepotřeboval. A má jednu z nejsilnějších posledních scén za hodně dlouhou dobu – světe, div se – i při použití vesmírných těles a jevů zase neokázalých.