Česká republika se musí připravit na zimu bez sněhu i ve středních polohách, tedy ve výšce kolem pěti set až osmi set metrů nad mořem, a v návaznosti na to i méně vody v českých potocích a řekách. Už nyní se to projevuje v častém poklesu podzemních vod a vysychání mnoha pramenů.
Když se dnes jako obvykle zastaví žízniví cyklisté a turisté, kteří obdivují krásy Máchova kraje, ke své oblíbené studánce v samém srdci Kokořínského dolu, budou zklamaní, protože se z ní teď nenapijí. Tam, kde v minulosti trvale vyvěral takzvaný Ladčin pramen, je dnes téměř sucho.
„Ladčin pramen najdeme na dně Kokořínského dolu, nepodléhá tedy krátkodobým výkyvům projevujících se zejména ve stavu povrchových vod,“ vysvětlovali před dvěma týdny vážnost situace zástupci CHKO Kokořínsko na sociálních sítích.
Stejných míst je ale po celé České republice mnoho. V minulých letech například vyschl pramen Peklo v Rychlebských horách, letos v létě se pak turisté obdivující naše nejvyšší hory Krkonoše chodili jako na atrakci dívat na vyschlý pramen Labe. To kvůli nedostatku sněhu z loňské zimní sezony.
Na tuto realitu si ale budeme muset zvykat čím dál častěji. Minimálně to předpovídají data dlouhodobější verze numerického modelu Aladin sledující klimatické změny, který v útrobách Českého meteorologického ústavu (ČHMÚ) několikrát denně podle aktuálně naměřených dat přepočítává, jak bude vypadat klima v České republice v roce 2100. A to nejen z pohledu teplot vzduchu, ale i z pohledu srážek a hydrologie.
„Nemůžeme do budoucna předpokládat, že by pod nadmořskou výškou osm set metrů zůstával ležet sníh, i kdyby z nebe občas padal. A to bude mít fatální důsledky pro zpomalení odtoku vody,“ odpověděl Forbesu šéf ČHMÚ Mark Rieder na otázku, zdali bude v Česku v roce 2100 padat sníh.
Mark Rieder je svým zaměřením hydrolog, má na starost i úpravnu vod Želivka, která zásobuje až dvacet procent obyvatelstva Česka pitnou vodou. A pro české řeky v souvislosti s očekávaným ustupováním sněhové pokrývky do vyšších poloh také nemá příliš pozitivní předpověď.
„V tuto chvíli vychází, že průměrné roční průtoky by měly v roce 2100 oproti současnosti klesnout o třicet až padesát procent. To znamená, že objektivně v tom nejsušším období na středních tocích (úsecích řek mezi jejich horním a dolním tokem, pozn. redakce) nepoteče vůbec nic,“ uvedl.
A zatímco Mark Rieder přemýšlí, jak v této situaci zvládneme v budoucnu zásobovat obyvatelstvo pitnou vodou, predikcí ČHMÚ by si měli všímat nejen turisté, ale i byznys.
Už ve své dřívější studii vědci z Centra pro vodu, půdu a krajinu při České zemědělské univerzitě vyčíslili, že v případě další eskalace sucha v České republice by se naše HDP mělo v budoucnu připravit na pokles až o 1,6 procenta, což je ztráta zhruba osmdesát miliard korun.
„Je třeba si uvědomit, že tyto odhady jsou minimum, které lze očekávat. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že nezapočítané další náklady sucha, jako jsou náklady na zdraví a životech obyvatel, škody na životním prostředí nebo třeba vyplacené náhrady z pojištění často převyšují tato čísla,“ vysvětlil autro modelu Petra Procházky.
První na ráně klimatickým změnám jsou už tradičně zemědělci. Ti musejí čím dál častěji čelit dlouhodobému suchu. „Poslední dva tři roky jsou relativně v normálu. Ale předtím bylo čtyřleté období, kdy bylo extrémní sucho. Do našeho rybníka přitékala voda jen dva měsíce z roku,“ řekl Forbesu majitel středočeské farmy Štéchův statek Jan Štechmüller.
Ten je vlastníkem mnoha lesů i luk kolem nedaleké Dobříše, patří mu i pastviny, na kterých chová skot a ovce, jejichž maso pak prodává zákazníkům. V době sucha bez dostatečné závlahy ale neroste tolik šťavnaté píce, což farmářům přináší starosti, včetně vyšších nákladů.
„Musel jsem snížit stavy dobytka, cena balíku píce vyletěla z pěti set až na patnáct set korun,“ vzpomíná.
Voda ale může chybět ve všech oborech napříč ekonomikou, například v české energetice. V Česku jsou až tisíce malých vodních elektráren, navíc naše země počítá s výstavbou přečerpávacích elektráren a také chce prohlubovat svou závislost na jádru a vystavět několik nových bloků. A ty se chladí zpravidla vodou. Už dnes se přitom vyskytují obavy, zda do budoucna naše řeky chlazení reaktorů zvládnou.
Otázkou pak také je, zdali má vůbec smysl pouštět se do dlouho diskutovaného zplavnění dolního toku Labe mezi Ústím nad Labem a Mělníkem. Kromě toho však Češi také mohou přijít o své oblíbené kratochvíle, v kterých jsou dokonce světově proslulí. V těch nejpesimističtějších scénářích, ke kterým se ale kvapem blížíme, může dojít až ke konci oblíbeného vodáctví v Česku.
„Částečně v té letní sezoně tomu tak určitě může být,“ přikyvuje šéf ČHMÚ Rieder. I to bude mít svůj dopad na byznys. Na českých řekách se totiž ročně, fakticky ale jen během pár letních měsíců, protočí nižší jednotky miliard korun.
Výjimkou by mohla být Vltava, nejvytíženější a nejkomerčnější česká řeka, která může těžit z toho, že tradiční místo vyplutí má pod lipenskou přehradou. Ta totiž kvůli elektrárně kontinuálně odpouští vodu, a zajišťuje tak vodáckou sjízdnost řeky i během suchých měsíců.
Pro zajištění budoucího dostatku vody v přírodě, pitné vody i zdrojů pro zavlažování proto nyní vznikají mnohé studie potenciálních nových vodohospodářských projektů, které mají vodu v potřebných místech udržet, nebo ji tam dokonce přivést.
Jedním z takových uvažovaných projektů z pera ministerstva životního prostředí je například až sedmdesát kilometrů dlouhý vodní koridor propojující řeku Dyji lemující jižní Moravu s daleko vodnatější Dunají. Vinice kolem Pálavy by tak v budoucnu mohly být zavlažovány vodou z Rakouska.
Česko, které bylo díky svým pramenům Vltavy, Labe, Odry nebo právě Dyje vždy označováno jako „střecha Evropy“, tak může brzo ztratit na evropské hydrologické mapě svůj význam.
Více o tom, proč je Česko více náchylné ke klimatickým změnám a co můžeme od přírody očekávat za pár desítek let, si přečtěte v prosincovém vydání Forbesu ve velkém rozhovoru se šéfem ČHMÚ Markem Riederem.
