Když jsem byl dítě, pražské metro pro mě mělo zvláštní půvab. Preferoval jsem jej před jinými způsoby městské hromadné dopravy, snad proto, že narozdíl od tramvají nebo autobusů jsem se mohl méně obávat, že se ztratím. V tomhle směru bylo jediné riziko vystupování. Vestibul mohl mít příliš mnoho různých východů, mezi nimiž bylo snadné se splést, a na takovou Hradčanskou nebo Dejvickou bych se nejspíš dobrovolně nevydal (a po pravdě tam mírně tápu dodnes)
