Ještě než vyšla, budila kniha memoárů Angely Merkel silné reakce. A hlavně velká očekávání. Očekávání, co žena, která šestnáct let stála v čele Německa a která se pak stáhla zcela do ústraní, sdělí světu.
Nedávala rozhovory, veřejně nevystupovala. O ženě, která předchozích šestnáct let plnila den co den titulky v médiích, nebylo rázem slyšet. To se teď radikálně mění. Právě dnes vychází její kniha memoárů s titulem Svoboda. Psala ji Angela Merkel spolu se svou nejbližší spolupracovnicí Beate Baumann, která ji provázala během její celé politické kariéry, už dlouho před tím, než se z Merkel stala první německá kancléřka.
Kniha Svoboda, na které obě ženy pracovaly dva roky, vychází nejen v Německu, ale rovnou i v dalších zhruba třiceti zemích světa – včetně Česka, kde ji vydalo nakladatelství Práh.
Bývalá kancléřka v ní nejprve popisuje své dětství, dospívání a život ve východoněmecké diktatuře, kde strávila úvodních 35 let svého života. Vzpomíná také na návštěvy Prahy, práci vědkyně i pád Berlínské zdi a německé sjednocení.
S ještě větším detailem však přibližuje dalších 35 let, kdy žila ve svobodné Spolkové republice Německo, kde záhy opustila vědeckou dráhu a našla svou novou cestu a budoucnost v politice.
Jak Angela Merkel vzpomíná na klíčové události z doby, kdy patřila k nejmocnějším lidem světa? Přestože přirozeně jde o subjektivní a nekritický text, vhled do fungování nejvyšších pater světové politiky je ojedinělý.
Přinášíme krátký přehled některých zásadních témat, o kterých podrobně píše ve své knize, na jejíž dnešní slavnostní představení v berlínském Německém divadle se vyprodaly vstupenky během pár minut.
Téhle větě, kterou Angela Merkel pronesla v roce 2015 během uprchlické krize a která (jak sama poznamenává) jí byla otloukána o hlavu víc než cokoli jiného, se podrobně věnuje. Stejně tak tomu, co ji k tomu vedlo, proč neviděla v té době jinou možnost než přijmout uprchlíky. „Tehdejší rozhodnutí a jeho následky jsem vnímala jako zásadní předěl,“ píše. Právě tehdy si prý předsevzala, že své tehdejší rozhodnutí osvětlí jednou v knize, až nebude kancléřkou.
Po prvních seznamovacích schůzkách, kdy byl ruský prezident podle Angely Merkel ještě vstřícný a otevřený Západu, se postupně jeho postoj měnil. Jemné zastrašování a dokazování převahy ale pociťovala i samotná kancléřka při setkáních s Vladimirem Putinem. Ačkoli (nebo spíš protože) dobře věděl, že se bojí psů, potom co ji kdysi jeden pokousal, daroval jí jednou plyšového psa a při dalším osobním setkání s sebou rovnou vzal černého labradora. Při následném společném focení se snažila Angela Merkel psa ignorovat.
„Chtěl Putin jen vidět, jak reaguje člověk ve stresu? Byla to malá demonstrace moci?“ přemýšlela tehdy kancléřka a myslela prý na to, aby zůstala klidná a držela se pravidla anglické aristokracie „Nikdy nevysvětluj, nikdy si nestěžuj“, podle kterého by vyjadřování emocí, jako je frustrace nebo hněv, mohlo oslabit pozici diplomata.
Angela Merkel se přesto nechtěla vzdát svého přesvědčení, že je nutné jednat, i když se v názorech a pohledech na svět se svými protějšky mohla dramaticky rozcházet. To platilo právě i pro vztah s Putinem, který jí později mnozí vyčítali jako příliš vstřícný. Ve své knize ale takové nařčení odmítá.
Během svého působení v úřadu kancléřky se Angela Merkel snažila brzdit snahy Ukrajiny o vstup do NATO. Za svým tehdejším postojem z roku 2008 si pevně stojí i dnes. V knize vysvětluje, že pokud by tomu bylo tehdy jinak, vypukl by vojenský konflikt dříve. „Přijetí nového člena NATO musí přinést větší bezpečnost nejen jemu, ale také NATO,“ objasňuje svůj postoj.
Myslí si také, že kdyby nepropukla v Evropě pandemie koronaviru, možná by ani na ruskou invazi na Ukrajinu nedošlo. Kvůli pandemii se totiž státníci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa nescházeli osobně k pravidelným jednáním. Angela Merkel věří, že pokud by se osobní schůzky konaly, mohly by válce zabránit.
Jak jen mohla kancléřka podpořit plynovod z Ruska Nord Stream 2? „Považovala jsem za jeden ze svých úkolů získat levný plyn pro německou ekonomiku,“ vysvětluje Angela Merkel s tím, že v době, kdy se tento projekt projednával, by ani nebyla politická většina pro omezení dodávek ruského plynu do Německa. Ve své knize také upozorňuje, že Německo desítky let obchodovalo i se Sovětským svazem.
Druhé velké téma energetiky se týká reakce na havárii v japonské jaderné elektrárně ve Fukušimě. Krátce po této děsivé události Angela Merkel oznámila, že Německo ukončí využívání svých jaderných elektráren dříve, než plánovalo. Ostatně i samotná kancléřka patřila původně spíše k zastáncům jaderné energie. Po hrozivých záběrech z Japonska ale obrátila. „Jak chceš dál obhajovat své stanovisko, že riziko je v akceptovatelných mezích?“ ptala se prý tehdy sama sebe.
Když Angela Merkel popisuje své vztahy s americkými prezidenty, zřetelně se ukazuje, jak dlouhá byla její éra u moci. V knize vzpomíná, jak se spřátelila s Georgem Bushem, který ji pozval na svůj ranč, ale třeba i na to, jak na ni působil při prvních setkáních Barack Obama a v čem se s ním neshodovala.
Rozcházela se s ním třeba v pohledu na výdaje na obranu, u kterých Německo dlouhodobě neplnilo závazek NATO. „Ohledně tohoto tématu mi opakovaně promlouval do duše,“ píše Angela Merkel.
Získala ale Obamovu podporu pro takzvané Minské rozhovory, které měly uklidnit napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Zatímco ale ona byla přesvědčená, že jiná varianta neexistuje, Obama to viděl jinak. „Obama dal jasně najevo, že pokud jednání v Minsku nebudou úspěšná, USA dodají Ukrajině alespoň obranné zbraně,“ vzpomíná bývalá kancléřka, která takový postup odmítala.
A vzpomíná i na náročná setkání s Donaldem Trumpem, který se Angely Merkel vyptával na Vladimira Putina. „Ruský prezident ho očividně velmi fascinoval. V následujících letech jsem měla dojem, že ho politici s autokratickými a diktátorskými rysy zaujali,“ píše Angela Merkel s tím, že Trump politiku vnímal jako z pohledu developera, který chce získat pozemek.
Nevěřil prý, že spolupráce může zvýšit prosperitu všech. Angela Merkel v knížce reaguje i na poslední americké volby, kde přiznává, že si přála z celého srdce vítězství Kamaly Harris.
