Na pražském Žofíně v úterý probíhá konference SocAIety 2050: Quo vadis homo?, kde se řeší podoba budoucího světa, ovlivněného umělou inteligencí. Organizuje ji Nadační fond Vize 2050+, v jehož čele stojí Michal Postránecký – český architekt a urbanista žijící v Americe, který je rovněž zakladatelem Centra města budoucnosti CIIRC ČVUT. Jak o roli nových technologií v budoucnosti přemýšlí člověk, který staví mrakodrapy v Las Vegas, navrhuje městské jaderné reaktory, heliporty pro létající taxíky a další infrastrukturu měst budoucnosti? A do čeho radí nejvíce investovat?
Já jsem architekt a urbanista. Když navrhujete architektonický objekt nebo urbánní systémy, jste součástí jejich vzniku, udržování a případně jejich zániku. Všechny tyto změny se dějí na základě chování lidí, jejich potřeb, transakcí a komunikace mezi sebou. A podle toho, jak to všechno funguje, se prostředí vystavené kolem nás nějakým způsobem chová, mění se a rozvíjí.
Mě zajímá vliv, jaký na tyto procesy mají disruptivní technologie jakéhokoli charakteru, což může být třeba i schopnost měnit DNA. Tyto okamžiky v historii, kdy lidé vymyslí něco nového, mění chování celé společnosti a jedince. I proto se konference jmenuje SocAIety 2050: Quo Vadis Homo?.
Ano, umělá inteligence je nástroj, který už dnes ovlivňuje a do budoucna ještě více bude ovlivňovat naše myšlení a rozhodování, potřeby, nahlížení na okolní svět i komunikaci. To se odrazí na vývoji společnosti fyzicky i v digitálně stvořeném prostoru. Umělou inteligenci často materializujeme a personifikujeme – už jen to, že říkáme „ta“ umělá inteligence…
Přitom to jsou jen algoritmy, které někdo napíše, dá jim zdroje, zadání a základní omezení. Nebudeme se ptát na to, jak umělá inteligence bude vypadat za patnáct, dvacet let, ale hlavně jaké změny může přinést.
Víme, že bude AI pravděpodobně používána i jako osobní asistent, který bude ovlivňovat naše myšlení a rozhodování. To už se ostatně děje dneska. Třeba pro nákupy věcí a služeb se používá k tomu, aby nás analyzovala a podprahově nám vkládala do hlavy, co se nám líbí a co nás láká – aby nám v souladu s tím, co chce ten, kdo má tento nástroj ve svých rukou, mohl třeba prodat něco, co „nutně potřebujeme“!
Druhá věc je deepfake, který mění naše nahlížení na pravdivost. Může se stát, že ten osobní našeptávač bude zmanipulovaný a bude říkat: Dělej tohle, rozhoduj se takhle, aniž by to bylo v náš prospěch. Anebo bude skutečně personifikovaný až tak, že nás zastaví v růstu a nedá nám možnost se dál rozvíjet. Konference má řešit to, kde bychom v tomto ohledu v budoucnosti chtěli být.
Nadační fond jsem s kolegy založil především proto, abychom předávali zkušenosti mladým, edukovali je a vedli s nimi diskusi o tom, jakých změn chceme v budoucnu docílit. Snažíme se vyhledávat budoucí lídry, a proto do publika konference zveme i značné množství středoškoláků. Diskusi o budoucnosti musí provázet mezigenerační výměna názorů.
Je důležité, aby o takových věcech diskutovali i rodiče s dětmi. Bavit se s nejmladší generací je ale velmi složité, musíte znát jejich jazyk. Vyrostli na mobilních telefonech, baví se jinak a myslím, že i jinak přemýšlejí a strukturují své názory. Horizont zhruba pětadvaceti let jsme zvolili proto, že je to doba, kterou si pamatujeme a umíme si takový časový interval vybavit i směrem do budoucna.
Co se týká budoucích technologií a jejich použitelnosti pro širokou společnost není jen o tom, co vynalezneme, ale jak to budeme umět implementovat. Vezměte si, jak dlouho to trvalo na příkladu internetu nebo Facebooku. Podobné je to i s umělou inteligencí, která tu v nějaké podobě je už od sedmdesátých let, jen jsme ji jako společnost nebrali v potaz, podobně jako dříve elektrické auto.
Je za tím hodně PR – což je ale dobře. Lidé dostali jako hračku ChatGPT, Gemini nebo Muskův Grok a to umělou inteligenci extrémně zpopularizovalo. Je to ale jen její malá část, která je momentálně použitelná v přímé jednoduché interakci s uživatelem.
Ta složitější, kdy se AI sama učí a personifikuje do stadia, kdy bude umět úplně skoro všechno, je pořád v plenkách oproti tomu, co chceme, aby dělala. Navenek to vypadá, že už všichni AI známe, ale pořád je to taková paní Colombová.
Umělá inteligence nepřemýšlí, vždycky je za ní člověk, který jí musí dát základní parametry. Je to kód a algoritmus, který dokáže pomocí různých nástrojů a neuronových sítí neustále se zlepšovat a vytvářet výsledky díky novým variantám jednotlivých propojení, na jejichž základě se dále sama od sebe učí. Tam ale může dojít ke slepé uličce, proto se neustále musí kontrolovat a opravovat.
Když architekt něco navrhuje na základě tisíce let starých příkladů, může něco z nich v různých formách opakovat a kombinovat dohromady. Nedávno nastala doba, kdy jsme najednou byli schopni daleko více využívat a analyzovat data, a s tím přišla třeba i takzvaná chytrá města a inteligentní budovy. Města sama o sobě samozřejmě chytrá být nemohou, je to opět taková PR personifikace.
Chtěl bych, abychom AI využili k tomu, aby společnost byla zdravější.
Umělá inteligence do tohoto procesu vstupuje tak, že toto vše umí daleko lépe kombinovat a je mnohem rychlejší ve vizualizaci konceptu. Problém je zatím v tom, že když od ní chcete, aby vám tentýž návrh ukázala z druhé strany, tak to neumí. Architekti mohou AI použít na to, aby jim složila půdorys, ale neudělá za ně celý projekt. Nemusejí se tedy bát, že by kvůli AI přišli o práci.
Neumím odpovědět konkrétně, bylo by jich spousta. Mně by se líbila technologie, která by například uměla zlikvidovat rakovinu. Mít nové možnosti, jak rakovině předcházet, včas ji objevit a následně bezpečně zlikvidovat. Já osobně bych chtěl vidět to, že se umělá inteligence stane novým nástrojem k řešení nevyléčitelných nemocí.
Chtěl bych, abychom AI využili k tomu, aby společnost byla zdravější. S Nadačním fondem po konferenci pořádám benefiční koncert Jaroslava Svěceného s jeho hosty, zaměřený na podporu onkologických pacientů.
Do infrastruktury. Stará infrastruktura už nevyhovuje novým technologiím, které používáme. A také bychom měli strašně moc investovat do PR ve vzdělávání i do edukace samotné. Inspirovat, přitáhnout nejlepší k nejlepším a k nim i ty ostatní, aby dostali prostor se od nich učit.
Měli bychom investovat do schopných lidí, mladých lidí, kteří dokážou přijít s novou technologií, ale i těch starých, kteří mají zkušenosti a mohou je předávat. Podívejte se na Muska; vlastně nevíte, jak to dělá, ale PR má neuvěřitelné. Pustí si k sobě úžasné lidi a nebojí se fuckupů. Když udělá chybu, jde rychle dál. To se často nevidí. Asi je takových lidí víc, ale Musk je nejviditelnější, protože prostě přemýšlí jinak.
Ano, chce, ale to je dobře – možná by měl být vidět ještě více. Když jsem viděl, co například dokázal s návratem nosného modulu, jak ho klidně zachytil do mechanické „náruče“, tak jsem si říkal, jaký je to neskutečný krok do budoucna – a udělal ho jedinec, který nečekal na stát ani na to, až se spojí několik agentur, aby to dokázal!
Chápu samozřejmě, že Muskovi investoři mohou být nervózní, ale nechápu, když jeho úsilí někdo dehonestuje. Výsledkem je věc srovnatelná s momentem, kdy jsme vstoupili na Měsíc. Samozřejmě mám k Muskovi také určité výhrady – už jen když se podíváte na Teslu, jsou to elektrická auta s baterkou, která rozhodně není environment friendly.
Současné baterie určitě svojí podstatou nepomůžou našemu životnímu prostředí, to je podle mě cílená lež. Nevím, proč v tomto nejsme upřímní sami k sobě – pojďme vymyslet jiné zdroje energie.
Začal bych u toho, že je třeba optimalizovat to, co už máme. Nejlevnější energie je ta, kterou nevyrobím, a další pak ta, kterou ušetřím. Už jen kdybychom lépe organizovali města a pohyby v nich, v návaznosti na jejich funkce, dokázali bychom ušetřit třeba pět procent energie, co nyní město spotřebuje.
Když říkám město, myslím i všechny procesy uvnitř tohoto sytému, co stojí nějakou energii. To byl smysl těch původních, takzvaných chytrých měst. Pojďme maximálně zprůchodnit infrastrukturu a optimalizovat procesy, které v ní už existují, a najednou budeme mít energie daleko více.
Teplator je mikrojaderný reaktor, který nemá vyrábět elektřinu, ale teplo. Velmi zjednodušeně řečeno je vymyšlený tak, že vezme odpad, tedy částečně vyhořelé palivo již určené jako odpad, a to použije při určité modifikaci k ohřátí vody v jaderném reaktoru, kterému já k nelibosti vědců rád říkám „hrnec“.
Tento „hrnec“ díky reakci uvnitř něj ohřeje přes výměníky vodu na 140 stupňů, kterou použije pro dálkové vytápění, případně se může konvertovat na chlazení. Ušetří to energii na vytápění stotisícového města nebo velké továrny, skleníků a podobně. Já jsem k tomuto projektu byl pozván, aby reaktor hezky vypadal.
Objednávka na toto řešení je, jediný zádrhel pro realizaci je teď v tom, že potřebují technologii licencovat a shánějí investora, který by toto licencování zaplatil. Tento proces zabere třeba dva roky. Na licencování je třeba sestavit specifický tým, který už mají – je z Kanady, protože tady takové lidi neseženete.
Jakmile získáte licenci, můžete teprve projekt realizovat. Radek Škoda se mi zrovna před několika dny svěřoval, jak těžké je v českém prostředí najít investory, kteří jsou ochotni jít do rizika. Věřím ale, že se mu to podaří, a držím mu v tom palce. Je to bezpečná technologie, která by v budoucnosti měla být součástí měst a nahradit stávající teplárny na fosilní paliva, ale přitom se napojit na existující infrastrukturu rozvodů tepla.
K politice se nevyjadřuju, protože tady nežiju. Žiju ve Spojených státech a sem pravidelně jezdím od roku 2015, kdy mi odešla maminka a musel jsem tu zařizovat spoustu věcí. Mezitím jsem se seznámil s panem profesorem Maříkem a založil jsem Centrum města budoucnosti na Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky při ČVUT.
Musím říct, že za těch devět let jsem zažil hodně politiků a fascinuje mě, kolik energie se tu plýtvá na to, že je někdo proti někomu, místo toho, abychom věci řešili spolu a posouvali je dál. Po sametové revoluci byla v národu cítit naděje, že si užijeme něco nového. Je skvělé, že máme svobodu slova a pohybu, ale nedokázali jsme se vnitřně osvobodit od pocitu, že nám pořád někdo ubližuje.
Stále si myslíme, že by se o nás měl někdo starat. Kdysi jsme bývali sedmá nejvýkonnější ekonomika na světě a já jsem doufal, že se zase staneme evropským tygrem. Politici – a je jedno, kdo tam zrovna sedí – nás ale nevedou k tomu, abychom byli jako stát v něčem nejlepší.
Je skvělé, že máme svobodu slova a pohybu, ale nedokázali jsme se vnitřně osvobodit od pocitu, že nám pořád někdo ubližuje.
Máme tu spoustu šikovných lidí, jenže dostatečně neinvestujeme do jejich edukace. Vždyť nejsme schopni ani digitalizovat státní správu! Potřebujeme vzdělané elity. Měli bychom odhodit závist a investovat i do vzdělání politiků. Jedině tak se můžeme znovu stát alespoň malým tygříkem.
Na člověka, který chce začít znova, jsem odjel v dost pokročilém věku. Nejsem politický emigrant, legálně jsem se přestěhoval do Ameriky v roce 2000, risknul jsem úplně všechno a zkusil jsem začít znovu. Díky mému bratrovi, který tam žil, jsem měl začátek o něco lehčí, protože jsem mohl spát na jeho gauči, půjčil mi starý počítač a jednou za čas auto.
Přijel jsem soutěžit s těmi nejlepšími a podařilo se mi neuvěřitelně nastartovat kariéru, jenže na jejím vrcholu přišla největší ekonomická krize, která mě zase srazila dolů. Tady v Evropě si málokdo umí představit, co se v té době v Americe skutečně dělo, byl to opravdu velmi strmý pád.
Pád jsem zažil v tom největším rozkvětu. V roce 2005 jsem dostal práci snů, kvůli které jsem do Ameriky vlastně odjel. V Česku jsem se neuměl pohybovat ve společnosti tak, abych získal velké zakázky. To tady neumím ostatně ani teď. V Americe jsem nikoho neznal, ale po pěti letech se mi podařilo vypracovat se na vrchol jen díky mým pracovním schopnostem.
Najednou jsem pracoval na projektu mrakodrapu v Las Vegas za 1,4 miliardy dolarů, což byl v sedmdesátileté historii firmy, která měla 250 lidí, ten dosud největší projekt. Během dvou let jsem vyrostl na pozici, na niž tam lidé čekají deset let, a třetí rok jsem měl být součástí vedení firmy a dostat akcie.
V té době se Las Vegas ukrutně rozvíjelo a my jsme se připravovali na ještě větší projekt za tři miliardy dolarů a jednali o dalším. V tom okamžiku to ale Lehman Brothers podělali a Amerika spadla na dno. Všechny tyto projekty skončily ze dne na den.
Zachránila nás tehdy jediná věc – a to je na Americe skvělé: banka na začátku řekla investorovi, že mu půjčí peníze, když dokáže, že do začátku sám nějaké má. Nejdříve musel prostavět svých 350 milionů dolarů tak, aby – kdyby se něco stalo – se dala budova uzavřít a neskončila nedostavěná.
Jako architekti jsme byli součástí tohoto třídenního vyjednávání a museli jsme ukázat, co a jak by se za to dalo postavit. Banka se pak zavázala alokovat další peníze. Nebylo to celých 1,4 miliardy, ale asi 800 milionů dolarů. V okamžiku, kdy nastala krize, a všichni ostatní přestali stavět, my jsme tyto peníze měli dál k dispozici. Musel jsem ale dům předesignovat a postavila se nakonec jen jedna ze dvou věží.
V Las Vegas bylo v té době asi osmdesát rozestavěných projektů, všude byly jeřáby. Ty najednou zmizely a zůstaly jen u nás a na dalších dvou projektech. Tržby se propadly o polovinu a město se propadlo do tmy: polovina příjmu Las Vegas jde totiž z kasin a ta druhá ze služeb, které jsou na ně navázané. Ale protože je to Las Vegas, tak se z toho dokázalo dostat. Naši budovu koupila jiná společnost, a kdyby ji chtěli dostavět, základy tam jsou.
Architektonická profese na tři roky z Ameriky téměř zmizela, lidi šli pracovat jinam. Naše firma se sedmdesátiletou tradicí ze dne na den zmizela. Měli jsme kancelář v Orlandu, dvě v Houstonu, včetně HQ a jednu v Anaheimu v Kalifornii a ty najednou zavřely.
Zůstalo tam jen pár lidí, já již ne, a tento zbytek koupila společnost, která projektovala inženýrské sítě a neměla architektonickou divizi. Stavěla mosty, dálnice, nemocnice a potřebovala jen pár lidí. Tam tehdy práce byla, protože v tu dobu do nemocnic hodně investoval i stát.
Vznikla a zbyla spousta krásných vizualizací. Hodně jsem se toho naučil, protože jsem pracoval právě s tím, jaký vliv může mít na infrastrukturu města technologie. Jedna z hlavních myšlenek byla, že jádrem města by byla univerzita, kde by se mladí lidé potkávali se střední a starší generací.
Sídlily by tam tři fakulty, ale budovy by nestály samostatně, jako třeba na ČVUT v Dejvicích. Studenti by se potkávali v jednom objektu a nesdíleli by jen fyzickou infrastrukturu, ale mohli by si vyměňovat i znalosti a sdílet pocity, potřeby i otázky směrem do budoucnosti. My se tady pořád bavíme o sdílení – sdílíme auta, kanceláře, byty… ale měli bychom spolu sdílet hlavně své schopnosti.
Takové sdílení by mělo být i jádrem města. Když jsem projektoval onen mrakodrap, měl jsem v kanceláři v Orlandu k dispozici 35 lidí a 25 z nich byli imigranti, samozřejmě legální. Přinesli s sebou znalost, která byla v dobrém slova smyslu postižena jinou kulturou. To bylo také úžasné sdílení.
Připravuju svůj osobní miniprojekt, který mám v hlavě už dlouho. Bude to produkt do interiéru, který bych chtěl během několika let dát na trh. Také už dlouho vyjednávám s investory o konkrétním developmentu, ale nechci zatím říkat, o co jde. V Čechách aktuálně žádné projekty nemám, ale kdyby mě někdo oslovil s něčím zajímavým, tak bych se nebránil.
Národní hrdost nám bohužel všeobecně chybí a měli bychom ji posilovat i jindy, než když se hraje hokej.
Poslední dva roky jsem tu pracoval na projektu financovaném Technologickou agenturou České republiky (TAČR) u nás na CIIRKu, který se týkal návrhu pozemní infrastruktury mikroletišť pro eVTOLy (electric Vertical Take-Off and Landing), tedy jakési elektrické létající taxíky. Je to nový druh dopravy, který kromě naváděcí infrastruktury potřebuje i tu pozemní. Mým úkolem bylo vymyslet, jak tuto technologii dostat do měst.
Měl by to být velice bezpečný mód dopravy, který je z hlediska životního prostředí přijatelnější než auta a nedělá ani takový hluk. Ve městě by doplnil dopravu, aniž by zahltil stávající infrastrukturu, naopak by jí odlehčil. Bylo třeba vymyslet i metodiku, jak to bude fungovat uvnitř města. Vyplynulo, že největší smysl by dávalo umístit tuto formu dopravy tam, kde už nějaká doprava existuje.
Málokdo si umí uvědomit, jak velká tato infrastruktura má být – co má splňovat takové letišťátko, jakou další podpůrnou infrastrukturu potřebuje a podobně. Aby to bylo představitelnější, umístil jsem návrh takzvaného Vertihubu nad kolejiště hlavního nádraží v Praze. Toto místo ale bohužel koupil developer, který má samozřejmě právo postavit si tam, co chce, a nevěřím tomu, že by to byl právě tento terminál.
Stát by si měl ale právě takové strategické prostory ve městě ochránit a v tom máme rezervy, protože takto tady asi nikdo zodpovědný nechce přemýšlet.
Všude jinde než tady. Rozumím tomu, že nepotřebujeme být ve všem první na světě – v Americe se to samozřejmě postaví rychleji, protože je tam pro to místo, které není svázané historií. O arabském světě s ropou také pochybovat nemusíme, mají na to peníze, a když se rozhodnou, tak se staví. Číňané si nelámou hlavu s regulací, protože strana řekne a tak to bude. A to už jsem vlastně vyjmenoval víc než půlku světa.
My jako Česká republika nemáme ani na to, abychom podpořili Výzkumný a zkušební letecký ústav, aby dokončil svoje eVTOL letadlo. A proč? Nejsou investoři. Stát je opatrný a nevidí toto jako strategickou investici, možná o tom ani neví. Ale letecké společnosti v Číně a Americe do tohoto leteckého programu již investují stovky miliard dolarů.
Tomu se sice konkurovat nedá, ale když vidím, že je to sektor, do kterého již teď tečou takové peníze, tak asi někam směřuje… Je to stejné jako s umělou inteligencí: jak můžeme konkurovat Googlu, Amazonu nebo Muskovi? Když se rozhodnou, že si postaví servery, tak si je prostě postaví.
Na to my nemáme, ale tak se posaďme na to naše správné místo a najděme si niche, ve které můžeme být nejlepší a kterou oni rozvíjet nebudou. Vždyť tu máme spoustu schopných lidí, kteří mají úžasné nápady. Jen si jich bohužel dostatečně nevážíme a radši jim budeme závidět, než bychom jim pomohli dostat se na piedestal.
Jsem vždycky pyšný, když si v Americe čtu o nějakém „jednorožci“, který vznikl v České republice. V ten moment cítím národní hrdost. Ta nám ale asi bohužel všeobecně chybí a měli bychom ji posilovat i jindy, než když se hraje hokej.
Pokud bychom v ekonomické sféře byli stejně hrdí, jako když vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, mohli bychom být mezi nejlepšími na světě ve vzdělání, realizaci inovačního potenciálu, transferu znalostí do praxe i v chytrosti a způsobu investování do budoucnosti.
