V rakouském městečku Baden se do půlky října koná největší festival fotografie pod širým nebem v Evropě, La Gacilly – Baden Photo. Cílem akce je poukazovat na světové environmentální a socioekonomické problémy. Jak se zrodila akce, která každoročně vystavuje přes tisícovku snímků desítek špičkových světových fotografů?
Že právě přichází uznávaný rakouský fotograf Lois Lammerhuber, je jasné už zdálky. Nejen proto, že se na obzoru objevuje jeho charakteristický slamák. Usměvavý muž s knírem a výraznými kulatými brýlemi je v Badenu známou postavou, a tak se po cestě přátelsky a hlasitě zdraví s řadou kolemjdoucích.
Scházíme se v zahradní restauraci u jezírka v místním parku Dobblehof. Na něm plují výstavní panely s velkoformátovými fotografiemi od světoznámého podmořského fotografa Davida Doubileta, který dokumentuje člověkem dosud nenarušená zákoutí naší planety. I ty jsou, spolu se třemi desítkami dalších výstav ve městě, součástí letošního ročníku festivalu La Gacilly – Baden Photo.
Při skleničce žlutého muškátu z lokálních vinic a nad sladkým knedlíkem s meruňkovým rozvarem, který je zdejší letní specialitou, se bavíme o tom, co to obnáší, organizovat největší evropský festival fotografie pod širým nebem.
Akce, která se letos koná již posedmé, je od půlky června do půlky října zdarma přístupná široké veřejnosti a jen loni ji navštívilo téměř tři sta tisíc lidí.
Zahrnuje třicítku výstav nejzvučnějších jmen současné světové fotografie, které na velkoformátových tiscích vždy na půl roku zaplní lázeňské parky, rosarium i náměstí a křivolaké uličky rakouského městečka Baden, ležícího uprostřed dolnorakouských vinic.
Z Vídně jezdí do lázeňského letoviska s největším evropským kasinem tramvajová linka, kterou se za půl hodiny dostanete přímo k opeře.
Největšími hvězdami letošního ročníku festivalu, který je věnován tématu světového přírodního dědictví, jsou například brazilský fotograf Sebastiao Salgado, jehož zná česká veřejnost i díky výstavě na Pražském hradě, francouzský dokumentární fotograf Pascal Maitre se sérií Metropolis o životních podmínkách v největších městech světa.
Dále rakouský režisér a fotograf Alain Schroeder, který spolupracuje například s filmovou produkcí Leonarda di Capria, nebo slavný britský fotograf Martin Parr se svou ikonickou sérií The Chronicler, jenž od festivalu letos přebral i cenu za celoživotní dílo.
Zdejší rozkvetlé rosarium ale hostí třeba i výstavy umělecké fotografie, například Metamorfózy od australské portrétistky Vee Speers, jež se ve světě proslavila vydáním monografie Bordello.
Uspořádat festival, na nějž z celého světa přijedou několikanásobní držitelé World Press Photo, letití spolupracovníci National Geographic, nejlepší světoví portrétisté, dokumentaristé, váleční fotografové i zastánci uměleckého přístupu k fotografii, podle jeho ředitele překvapivě nestojí ani tak na financích, jako především na zápalu pro věc a také na osobních kontaktech.
Ty si letos dvaasedmdesátiletý fotograf, nakladatel a držitel rakouského nejvyššího státního ocenění Lois Lammerhuber vybudoval během své celoživotní kariéry mezi špičkou světové fotografie.
„Pořádání takového festivalu stojí na třech pilířích; nejdříve potřebujete najít vhodné místo a získat podporu místní samosprávy, pak zajistit silný obsah a poté hledáte finanční partnery. Pak teprve nastává fáze realizace,“ přibližuje Lois Lammerhuber.
Zatímco první dva aspekty v Badenu fungují dokonale, ten třetí stále ještě pokulhává.
„Náš rozpočet je zhruba milion eur (cca 25 milionů korun) na každý ročník, ale potřebovali bychom alespoň o půl milionu nebo milion více. Když si to porovnáte s nejstarším fotofestivalem vůbec, kterým je ten ve francouzském Arles (koná se každé léto už od 70. let, pozn. red.), tak na něj přijede jen 80 až 120 tisíc návštěvníků, ale tvoří ho 300 zaměstnanců s rozpočtem osm milionů eur. Náš festival dává dohromady tým o pěti lidech,“ vysvětluje Lammerhuber.
S tím, že organizace stojí především na osobním nasazení jeho týmu, jehož jádro tvoří kolegové z jeho vydavatelského domu Edition Lammerhuber.
Jeden z prvních programátorů v Rakousku se k fotografii dostal původně jako turista, když se v sedmdesátých letech vydal na vysněnou cestu po Jižní Americe. Plánoval si ji už od dětství, kdy v jednom z prvních televizorů v rodné vesnici St. Peter in der Au zhlédl dokument o tomto kontinentu.
Všechny zajímavé momenty ze své půlroční dovolené zaznamenával na svůj fotoaparát, stejně jako o pár let později při cestě na Srí Lanku již se svou ženou Silvií, která je nyní spoluorganizátorkou festivalu i spolumajitelkou prestižního vydavatelství uměleckých knih nesoucího jejich společné příjmení. Vydalo již stovky oceňovaných titulů.
Následovaly další zahraniční cesty a přirozeně pak i práce fotoreportéra pro časopis Geo, který Loise Lammerhubera vysílal dokumentovat přírodu i důležité události po celém světě. Doprovázel na cestách po Jižní Americe papeže Jana Pavla II., fotil narozeniny matky Terezy, šamany v pralesích i práce na ropných plošinách.
Čtrnáct let působil Lammerhuber také jako dvorní fotograf Vídeňské opery, za což nedávno obdržel ocenění. Od roku 2012 pořádá také ceny Alfred Fried Photography Award, v rámci nichž ve spolupráci s World Press Photo a UNESCO uděluje cenu Global Piece Photo Award.
Během své kariéry se Lammerhuber seznámil i s řadou světových fotografů. Jedním z nich byl i francouzský, cenami ověnčený fotograf Pascal Maitre, který pracuje pro agentury Gamma, Cosmos, Myop či Panos, časopisy National Geographic, Paris Match, Stern či právě Geo.
Ten jednoho dne vzal Loise Lammerhubera na fotofestival do francouzského La Gacilly a seznámil jej s Jacquem Rocherem – jedním ze synů zakladatele kosmetického impéria Yves Rocher a zároveň starostou tohoto bretaňského městečka, který přesně před dvaceti lety tuto akci založil.
Slovo dalo slovo a u skleničky vína se domluvili, že fotografie, které se před osmi lety vystavovaly v La Gacilly, následující rok převezou i do ulic rakouského Badenu a doplní je ještě o další výstavy. Tak se i stalo a v podobném duchu festival nyní nesoucí jméno La Gacilly – Baden Photo funguje již sedmým rokem, ale v mnohem větším měřítku.
Zatímco v La Gacilly je nyní devatenáct výstav, které příští rok pojedou i do Badenu, v Rakousku je jich přes třicet.
Na první komentované prohlídce se před sedmi lety v Badenu sešlo jen pár nadšenců, kdežto nyní se na zahájení sjíždějí stovky významných hostů, komentované prohlídky se pořádají každý den a program se rozrostl i o každoroční noční konferenci Long Night of Photography v místním kasinu i doprovodná promítání dokumentů v Cinema Paradiso.
Původní francouzská verze festivalu vznikla pod hlavičkou Nadace Yves Rocher, která podporuje různé světové environmentální projekty. K výstavám snímků fotografů vyslaných na místa těchto projektů, aby jejich činnost zdokumentovali, postupně kurátoři zvali i další fotoreportéry a umělce a začali jednotlivé ročníky zastřešovat společnými tématy.
Dnes už dramaturgie festivalu, jehož kurátorem je art director magazínu Le Figaro Cyril Drouhet, vzniká rovnou společně s rakouským týmem.
„Největší rozdíl oproti ostatním festivalům je ten, že náš festival je kurátorovaný jen částečně. Nemáme program, ale manifest, který sleduje dva narativy. Jedna linie je věnována přírodě a druhá životním podmínkám lidí v různých koutech světa,“ vysvětluje Lois Lammerhuber.
Zatímco loňský ročník se hodně věnoval například právům žen v muslimských zemích, ten letošní se více opírá o environmentální témata, jako je odlesňování a oteplování planety a vymírání živočišných druhů, která jsou ale bytostně spjata s těmi sociálními, jako jsou důsledky požárů kvůli těžbě v pralesích nebo podmínky místních obyvatel.
„Pevně věřím, že fotografie má největší šanci uspět, když je dokumentární, protože vypráví skutečné příběhy. A vyprávění příběhů skrze fotografie je univerzální, protože mu porozumí každý. Lidé se u fotografií zastaví, nejdříve si je prohlédnou, a když je zaujmou, začnou si o nich číst a poté o tom i přemýšlet. Někomu to třeba změní názor nebo náhled na svět,“ vysvětluje svou motivaci festival pořádat.
Pomocí GSM lokátorů po městě mají organizátoři festivalu šanci detailně monitorovat, kolik lidí a na jak dlouho se zastaví u konkrétních fotografií, i zda jde o místní (opakovaně kolemjdoucí) nebo návštěvníky akce.
„Návštěvníci na festivalu stráví průměrně čtyři až pět hodin, každý z nich si udělá nějaké fotografie a průměrně deset z nich postuje na sociální sítě. Tam si je mohou prohlédnout další lidé. I když je návštěvnost zhruba 300 tisíc lidí, ve výsledku si je může prohlédnout třeba až třicet milionů a to už je opravdu velký zásah. Sice to neznamená, že tito lidé hned poběží zachraňovat svět, ale třeba se alespoň zamyslí,“ říká Lammerhuber.
I proto je festival zdarma a nemá tak žádné příjmy ze vstupného: „Pro naši myšlenku, kterou je rozšiřování povědomí o důležitých světových tématech, je velmi důležité, aby si fotografie mohl prohlédnout kdokoli a bez jakýchkoli překážek,“ dodává.
V Badenu se festival nekoná jen proto, že leží dvacet minut od Vídně.
„Baden je vhodný i proto, že centrum města leží na rovině a jsou tu vhodná místa pro venkovní výstavy. Na celé sedmikilometrové trase přejdete silnici jen dvakrát, jinak vede parky a pěšími zónami. Máte tak možnost prohlížet si fotografie v klidu. Po celé trase jsou kavárny, restaurace, lavičky a stín,“ říká Lammerhuber.
A dodává, že nezbytnou podmínkou k tomu, aby se tu festival mohl konat, je podpora místní samosprávy. Ta festivalu poskytuje nejen lokalitu, ale i tým pracovníků, kteří se starají o instalaci a údržbu výstav. Celkem instalují až dva tisíce velkoformátových fotografií, které kompletně změní podobu města na půl roku.
Při tom musí dbát na bezpečnost, aby stabilně odolaly počasí a nikoho nezranily. „O toto všechno se nám stará asi sedmdesát pracovníků, které máme od města. Instalace trvá zhruba měsíc, deinstalace dva týdny. Kdybychom je měli platit sami, do rozpočtu bychom se určitě nevešli,“ říká Lammerhuber.
Jen náklady na samotný tisk každé jedné z fotografií jsou podle něj průměrně okolo 250 eur (přes šest tisíc korun), což je položka, kterou pro festival zastřešuje společnost CEWE, výměnou za uspořádání soutěže amatérských fotografů s jejím jménem v názvu.
Vedle ní se na financování festivalu podílejí také například rakouské dráhy ÖBB, Coca-Cola, Volksbank, Sony, Obi a několik desítek dalších partnerů z řad firem a další desítky soukromých osob z řad místních filantropů.
Festival spolufinancuje také regionální vláda Dolního Rakouska v rámci dotací určených na turismus. Rakouská spolková vláda však festival finančně nijak nepodporuje a zatím nedosáhl ani na žádné evropské dotace. „Věříme, že kultura je motorem společnosti. Bohužel, když přijde na její financování, tak se ocitá na jejím konci,“ říká Lammerhuber.
A vysvětluje: „Naše ministerstvo kultury dokumentární fotografii za umění nepovažuje. Označují ji za komerční, a tak na žádný státní příspěvek nedosáhneme. Ani tvorba Sebastiaa Salgada (na fotce níže) pro naši vládu není dostatečně umělecká, aby její výstavu podpořila.“
Bez ohledu na to festival expanduje, a to i do dalších zemí. Už od prvního ročníku rakouského festivalu putuje po jeho skončení část fotografií také do Bratislavy, jeden ročník se přesunul i do slovinského Celje. Loni uspořádal Lois Lammerhuber podobný formát festivalu také ve švýcarském Curychu, pod názvem Open Your Eyes.
Zastřešovala ho univerzita ETH Zurich, OSN i švýcarská vláda, ale finanční podporu získal jen od soukromých společností.
„Letos se další ročník festivalu nekoná kvůli cyklistickému světovému poháru, který se odehrává ve stejnou dobu. Mohli jsme jej uspořádat pouze v omezené velikosti, ale na to zase nekývli sponzoři,“ vysvětluje Lammerhuber.
Příští ročník se bude tematicky věnovat Spojeným státům a Austrálii.
S částí festivalu La Gacilly – Baden Photo plánuje Lammerhuber v příštích letech expandovat také do Maďarska, již nyní se domlouvá na spolupráci se dvěma galeriemi v Budapešti.
Pokud by o vystavení fotografií někdo projevil zájem i v České republice, je taktéž široce otevřen spolupráci: „V zahradách u Pražského hradu by se fotografie jistě velmi hezky vyjímaly,“ zasní se rakouský fotograf.
