Karel Ančerl. Byl jedním z nejlepších evropských dirigentů. Prožil osud, který kopíruje temnotu dvacátého století. Zároveň přežil tábor smrti, vyvraždění celé rodiny včetně nejmenšího syna, utekl před komunisty do Kanady a stal se významným umělcem i v emigraci. Nyní zazní jeho autorská hudba poprvé na veřejnosti.
Narodil se v jihočeských Tučapech do podnikatelské rodiny židovského původu. Otec Leopold pocházel z Jihlavy, matka Ida, jejíž rodiče měli továrnu na sodovky, zase ze Žiliny.
Ančerlovi vyráběli likéry a rum, patřili k vyšší střední třídě, která si mohla ještě před první světovou válkou dovolit velký luxus – gramofon. Díky němu se malý Karel dostal k hudbě, dokola poslouchal desku s operou Carmen.
Takové náhody formují život. Z Karla Ančerla se také díky této dětské kratochvíli stal dirigent České filharmonie, která pod jeho taktovkou odehrála 755 koncertů v Česku i v zahraničí. Nejznámější bylo „turné tří kontitentů“ z roku 1959, kdy filharmonie jela na Nový Zéland, do Austrálie, Japonska, Číny, Indie i Sovětského svazu.
Ančerl už měl za sebou životní tragédii, kdy byl během nacistické okupace odvezen s celou rodinou do koncentračního tábora v Terezíně, kde se narodil jeho syn Jan. Později byli všichni Ančerlovi deportováni do Osvětimi, kde se plynové komoře vyhnul jen Karel.
Na konci války zjistil, že z rozvětvené rodiny přežil jen strýc z matčiny strany a jeho syn. Karel Ančerl se rozhodl začít znovu a oženil se s Hanou Glücklichovou, které nacisté také zavraždili celou rodinu. Narodili se jim synové Jiří a Ivan.
V roce 1968 se Karel Ančerl rozhodl pro emigraci a šéfdirigentem se stal i v Torontu. Zde i ve Spojených státech, kde pravidelně hostoval, propagoval českou hudbu. Ještě rok po odchodu navštíví Československo a diriguje zde Pražské jaro. Je to naposledy, protože v roce 1973 v Kanadě umírá.
Až po dvaceti letech jsou ostatky Karla Ančerla převezeny zpět do vlasti a pochovány na Vyšehradě při pietním aktu v den zahájení Pražského jara 12. května 1993. Tolik minulost, ale pohnutým osudem příběh nekončí.
Ančerlova rodina má pokračování, například v podobě vnučky Maximiliane Ančerlové. Ta loni předala Židovskému muzeu v Praze několik předmětů, které patřily jejímu slavnému dědečkovi.
Zároveň se v pozůstalosti Karla Ančerla našla skladba Čtvrttón. Jedná se o výjimečnou, ale zároveň náročnou skladbu pro smyčcový orchestr. Její světová premiéra se uskuteční letos 1. listopadu v Rudolfinu a ujme se jí hudební těleso Aukso Tychy.
Celý koncert složený programově tak, jak jej v terezínském ghettu před osmdesáti lety sestavil a hrál Karel Ančerl, doprovodí sólista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička a česká cembalistka Edita Keglerová. Vzpomínkovým večerem doplněným unikátní videoprojekcí provede moderátorka Ester Janečková.
Datum není vybrané náhodně, protože to bylo právě 1. listopadu roku 1944, kdy byli na smrt posláni členové smyčcového orchestru tereznského ghetta.
„Můj dědeček vedl Českou filharmonii jako dirigent osmnáct let. To, že se koncert odehraje právě v Rudolfinu, považuji za velmi důležité,“ říká Maximiliane Ančerlová, která kromě toho, že se věnuje společně s hudebníkem Ivan Bierhanzlem odkazu Karla Ančerla, také studuje judaistiku.
Kromě koncertu vzniká o Karlu Ančerlovi dokument, který natáčí režiséři Saša Sousa Dlouhý a Sofia Sousa Dlouhý v koprodukci České televize. Film provede neznámými kapitolami Ančerlova života od jeho účinkování v Osvobozeném divadle po boku Voskovce a Wericha, přes vyvraždění jeho rodiny během holocaustu až po vynucenou emigraci po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy.
„Natáčíme o životech a traumatech Karla Ančerla. Dostal jsem se k informacím o tom, jak probíhal jeho koncert v Terezíně, kdy vedl hudební těleso složené z vězňů. Ivan Bierhanzl našel dosud neznámé partitury Ančerla. Považovali jsme za nutné připomenout jeho hudbu právě zde, ve Dvořákově síni Rudolfina. V místě jeho dlouholetého působiště,“ popisuje Saša Dlouhý.
Na filmový dokument si musíme počkat do začátku roku 2026, mezitím se filmaři přesunou na natáčení do Kanady a Izraele.
