Programátor samouk Gever Tulley založil tábory a školu, kde se studentstvo učí i „tvrdým“ dovednostem, a navrhuje studijní projekty. Tradiční vzdělávací systém podle něj selhává a ze škol se staly stroje na produkty.
Gever Tulley, rodák ze San Francisca, odešel jako šestnáctiletý ze školy a začal pracovat. Řádila sedmdesátá léta a Tulleyho fascinovaly nastupující počítače, jejichž schopnosti svět začínal objevovat. Na špičkového programátora se vypracoval jako samouk a následujících třicet let pracoval jako softwarový inženýr.
V roce 2005 založil Tinkering School, letní tábor, na kterém děti používaly fyzické nástroje a samy navrhovaly a stavěly různé projekty, včetně funkční housenkové dráhy, mostu z recyklovaných plastových sáčků nebo příbytku v korunách stromů.
O šest let později rozjel školu Brightworks, navazující na zkušenosti z tábora a poskytující vzdělání dětem od pěti let až po střední školu. „Dětem je třeba dát svobodu pracovat koncepčně i manuálně. Děláme chybu, když je jako rodiče příliš ochraňujeme, když se jim snažíme vše dopředu nalinkovat. Měli bychom se snažit podněcovat jejich tvořivost a dovolit jim dělat i chyby,“ říká Gever Tulley pro Forbes.
Prý jste začal pracovat už jako šestnáctiletý. Nebavila vás škola?
Narodil jsem se v San Franciscu, pak se moje rodina přestěhovala na venkov. Vyrůstal jsem v divoké části Kalifornie poblíž oceánu, což bylo pro dítě skvělé. Rodiče byli velmi zaneprázdnění a my se jako děti zaměstnávali stavěním opevnění, trávili spoustu času na pláži nebo v lesích, bylo to velmi dobrodružné.
A co ta škola?
Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct, když si naše škola pořídila první počítač. Lákalo mě to a upřímně, ani učitelé tehdy o počítačích nevěděli víc než já. Tak jsme na tom pracovali společně a zjišťovali, jak to všechno funguje. Rychle se mi podařilo to celé pochopit a moc mě to bavilo.
O jaký počítač šlo?
Apple II. Rychle jsem se naučil základní programovací jazyk, dostal se pod povrch a pochopil, jak ten stroj funguje. Začal jsem programovat, jeden z rodičů dětí se o mně doslechl a představil mě známému, který s něčím potřeboval pomoci. To byla vlastně moje první placená práce.
Jako šestnáctiletý jsem už psal programy pro medicínské nástroje. Když se na to podívám zpětně, dnes by to ani nebylo možné, neměl jsem žádné certifikáty. Byl to takový „divoký západ“ počítačové éry.
Věk objevování…
Přesně tak, v polovině sedmdesátých let nikdo moc netušil, co programování je. Všichni se o počítačích teprve učili a lidé objevovali, co všechno tyhle stroje dokážou.
Nikdy jste nepřemýšlel, že byste chtěli počítače studovat na univerzitě?
Chtěl jsem jít na vysokou školu a dostal příležitost jít na Kalifornskou univerzitu v San Diegu s pomocí zvláštního stipendijního programu. Když jsem tam přišel, velmi mě zarazilo, že škola vůbec nebyla připravena na přizpůsobení výuky úrovni jednotlivců.
Co tím myslíte?
Byla tam obrovská třída s tři sta studenty, kde vyučující přednášel úvod do počítačové vědy. Snažil jsem se svému studijnímu poradci vysvětlit, že já to už vím, vždyť já sám jsem už na střední škole pomáhal učit žáky.
Byl jsem asistentem učitele, později jsem dokonce přebral celou třídu a učil jsem sám. Měl jsem všechny potřebné dokumenty, které dokládaly mé zkušenosti, ale škola stejně trvala na tom, že musím projít prvním ročníkem tak jako všichni ostatní. Mně to tehdy připadalo jako hrozná ztráta času a peněz.
Víte, byl jsem mladý muž, měl jsem horkou hlavu a své pevné přesvědčení. A tak jsem z univerzity odešel.
Hned poté jste začal pracovat?
Neměl jsem žádné oficiální doklady o vzdělání a začínal jsem s opravami počítačů. O rok později jsem získal práci jako programátor. Třicet let jsem profesionálně kódoval, byla z toho úspěšná kariéra, vedl jsem týmy programátorů a navrhoval softwarové systémy.
Dokonce jsem pracoval v herním byznysu, ve specializovaných technologiích i v medicínském byznysu. Dělal jsem pro velké firmy jako Adobe nebo Salesforce. Pracoval jsem projektově s týmy lidí, kde z různých důvodů něco nefungovalo a mě si najali jako člověka, který má přijít na to, v čem je problém.
Jak do toho všeho zapadá založení Tinkering School v roce 2005?
Když jsem pracoval s týmy v softwarových společnostech nebo řešil konkrétní zadání pro jiné firmy, napadla mě myšlenka vedoucí později k založení těchto táborů. Pochopil jsem, že věci se hýbou vpřed, když jste členem fungujícího týmu. Důležitá je komunikace a empatie, spolupráce a otevřenost.
Ve srovnání s většinou lidí z oblasti vzdělávání však máte k učení jiný přístup. Zeptám se trochu obecněji: co je podle vás na tradičním školství špatně?
Systém selhává. Školství trpí tím, že se vzdělávání snažíme optimalizovat s cílem, aby žáci dosahovali co nejvyššího možného skóre v testech. Učební osnovy jsou nabité, dětem dáváme spoustu domácích úkolů, ale připravujeme je v podstatě jen na to, aby měly dobré výsledky v testech. Ty jsou klíčem k tomu, aby se dostaly na vysokou školu a získaly dobré zaměstnání.
Neučíme děti do hloubky chápat, co se vlastně učí a proč.
Problém je v tom, že děti neučíme do hloubky chápat, co se vlastně učí a proč. Jsou přece různé způsoby, jak učit děti tak, aby je to bavilo, aby byly motivovány i vnitřně, ne jen externě, jak se to běžně dělá skrze testy a známky. Navíc to vše děláme za cenu potlačení jejich kreativity a zvědavosti.
Pokud se vždy soustředíme jen na to, aby v testu uvedli správnou odpověď, žáci se na to nastaví a nebudou se už například zabývat tím, jakými různými způsoby mohou daný problém řešit. Budou hledat jen odpověď, kterou od nich test chce.
Jinými slovy, soustředíme se jen na správné odpovědi, nikoli na objevování.
Přesně tak. Funkční stav nespoutané tvořivosti a hravosti nám umožňuje vidět nové způsoby řešení problémů. Díky tomu vznikají inovace, skrze které se společnost posouvá dál.
Tradiční školský systém všechny tyto schopnosti ubíjí. Dnes se například mnozí lidé obávají umělé inteligence. Co přinese a kolik pracovních míst nás bude stát? Umělá inteligence by však měla být ve skutečnosti jen jedním ze zdrojů naší tvořivosti, nikoli konkurencí pro naše pracovní místa.
Což bude fungovat jen tehdy, když bude tvořivost součástí našeho vzdělávání i práce.
Na jakých projektech děti v Tinkering School pracují?
Jde o to, aby získaly praktickou zkušenosti, aby něco vymyslely a vybudovaly vlastníma rukama. Pro každého člověka je to velmi osvobozující a povzbudivé. Zároveň při tom přemýšlejí designérsky – vše si samy naplánují a musejí navzájem komunikovat.
Samozřejmě i v tomto procesu dělají chyby, ale právě z nich se učí. Dětem je třeba dát svobodu pracovat koncepčně i manuálně, myslím si, že děláme chybu, když je jako rodiče příliš ochraňujeme, když se jim snažíme vše dopředu nalinkovat. Měli bychom se snažit podněcovat jejich tvořivost a dovolit jim dělat chyby. Zjistit, že věci nemusejí být dokonalé.
Obzvlášť v postpandemické době vidíme všude spoustu úzkosti – lidé se bojí, co přinese budoucnost, panuje velká nejistota. Je zdravější uvědomit si, že nic není dokonalé, a my se „jen“ snažíme, jak nejvíc umíme.
Můžete uvést konkrétní projekt, který jste s dětmi realizoval a byl pro vás obzvláště zajímavý?
Dám vám příklad, který mám velmi rád. Nedaleko zavřeli cementárnu, ze které k oceánu vedlo dvaadvacet kilometrů železniční tratě. Přemýšleli jsme, jestli bychom toho nemohli pro tábor nějak využít, a napadlo nás, že by děti mohly postavit „železniční plachetnice“ – jakási plavidla na kolejích, pohybující se po opuštěné železniční trati až k oceánu.
Nevěděli jsme, jestli to bude fungovat, ale řekli si, že necháme děti, aby to zkusily. Projektovaly, fotily, stavěly, měřily, přizpůsobovaly, vymýšlely… A na konci týdne své „plachetnice“ posadily na kolejnice.
A rozjely se?
Víceméně ano. Vítr foukal, cestou někteří z nich zažili pár poruch, ale všechny děti u sebe měly nářadí a materiál pro menší opravy. Spolupracovaly navzájem, aby si pomohly. Když dojel do cíle poslední tým, už zapadalo slunce. Jejich „plachetnice“ se pokazila a musely ji dotlačit do cíle. Ale byly šťastné, že to dokázaly.
Jsem přesvědčen, že to byl pro ně nezapomenutelný zážitek, při kterém vyzkoušely něco, co nikdo jiný předtím nevyzkoušel. A hodně se naučily.
V jedné z vašich prezentací na konferenci TEDx jste mluvil o rodičovské tendenci děti až příliš ochraňovat. Říkáte, že děti potřebují vyzkoušet různé věci, i když možná rodičům připadají nebezpečné. Například olíznout devítivoltovou baterku…
Děti tyto zážitky potřebují proto, aby nabyly pocitu, že jsou něco schopny dokázat, objevit a zvládnout věci samy. Když doma potřebujete malý žebřík, abyste dosáhli na vrchní polici, a víte, že můžete zajít do obchodu, koupit si pár desek, hřebíků a takový žebřík si postavit, je to povzbudivé a dodává vám to sebevědomí.
Čím jsme starší, problémy a situace, které řešíme, se mění, ale podstata zůstává. A vy víte, že máte kompetenci poradit si s různými problémy.
Spousta lidí má spoustu peněz, ale ty jen sedí a nepracují ve prospěch společnosti.
Když jste spouštěl své tábory, kladl jste si otázku, zda v dětství zažíváme jisté zkušenosti a zážitky, které nás předurčují k tomu, abychom byli později hrdiny. Našel jste na ni odpověď?
Přesně tuhle otázku by si měl klást vzdělávací systém. Jak vytvořit zkušenosti, které nám dodávají sebevědomí přicházet s nápady a poté je uskutečňovat? Jak dosáhnout posunu ve smyslu, že se nesnažíme zlepšit život nejen sobě samému, ale i lidem kolem nás?
Není to jen o tom, abych jako jednotlivec získal dobrou práci, vydělal spoustu peněz, pak si nakoupil spoustu akcií, užíval života a seděl na svých milionech. To je jeden z problémů, kterému dnes čelíme v USA: spousta lidí má peníze, spoustu peněz – ale ty peníze jen sedí a nijak nepracují ve prospěch společnosti.
