Polský snímek Kos doma posbíral řadu filmových cen a teď se po festivalech vydal i do českých kin. Stojí tenhle historický příběh o boji za svobodu za vidění?
Ke stolu ve zlověstně osvícené místnosti usedá několik osob v mimořádně třaskavé kombinaci. Někteří z nich jsou sadističtí vrahové, jiní předstírají, že jsou někým jiným a další se v místnosti schovávají. Následuje nonšalantní konverzace plná falešných úsměvů a ostentativních zdvořilostí, při níž ale postupně houstne napětí. Až se slovní přestřelka znenadání změní v tu skutečnou.
Ne, to není popis Hanebných panchartů, Nespoutaného Djanga, Osmi hrozných či jiných filmů Quentina Tarantina, který v podobných vyhrocených debatních kroužcích opakovaně uhranul davy fanoušků, nýbrž klíčová situace z nového polského snímku Kos, k níž všechny postavy směřují a kterou několik z nich nepřežije.
Režisér Paweł Maślona tuhle inspiraci odkrývá hned v prvních záběrech tak zvesela, v nichž se do země vrací generál Tadeusz „Kos“ Kościuszko s přítelem a bývalým otrokem Domingem, že je skoro líné tím recenzi otvírat a prodávat to jako velké zjištění. Tenhle polský hit, který triumfoval i na tamních výročních cenách, by toho přece měl nabídnout mnohem víc.
Vrací se ke skutečným událostem konce osmnáctého století, kdy se v zemi mělo vzedmout povstání. Nevolníky tady reprezentuje hlavně levoboček Igor, který se domáhá nároku na dědictví, o něž ho má připravit surový nevlastní bratr. Na útěku se potká s Kosem a Domingem, na které má zase spadeno záludný kapitán ruské kavalerie, aby byl stylizovaný obraz tehdejší společnosti kompletní.
Maślona si to však v rozložení sil dělá možná až příliš jednoduché. Když pomineme zmíněné pomrkávání na Tarantina, je z mnoha autorských rozhodnutí úplně jasné, co se bude objevovat v reakcích – že se bude psát o demytizaci národního hrdiny, jenž spolupracoval s neprivilegovanými, nebo připomínat, že hrozba „matičky Rusi“, která ráda „osvobozuje“, je pořád prudce aktuální.
Autory na jednu stranu chápete – určitě dlouze přemítali, jak dávné dějinné události oprášit. Historické postavy si navíc každá doba trochu podle potřeby přibarví, když už se nemohou nijak bránit. To nevadí – horším protikladem jsou třeba přeautorizované heroické portréty, na které se musíme neustále dívat v případě hudebních hvězd.
Kos tak víc než ryzí žánrovka, v níž si krásné vdovy šňupnou neznámé substance a pak probodávají nepřátelská hrdla svícny, uvízne v paměti jako dějepis pro současného diváka – podobně jako nedávný francouzský snímek Ve jménu cti, jenž zase publikum chlácholil tím, že se i v příběhu o šermířských duelech z devatenáctého století dá vyprávět o ženské emancipaci.
Nakonec si tak od podobných filmů přejete, ať vám nejdou tolik na ruku, ať se nebojí, že k jejich postavám nenajdete bez moderních frází vztah, ať vás trochu rozčílí, vyvedou z míry, zmatou… I Poláci by v tomto případě měli vykročit do prostoru, kde by je nevedl za ruku Tarantino nebo očividné parafráze na současnost.