Téměř pět tisíc kilometrů na kole za dvě stě hodin. Ve čtyřech časových pásmech, napříč jedním kontinentem. Cílem nebylo vyhrát, ale dojet – a vybrat peníze na paliativní péči doma v Česku.
Bývalý manažer Martin Souček s kamarádem Tomášem Navrátilem zvládli jako první česká dvojice jeden z nejtěžších závodů planety: Race Across America. Za osm dní a osm hodin se museli dostat ze západního pobřeží poblíž San Diega až na východ do Marylandu, kde v Atlantic City trasa končila.
Založili kvůli tomu sbírku Domestici.cz, kterou podpořili i manželé Katarína a Ondřej Vlčkovi – zavázali se zdvojnásobit každou částku, kterou dárci poslali nebo ještě pošlou. Ostatně oba dlouhodobě paliativní péči podporují a už pár let budují centrum Cibulka, které nabídne i dětský hospic.
„Rozhodli jsme se ve sbírce podpořit tři neziskové organizace: Fórum mobilních hospiců, Hospic svatého Lazara a Centrum paliativní péče,“ vyjmenovává Martin Souček. „Život má být důstojný do poslední vteřiny. Proto jsme se postavili do středu týmu domestiků, kteří mají společnou metu dostat závodníka do cíle v co nejlepší fyzické i psychické kondici,“ vysvětluje úkol svým způsobem podobný tomu, jaký mají příbuzní těžce nemocných a umírajících – doprovázet své blízké do cíle.
Z cílové sumy deseti milionů korun je momentálně na kontě sbírky přes tři a půl milionu. Závod oba cyklisté dokončili před měsícem a kvalifikovat se na něj ale nebylo vůbec snadné. Původně ho navíc měl jet Martin Souček sám, jen by na to měl namísto devíti dní dvanáct.
„Na sólovou kategorii se ale člověk musí kvalifikovat závodem, který musíte odjet rok předtím. Pak dostanete povolenku na dva roky, během kterých můžete závod absolvovat,“ přibližuje.
Problém byl, že loni v létě si tři týdny před kvalifikací zlomil rameno. Domluvil se tedy s americkými organizátory, že pojede jiný, v němž nasimuluje podmínky toho kvalifikačního, a vytyčil si trasu z Česka do Chorvatska a zpět.
„Jenže jsem až příliš urychlil rekonvalescenci, závod jsem jel dva měsíce po zranění a nezvládnul ho ve stanoveném limitu. Bylo jasné, že jiný už na kvalifikaci do Ameriky nestihnu, tak jsem přemýšlel nad dalšími možnostmi,“ vypráví. Svou účast v závodě totiž s projektem Domestici spojoval od začátku. Mohl ji sice o rok odložit, ale tím by se myšlenka celé akce zbořila.
Na řadu tak přiše záchranný plán: postavit tým, který se nemusí kvalifikačně prokazovat a odjet závod ve stanoveném termínu. „Požádal jsem Tomáše Navrátila, který ten závod už před šesti lety jel, zda by do toho šel se mnou a vytvořili jsme tak první českou dvojici. A on po nějakém přemýšlení kývl.“
Na start se postavili 15. června. Ještě předtím se museli dohodnout, jak si závod rovnoměrně rozdělí. Zvolená taktika byla nakonec denní střídání po každých patnácti minutách. To v jejich případě znamenalo asi sedm kilometrů – zatímco jeden šlapal na kole, druhý ho předjel autem a pak vystřídal.
V noci se interval prodloužil na čtyři a půl hodiny. „Každý z nás měl tři hodiny na spánek a hodinu a půl na toaletu, sprchu, jídlo. Byl to sice mazec, ale nastavené jsme to měli dobře. Během těch patnácti minut se nestihnete tolik unavit,“ rekapituluje Souček.
„Horší to samozřejmě bylo v noci, ale i to se dalo zvládnout. Měli jsme kolem sebe podpůrný tým jedenácti lidí, který se o nás staral. Naším úkolem tak bylo jen jezdit na kole, jíst a spát,“ říká s úsměvem.
Na závod trénoval dva roky. Týdenní nájezd si stanovil na čtyři sta kilometrů a první rok najel asi dvacet tisíc. Letos od ledna do června pak napočítal třináct tisíc. Jeli na silničních kolech, kdy si vybral pražskou firmu Repete, která pro ně vyrobila ocelový rám.
Trasa napříč Amerikou obsahuje všechno, co si lze představit. Veškeré druhy počasí a profily terénu, prudké, dlouhé stoupání, kdy se cyklista dostane až do nadmořské výšky tří tisíc metrů, nebo stráví dvacet hodin ve dvou tisících metrech, kde se musí vyrovnat s nedostatkem kyslíku…
Došlo také na šest set kilometrů v poušti s teplotami okolo padesáti stupňů ve stínu. Západ a střed Ameriky je co se týče přírody drsný, strach z ní ale čeští cyklisté neměli.
„Žádná zvířata vás cestou neohrožují. Jediné, co je nepříjemné, jsou mývalové. Těch tam potkáte spoustu, bohužel přejetých. Jedete třeba tisíc kilometrů a kličkujete mezi jejich mrtvými těly,“ vzpomíná Souček. Coby noční zvíře nemá mýval před autem téměř šanci – když ho osvítí, ztuhne a nehýbe se. Taktika, kterou používá v přírodě k záchraně života, je na silnici jeho slabinou.
Naopak pozitivním zážitkem byli během závodu lidé. Místní fanoušci závodníky sami vyhledávají, povzbuzují, zajímají se o ně.
Náklady na projekt šly do milionů – jen samotný americký závod stál dva a půl milionu korun. „Musíte si půjčit auta, platit tým, dopravit ho do Ameriky a zase zpět. Je v tom zahrnuté i natáčení časosběrného dokumentu, kterým chceme na projekt i téma paliativní péče upozornit. To bylo dalších pět lidí,“ vypočítává Souček.
Sám hradil zhruba šedesát procent všech nákladů, zbylých čtyřicet pokryli sponzoři. Štěstím bylo, že závod probíhal hladce a nemuseli řešit žádná zranění, ani větší opravy. Drobné defekty měl jen týmový parťák Tomáš, a i ty se rychle vyřešily.
Martinu Součkovi pomohly také zkušenosti z jeho projektu Kolo pro Adama, který rozjel před pěti lety. Jeho účastníci po dobu devíti dní během letních prázdnin sportují a každý kilometr pak promění partneři na peníze, za něž nezisková organizace Černí koně vyrobí speciální kola pro handicapované děti. Hlavní myšlenkou obou sbírek je naučit společnost, aby bylo dárcovství součástí běžného života.
„My Češi jsme dárcovsky velmi aktivní, ale nárazově. Většina národů si naopak vybírá konkrétní organizaci, kterou podporuje dlouhodobě. Zvolí si nějaké téma, kterému věří, a pak pravidelně posílají peníze. A nemusí to být moc. Stačí stovka měsíčně – prostě si odpustím jedno kafe nebo krabičku cigaret,” nabádá Souček.
Češi jsou dárcovsky velmi aktivní, ale nárazově.
Dárcovský fond Domestici.cz i veřejnou sbírku založil společně s Nadací Via, provozující portál Darujme.cz. Přes něj pak mohou dárci peníze posílat – cílová částka je stanovena na deset milionů korun. Někteří z přispěvovatelů si na ni založili i vlastní výzvu ve prospěch sbírky a jeli svůj vlastní závod.
Právě to dělá Martinu Součkovi radost, stejně jako zmíněná podpora manželů Vlčkových. „Ondřej to udělal až skoro lišácky. Já ho oslovil poprvé někdy v únoru, protože byl tehdy šéfem americké společnosti GEN, jejíž sídlo bylo asi padesát mil od trasy závodu. Myslel jsem, že by nás mohla podpořit právě jeho firma,“ vzpomíná Souček.
„Na maily ale nereagoval, i když jsem se mu připomínal. Nakonec jsem to pustil z hlavy, a když jsme závod odjeli, hned druhý den mi gratuloval a přišel s nabídkou zdvojnásobení darů. Asi chtěl vidět, zda to myslíme vážně a nejsme jen nějací podvodníci,“ usmívá se muž, který si momentálně užívá klidu a nabírá síly.
Už na podzim chce rozjet kampaň, jejíž pomocí přiláká další dárce, aby se podařilo deset milionů vybrat. Žádný velký závod už to ale nebude – spíš přemýšlí, jak s platformou pracovat dlouhodobě, ať už formou přednášek či různých akcí. A v plánu je i návrat do pracovního procesu, z něhož před lety odešel, aby se mohl věnovat dobročinným a sportovním aktivitám.
„Zatím si skládám mozaiku pracovních aktivit a rád bych si jeden den z pracovního týdne nechal dál na dobročinnost,“ nastiňuje. Téma paliativní péče se ho naštěstí nedotýká osobně, ale ve společnosti podle něj stojí stále na okraji zájmu a je tabuizované. Což by rád alespoň trochu změnil.
„Všichni se snažíme zdravě žít a je pro nás důležitý aktivní úsek života. Jenže stále zůstává opomenutý jeho konec. Z nějakého důvodu je tam pro nás klapka, že tam to nějak dopadne. Ale je to obrovská mýlka. Jak pro nás, tak i pro naše pozůstalé a příbuzné je důležité, jak se právě ten konec zvládne,“ uzavírá Martin Souček.
