Tenhle film měl obsazení, ambice i záměr stát se hitem na velkém plátně. Místo kin ale u nás nenápadně přistál na streamu. Stojí za to vidět Operaci Poštmistr?
Režisér Guy Ritchie je sice obdivuhodně produktivní, ale s kvalitou jeho tvorby se to poslední dobou má všelijak. Už dlouho neplatí, že tvůrce Podfu(ck)u a Sbal prachy a vypadni by byl automaticky sázkou na jistotu.
Jeho loňská Operace Fortune: Ruse de guerre byla sice nabitá hvězdami, ale nevýrazná až mdlá. Seriál Gentlemani, který Ritchie zastřešoval, odstartoval solidními epizodami jím režírovanými, aby pak upadl do průměru.
A teď přichází Operace Poštmistr, dříve známá pod původním názvem The Ministry of Ungentlemanly Warfare, která patřila k nejočekávanějším filmům roku, ale po lehce rozpačitém přijetí má teď evropskou premiéru v tichosti na streamu.
To přitom nemusí být automaticky známkou průšvihu. Loni se – rovněž na Amazon Prime Video – objevil válečný The Covenant a přinesl pro Ritchieho typicky drsnou, dynamickou a napínavou podívanou.
Operaci Poštmistr ale provázely recenze, v nichž se především mluvilo o zklamání a nenaplněném potenciálu. Potenciál byl tady totiž značný.
Film vychází z knihy Damiena Lewise s názvem Secret Warriors: The Explosive True Story of the Special Forces Desperadoes of WWII a popisuje skutečnou operaci, v níž se měly malé jednotky zmocnit německých a italských lodí, a narušit tak německé zásobování.
Snímek sice nese její název, ale realitou se inspiruje jen velmi volně, význam operace dramatizuje a její průběh si rovněž upravuje. Také ale vypráví o tajné jednotce, kterou vede major Gus March-Phillipps, mimochodem postava, která prý Ianu Flemingovi sloužila jako předobraz Jamese Bonda.
Jednotka je klasickou ritchieovskou sebrankou (anti)hrdinů, kterou dají dohromady okolnosti, aby splnila obtížný úkol. Jeden je proslulý hrdlořez, druhého je třeba osvobodit z vězení… to jsou klasické motivy známé z řady týmových akcí.
Tahle přitom měla ambice se vymykat. Zvolila si atraktivní kulisy druhé světové a nabízí slušnou přehlídku herců v čele s Henrym Cavillem a Alanem Ritchsonem, což je snová dvojka pro jakéhokoli akčního tvůrce, tady je navíc doplňuje třeba stále obsazovanější Eiza González.
Film se navíc nebere úplně vážně, jak je u Ritchieho zvykem. Když si to všechno dáte dohromady, zní premisa podobně jako u válečné klasiky Tucet špinavců, nebo z čerstvější paměti připomene Hanebné pancharty, což byly nepochybně Ritchieho vzory, k nimž se chtěl přiblížit.
Ale do obou klenotů má bohužel daleko. Ano, jeho film šlape, pořád se v něm stříhá, někdo mluví, někdo střílí, něco bouchá, ale trochu tady chybí duše, emoce a skutečně nezapomenutelné momenty.
Hrdinové plní takřka nemožnou misi bez větších komplikací, v akčních scénách kosí nacisty jak v arkádové videohře a napětí se Ritchiemu moc budovat nedaří, když divák brzy zjistí, že pro hrdiny je každá překážka spíše symbolická.
Nejsilnější je snímek na začátku a na konci, tedy v nejakčnějších pasážích, zkrátka v řemeslu, které Ritchie ovládá mistrovsky, byť i jim chybějí nápady a pasáže, které by se v rámci žánru výrazně vymykaly.
Problematická je ale především část prostřední, tvořená zejména dialogy, která spíš nudí, což je věc, kterou ještě počátkem roku čekal od tohoto filmu málokdo. Tím spíš, když víme, že Ritchie to umí daleko lépe.
Ale nemůžeme říct, že nás nikdo nevaroval: umístění na stream ukázalo, kam Ritchieho novinka ve skutečnosti patří. Ne snad, že by místy nebyla dostatečně epická, některým scénám by velké plátno tuze slušelo, ale kvalitou nedosahuje na skutečně špičkové blockbustery.
Jenže s Ritchiem to je jako s jeho snímky: nezastavuje. Na další rok chystá další tři snímky, Aladdina 2, Fountain of Youth a In the Grey, kde si Cavill a González zahrají spolu s Jakem Gyllenhaalem nebo Rosamund Pike. A to by bylo, aby z těchto hvězdných setkání jednou nevyšel další hit.
