Za minulý snímek Slovo si Beata Parkanová odnesla režijní Křišťálový glóbus. Jak se ve Varech zapsala s novinkou Světýlka?
Jedním z českých filmů v hlavní soutěži karlovarského festivalu byla Světýlka od Beaty Parkanové. Jak se povedla?
Šestiletá Amálka prožívá zdánlivě obyčejný den. Jejím idylickým světem ale prostupuje napětí, vyvolané narušeným vztahem rodičů. Malé holčičce se tak začínají rozpadat dosavadní jistoty a iluze bezpečného domova.
Slibná premisa snímku Světýlka vybízí k očekávání emotivní sondy do života dívenky, na jehož pozadí se rozkrývají obtížné životní situace. Ve skutečnosti ale snímek spíše klouže po povrchu.
Na festival v Karlových Varech se Parkanová vrátila už potřetí. Po režijním debutu Chvilky a Křišťálovým glóbem za režii oceněném snímku Slovo uzavírá režisérka a scenáristka nejnovějším filmem svou pomyslnou trilogii o komplikovaných rodinných vztazích. Stejně jako v předchozích filmech, i nyní je příběh Světýlek částečně autobiografický.
Společně s Amálkou sledujeme chronologický výčet fragmentů zdánlivě stereotypního dne. Snídaně, oběd u prarodičů, hraní na zahradě, odpolední koupání, pohádka před spaním. Především jsme ale svědky hádek a neshod mezi jednotlivými členy rodiny, které malou Amálku poznamenávají.
Téma i dětská perspektiva přímo vybízí k autentickému a intimnímu zpracování. Svět očima malého dítěte doslovně i metaforicky přibližuje kamera, téměř oproštěná od podhledů či nadhledů.
Stejně jako Amálka proto často nevidíme dospělým do obličeje, ale sledujeme pouze jejich pohybující se torza. Taková formální volba je zajímavá, k vytvoření autentické atmosféry snímku ale bohužel nestačí.
Je jasné, že na horizontu jednoho jediného dne není na hlubší psychologické prokreslení všech charakterů mnoho prostoru. Přesto se nelze ubránit dojmu, že jednotlivé postavy v příběhu doopravdy nežijí, ale místo toho odříkávají naučené fráze ze scénáře.
Rozpravy a jednotlivé situace jsou místy humorné, místy smutné, nikoliv však uvěřitelné. Byť samotní herci své role ztvárňují velmi dobře, jejich vedení postrádá kýženou lehkost. Takovou, jaké se podařilo dosáhnout například jemnému a intimnímu debutu Martina Pavola Repky zvanému Od marca do mája, který letos ve Varech soutěžil v sekci Proxima.
Celkový dojem jakési strojenosti Světýlek dotváří také vložené umělecké záběry květin za sklem a detailů matčina obličeje. Ty sice odkazují na autorčin osobitý rukopis, ale v samotném příběhu jsou spíše rušivé než funkční.
Předchozí Chvilky zaujaly především díky skvělému výkonu Jenovéfy Bokové a námětu, ve kterém se našla generace dvacátníků a třicátníků, ztracených v „dospěláckém“ životě. Snímek Slovo zase mohl argumentovat přiznanou divadelní inscenovaností.
Světýlkům však podobná přidaná hodnota chybí – jako by po celou dobu sledování jemně problikávala, ale nikdy se úplně nerozsvítila.
