Jsou to projekce, které by jinde tak nevynikly – pro někoho kvůli obrovskému plátnu, pro jiného kvůli obrovskému davu. Velký sál hotelu Thermal vábí každý rok několik málo festivalových titánů, na něž chtějí díky šeptandě už z Cannes úplně všichni. Co tedy uvedení ve Varech letos udělalo s pověstí očekávaných filmů Substance a Parthenope?
Pokud jezdíte na festival víc let, pamatujete si promítání filmů jako Strom života, Antikrist nebo Climax, na něž šlo sehnat lístky jen velmi obtížně, což z nich však dělalo naprosto neopakovatelnou událost v jiném čase či prostoru.
Pokud byste na zmíněné tituly o pár měsíců později vyrazili do normálního kina, pravděpodobně by vás v něm sedělo tak deset. Ne dvanáct stovek.
Jestli ale před několika lety ve zmíněném Climaxu kdosi partě tanečníků „říznul“ mísu se sangrií neznámou drogou, po níž se všichni propadli do pekla, není to nic proti látce, která se na plátně Thermalu zneužívá letos. Po nitrožilní aplikaci této substance z vás ve stejnojmenném filmu vyleze vaše druhé, mladší, krásnější a prostě celkově dokonalejší já.
To zní jako rajská hudba pro stárnoucí herečku Elisabeth Sparkle, která se nyní živí jako cvičitelka aerobiku. Diva hraná Demi Moore si ale neuvědomí, že takto stvoří svoji kopii, tedy bytost závislou na potlesku ostatních, jehož se nemůže nabažit.
A to je problém, pokud se substancí v těle musíte jako mladistvá „kopie“ dodržovat pravidla a po týdnu se se svým stárnoucím „originálem“ měnit.
Substance francouzské filmařky Coralie Fargeat si už po první projekci vydobyla speciální status, kdy někteří mluvili dokonce o „instantní klasice“, jež boří všechna očekávání, takže je dobré o ní předem vědět co nejméně.
Toho se ale v reakcích lze držet celkem bez problémů, protože poslední extrémní dvacetiminutovka, která připomíná film Smrt jí sluší natočený stylem Johna Carpentera, spíš už jen vrávorá.
Tenhle film je tak nejzábavnější, když se ke konfrontaci mezi Moore a její mladší verzí představovanou Margaret Qualley teprve schyluje.
Když si v luxusní rezidenci dělají naschvály nebo se na poslední chvíli „vyměňují“, i když si ta krásnější z nich zrovna domů přivedla sošného milence. Jeden stařecký prst jako trest za opožděnou výměnu je zkrátka zlověstnější než celá ruka. Natož tělo.
Lidská schránka gargantuovských rozměrů se objeví i v novém filmu Paola Sorrentina Parthenope, který se jako jediný film na festivalu promítal pouze jednou. Jde v něm také primárně o krásu.
Pokud Fargeat, režisérka Substance, v desítkách záběrů mlsně ulpívala na dokonale tvarovaném zadku Qualley, u Sorrentina je protagonistkou dívka, kterou okolí pro její vizáž rovněž označuje jako bohyni. Je to ale čtyřiapadesátiletý Ital, nikoli osmačtyřicetiletá Francouzka, kdo ji nevidí jen jako maso.
Parthenope, již hraje Celeste Dalla Porta, je sice první ženou ve středu Sorrentinova filmu, nejde však říct, že by ji režisér hnal do jiných situací než Jepa Gambardellu ve Velké nádheře nebo bohaté důchodce v Mládí.
Opět se před námi rozevírá kaleidoskop výjevů na pomezí magického realismu, v nichž titulní kráska v průběhu několika let dospívá skrze setkání s více či méně bizarními postavami, často trousícími bonmoty.
Pro část diváků se Sorrentino už prostě opakuje, Parthenope se ale dá číst v určitém smyslu i jako jeho „definitivní“ pojednání o kráse, kterou máme s jeho filmy spojenou.
Tady ji však poprvé reprezentuje člověk, Parthenope, jíž se její okolí neustále vyptává, na co myslí, jako by nestačilo, že se prostě dívá. Přijmout krásu a neudělat z ní okamžitě ohrožujícího či povyšujícího se nepřítele, to je dnes odvážnější než celá Substance.
