Co bylo kdysi výjimkou, stalo se dnes normou, psal nedávno jeden britský server o fenoménu ovací vestoje. Dnes prý diváci snaživě vyskakují ze sedadel při každé příležitosti. To devalvuje ty skutečně mimořádné okamžiky.
I publikum na festivalu je, zejména u některých českých titulů, v tomto ohledu až přespříliš vřelé. V úterý večer se ale ve Velkém sále Thermalu promítal film, který si každou zvednutou sedačku zasloužil.
Norskému debutu Až na věky režisérky Liljy Ingolfsdottir se tleskalo přes celé závěrečné titulky a i několik minut po nich. Pokud se festival chlubí, že kdysi dávno v soutěži objevil Amélii z Montmartru, která se pak stala celosvětovou senzací, podobným uvedením do společnosti by mohla letošní přehlídka být i pro Ingolfsdottir s představitelkou hlavní role Helgou Guren.
Ta hraje Marii, matku dvou dětí, která doslova užene fešného Sigmunda, s nímž začne žít. Všechno vypadá idylicky. Po několika minutách filmu však následuje střih o sedm let později, kdy se uštvaná Marie se Sigmundem hádá, protože tíha domácnosti, do níž přibyly ještě další dvě děti, leží hlavně na ní. Chtěla by třeba víc pracovat, jenže další džob si právě domluvil Sigmund.
Co však následuje, není naštěstí žádná rozpohybovaná obžaloba nerovností. Spíš velmi hutná, rafinovaně poskládaná vztahovka, v níž se hrdinka skrze dynamiku vztahů k zásadním lidem ve svém okolí prokousává až ke vztahu k sobě samé. Tedy nevyhnutelnému pohledu do zrcadla, který před Marii režisérka v jednu chvíli i doslova postaví. Musí k tomu ale dospět.
Režisérce se předtím daří nasvítit povědomé partnerské i rodičovské problémy způsobem, který vyvolává výjimečnou diváckou účast. Během kuchyňských půtek se cítíme, jako kdybychom postupně odhalovali cosi podstatného i sami o sobě, takže se na Marii pověsíme úplně stejně intenzivně, jako ona klofla Sigmunda.
Obrovský podíl na tom má samozřejmě její fantastická představitelka Helga Guren, které scénář práci neulehčuje, protože Marii nedefinuje jako oběť, ani jako ženskou superhrdinku, přesto vyžaduje maximálně soustředěný výkon, neboť protagonistka z plátna nesleze. Když to porovnáváte s křečí, s jakou své postavy modeluje třeba jiná režisérka z karlovarské hlavní soutěže Beata Parkanová, rozdíl je markantní.
I při pohledu na Až na věky si místy říkáte, že byste možná měli kritizovat víc – to když film až příliš podlehne síle terapie, jíž hrdinka prochází, kdy začne vzývat sebelásku, otevření se vlastním potřebám nebo přijetí ostatních. Říkáte si, že by mohl být ještě silnější, kdyby Marie uspěla třeba navzdory své vševědoucí laskavé terapeutce.
Osmačtyřicetiletá Ingolfsdottir však naštěstí ve většině případů z klišé vybruslí. Rozhodně úspěšněji než jiný nedávný výrazný norský titul Nejhorší člověk na světě, který doplatil právě na líně napsanou protagonistku, definovanou jako chaotickou mileniálku. Tady se naopak daří vyvolat dojem, že postavy modeloval někdo s citem pro paradox.
Nebude tak překvapením, pokud o tomhle filmu uslyšíme v sobotu při vyhlašování vítězů Hlavní soutěže. Podobný objev se totiž Varům podařilo ulovit možná naposledy před třemi roky, kdy se v soutěžním Bodu varu hroutil šéfkuchař Stephena Grahama. Byl to titul, který jsme také viděli poprvé na světě, neovlivněni žádnými ohlasy z Cannes či Benátek. Takové zrození filmu v Thermalu je nejkrásnější.
