O fotografce Libuši Jarcovjákové píší s nadšením zahraniční média. V Česku umělkyni, která fotila romskou i vietnamskou komunitu, přitom skoro nikdo nezná.
„Žarovjakova“. Tak vyslovují jméno umělkyně z Prahy v zahraničí. Fascinuje západní média i kritiky, její způsob fotografického svědectví z totality, kdy zachycovala společenství na okraji, ať už se jednalo o disidenty, či příslušníky queer komunity. Režisérka Klára Tasovská připravovala dokument o Libuši Jarcovjákové pět let a po úspěchu na letošním Berlinale jej nyní představila v Karlových Varech.
Jarcovjáková je úkaz. Češka, reprezentující v zahraničí velmi svébytnou autorskou výpověď. Fotografka, o které s nadšením píše The Guardian, který její výstavu na renomovaném festivalu v Arles z roku 2019 zařadil jako nejzajímavější fotografický počin roku.
Přišly nadšené ohlasy z The New York Times i Le Monde, ale oproti třeba Antonínu Kratochvílovi nebo Robertu Vanovi jméno Libuše Jarcovjáková nezůstalo ve všeobecném povědomí.
A to i přesto, že má nejen úspěchy ze svého působení v Berlíně či Japonsku, kde fotila pro prestižní módní časopisy, ale také dnes vede ateliér fotografie Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Jarcovjáková je úkaz, společenský vyhnanec, samorost, který touží zůstat na okraji. Klára Tasovská její příběh poskládala z množství fotografií umělkyně samotné, těch, které fotila sama, i textů z jejích deníků.
„Ještě nejsem, kým chci být“ je věta, která se v zápiscích opakuje a dala také název celému devadesátiminutovému snímku. Promítání ve velkém sále hotelu Thermal doprovázel nadšený potlesk diváků ve stoje.
Film měl české uvedení na festivalu v Karlových Varech, světová premiéra proběhla ovšem už na Berlinale, kde o něj projevila zájem řada zahraničních distributorů.
Jak zvládla Libuše Jarcovjáková dilema, zda mít rodinu a jak její touha po svobodě a seberealizaci může oslovit úplně každého? Dozvíte se v nejnovějším díle podcastu Forbes Life!
