„Dali jsme světu lodní šroub, hromosvod, kontaktní čočky, silonky… a co ještě, paní Müllerová?“
„Neříkejte. To všechno, co uvádíte, se vymyslelo u nás? No na to, že nejsme žádní obři, docela dobrý výsledek, ne?“
„Jistě, špatní jsme nebyli. Ale možná ještě větší sláva nás ještě čeká. Hádejte,v jakém oboru?“
„Dejte pokoj. Jak bych já, hloupá ženská, mohla tohleto vědět. Mluvte vy.“
„Politika a diplomacie, paní domácí. V tom začínáme být světovou jedničkou, jestli to náhodou ještě nevíte.“
„Tak to teda opravdu nevím, pane Švejk. A považuji to za blbost. Vy ne?“
„Ale to víte, že ano. Ale protože pomatený začíná být i svět, není už ta naše pomatenost tak pomatená, jak bývala.“
„A oč tedy jde, milostpane?“
„O tohle, paní domácí. Na Slovensku vyhraje parlamentní volby strana Smer Roberta Fica. My tu stranu a ani Roberta Fica, protože má na spoustu věcí jiný názor než my, nemáme rádi. Takže co uděláme, paní Müllerová?“
„Nebudeme se s Ficem, jeho stranou Smer a s Ficovou vládou, z voleb vzešlou, bavit.“
„Správně, máte na politiku čich jako nikdo, paní domácí. Jenže tohle, co říkáte, jak jistě víte, už probíhá, a Fico z toho není tak nešťastný, jak bychom si přáli, aby byl. Takže co k prohloubení jeho vrásek ještě přidáme? Nevíte? Tak já vám to povím. Čím míň se budeme bavit s ním, tím víc a srdečněji se budeme objímat a bratřit s jeho slovenskými rivaly. Například s představiteli strany Progresívne Slovensko či s prezidentkou Čaputovou. Budeme zkrátka vytrvale jednat tak, jako by žádný Fico na Slovensku nebyl, a k našemu jednání se Slovenskem nám zde zbyli jenom Ficovi nepřátelé.“
„Ale takové jednání je přece dost urážlivé, ne, pane Švejk. Vždyť zkusme si to obrátit. Volby u nás vyhraje Babiš, stane se premiérem, ale Slováci se budou vybavovat jedině s poraženým Fialou. Nevyletěli bychom pak, my, většinoví Češi, vztekem z kůže?“
„Však také nikdo netvrdí, že vztek nad přezíravým postojem naší vlády k většinovým Slovákům nelomcuje dnes i jimi. Což ovšem je věc podružná. Protože jádrem pudla zůstává otázka, proč se takto urážlivě naše vláda k vládnoucí Ficově vládě chová? Co svým despektem k ní vlastně sleduje? Protože myslet si, že jde jen o zlovolný revanš za porážku jejich slovenských kamarádů ve volbách, se mi moc nezdá.“
„Ani mi ne, milostpane. Takže co?“
„Víte, paní Müllerová, mám takovou představu. Vidím Slováka, jak sedí v seknici, hledí do zdi a takto si medituje: ‘Češi se na nás kvůli Ficovi zlobí, mračí se na nás, takže Fico musí jít. A to hned po příštích volbách. Anebo, abychom ten proces urychlili, zařídíme, aby zmizel v nějakém tom falešném převratu, jak se nám to s ním už ostatně jednou podařilo.’ Příkazem dne se zkrátka musí stát Ficův odchod a tím též – a to je to nejpodstatnější – uspokojení Fialových Čechů.“
„Kteréžto úvahy i uspořádání jsou možné jedině ve spárech vážného duševního onemocnění, například schizofrenie, že pane Švejk?“
„Jistě. Vždyť v ní každodenně žijeme, paní domácí. Nebo jste si toho ještě nevšimla?“
