Úřady práce jako zrcadlo naší polistopadové cesty mezi nejvyspělejší země světa

(...Stál tam stařec, který sechoulil jako slovo v dešti…"Já tady čekám na pána, kterejmi slíbil byt, a že prej je bez nábytku, což by mně vůbecnevadilo.” Pršelo. A důvěřivost toho starce byla tak slepánebo tak velkomyslná, že viděla útulnou budoucnost a že jenokolostojící chápali, že si z něho někdo vystřelil při mezzorillievo lůny... Vladimír Holan, Noc s Hamletem)

Když v roce 1990 dnes praktickyzapomenutý ekonom, novinář, tzv. osmašedesátník a hlavněmravný a slušný člověk ing. Milan Horálek během neuvěřitelněkrátké doby vytvořil jasně specifikovaný, profesionální úřadna pomoc budoucím nezaměstnaným v tehdejším Československu(úřady práce v prvních letech transformace bez hlubšíchsociálních nepokojů dokázaly umístit na trhu práce arekvalifikovat přes půl milionů občanů), jistě netušil, jak setento kompetenčně jasně daný úřad stane časem místem korupce,bojem o vliv na penězovody sociálních dávek všelijakýchpolitických šíbrů, soubojem o vliv na chod úřadu mezi ipolitickými stranami, ani že postupně dojde i k naprosté změnějeho primárního účelu, navzdory tomu, že jeho název zůstalnezměněn.