Prosinec 01, 2013
Těžba ropy a zemního plynu v kanadské provincii Alberta proměnila Calgary v prosperující město. Zářivé mrakodrapy, památníky nemravných zisků nahromaděných průmyslem fosilních paliv, který těžil dehtové písky a ohromné zásoby ropy a zemního plynu v Albertě, proměnily Calgary v Mekku finančníků, špinavé politiky, chamtivosti a pracovních příležitostí. To město je teď stejně bezduché a sterilní jako Houston. Zánik planety je pro některé lidi velmi dobrý byznys.
Člověk, který vedl první významný boj proti hydraulickému štěpení v Severní Americe, pocházel z Alberty. Jednalo se o excentrického a mesianistického křesťanského kazatele jménem Wiebo Ludwig, který zemřel loni. Wiebo se svojí malou křesťanskou komunitou z odlehlé části na severu provincie sabotoval přinejmenším jeden z vrtů tím, že zalil cementem jeho hřídele a vyhodil do vzduchu ostatní. Kanadské úřady společně s ropnými a plynovými barony démonizovaly Ludwiga jako ekoteroristu, což je podivné obvinění, když zvážíme, že jsou to právě oni, kdo jsou zodpovědní za systematické ničení životního prostředí a celé naší planety. A s tím, jak se ekosystém narušuje – korporátní úsilí vytěžit poslední zbývající přírodní zdroje země i přesto, že nás to všechny zabíjí, se stává stále neúprosnější – stojí odpor Wieba Ludwiga za zapamatování.
„Wiebo cítil, že naše společnost je spíše v duchovní krizi než v krizi enviromentální nebo ekonomické,” řekl mi David York, jehož film “Wiebo’s War” z rozdílných úhlů vykresluje Ludwiga a jeho boj s ropným a plynárenským průmyslem, když jsem ho kontaktoval e-mailem v Torontu. „Cítil, že naše závislost na fosilních palivech, bezbřehém konzumu a materialismu, naše závislosti na omamných látkách, rozpad rodin, to všechno jsou příznaky společnosti, která ztratila základní spojení s Bohem. Cítil také, že jsme v jakémsi stavu konce časů, v němž síly dobra jsou v hrozném boji se silami zla. Nebyl tak hloupý, aby sestavoval jeho harmonogram, ale podle jeho názoru ‚i každý hlupák může vnímat tato znamení doby.”
To, že jedna z nejúčinnějších postav odporu proti ropným a plynařským společnostem byl zbožný křesťan, možná není náhodou. Nesdílím Ludwigův křesťanský fundamentalismus – jeho komunita byla přísným patriarchátem – ale sdílím jeho přesvědčení, že když se lidské zákony dostávají do konfliktu se zákonem Božím, musíme se těm lidským vzepřít. Ludwig poznal morální dekadenci konzumní společnosti, její nekontrolovatelný hédonismus, uctívání peněz a její otupující sebechválu. V roce 1985 se se svojí malou skupinou následovníků uchýlil do pustiny v severní Albertě. Jeho komunita, tzv. Trickle Creek, byla vybavena vlastní výrobnou bionafty, větrnou elektrárnou a solárními panely – což jí umožnilo vyrábět vlastní energii pro skleník a mlýn. Členové komunity, kteří si pěstovali vlastní potraviny, se separovali od stinných stránek konzumní kultury. Avšak jako v boji Axela Heysta, představitele románu Josepha Conrada „Vítězství”, Ludwigovo opuštění zla pouze způsobilo, že zlo přišlo k němu.
Ludwigova farma se nacházela nad jedním z největších nalezišť ropy a plynu na světě. A to v Kanadě, kde vlastníkovi pozemku patří pouze vrchních šest palců půdy a práva na suroviny pod ní patří státu a mohou být prodána bez vědomí a souhlasu vlastníka pozemku. Pod Ludwigovou farmou leží fosilní palivo známé jako kyselý plyn, s obsahem neurotoxického sirovodíku, který v případě, že se uvolní ze země, může i v malém množství otrávit dobytek, vodu i lidi.
„Kamkoli člověk jde, budou ho lidé následovat a šátrat po něm svými špinavými institucemi,” napsal Henry David Thoreau. A přesně to se stalo Ludwigovi.
Ropné a plynové společnosti brzy začaly s masivní těžbou. Jako mnoho jiných reformátorů a aktivistů, začal Ludwig nejprve používat právní a politické prostředky ke zpětnému tlaku proti společnostem, kteřé začaly těžit na okaji jeho stošedesátiakrové farmy. Pět let strávil návštěvami slyšení u regulátorů, psaním dopisů – napsal dokonce i Jane Fondové – marným výzvám voleným představitelům, vládním úřadům, tisku, ochráncům životního prostředí i skupinám zastupujícím původní obyvatele Kanady. Jeho rodina – měl 11 dětí – poslala v roce 1990 prohlášení, v němž odsoudila „nemilostrdné narušování a ničení” soukromí; „neúprosnou chamtivost loupící zdroje dané nám Stvořitelem”; „upachtěnou (sic) lhostejnost k posvátnosti dne Páně”; legislativu zaměřenou na vlastnictví půdy a minerálních zdrojů, „jež znásilňuje Bohem dané právo na vlastnictví”. Ludwig poté zveřejnil seznam potíží, které mu ropná společnost Ranchmen’s způsobila a vystavil jim za ně účet.
Andrew Nikforuk, autor dobré knížky o Ludwigovi nazvané “Saboteurs: Wiebo Ludwig’s War Against Big Oil.”, k tomu řekl: „Ludwig byl především motivován láskou ke své rodině a silným smyslem pro spravedlnost.” Minulý týden jsem s Nikiforukem večeřel v Calgary. Řekl mi: „Není přece v pořádku, že ropná společnost mohla zavést ropný vrt na kyselý plyn na dohled od jeho společné jídelny. To už člověk nemůže být pánem ani ve svém vlastním domě, natož nad vlastní půdou, v otázkách, jako je tato?” „Jeho válka proti průmyslu dokresluje míru naší závislosti na uhlovodících: Náš materialistický způsob života je založen na likvidaci podzemních vod, znehodnocování venkovských nemovitostí, invazi do venkovských komunit, otrávení ovzduší karcinogeny, fragmentaci krajiny,” řekl Nikiforuk. „Městští lidé nechápou břímě, které je teď ukládáno na ty venkovské.“
Ludwigovy první sabotáže byly drobné. Položil na cestu pás s hřebíky. Rozbil solární panely. Zablokoval silnice pokácenými stromy. Vyřadil z provozu vozidla a těžební zařízení. Po dvou únicích sirovodíku z kyselého plynu do okolních studní, jež přinutily všechny na farmě k evakuaci a sledování toho, jak se velkému počtu zvířat rodí poškozené nebo mrtvé potomstvo, poté, co v Ludwigově komunitě došlo k pěti potratům či mrtvě narozeným dětem a po zničení dvou jeho studní vyhlásil otevřenou válku ropnému a plynovému odvětví. Začal vyhazovat do vzduchu jejich těžební zařízení. Řekl, že se musí postavit na odpor, aby „chránil své děti.”
Královská kanadská jízdní policie společně se soukromými bezpečnostními službami najatými ropnými společnostmi utratila miliony dolarů na vyšetření a snahu o zastavení sabotáží. Ludwigova farma byla pětkrát obsazena ve snaze nalézt usvědčující důkazy. Policie a Encana Corp. infiltrovaly nejužší Ludwigovo okolí agentem provokatérem, který, aby prokázal svoji důvěryhodnost, vyhodil do vzduchu vrt vlastněný tehdejší společnosti Alberta Energy Corp. (teď se jmenuje Encana). Z exploze, ačkoli byla připravena policií a Encanou, byl veřejně obviněn Ludwig. Ropná společnost také z Toronta přivedla „experta na terorismus”, který při shromáždění občanů na místní radnici varoval místní před růstem „terorismu” náboženských kultů vedených fanatickými a charismatickými vůdci. (York zachycuje jednu z těch řečí ve svém filmu.) Ludwig se nedal zastrašit. „Lidé tady říkají, že by možná někdo měl začít střílet ty chlápky v pruhovaných oblecích, aby je zastavil,” řekl.
Ludwig, jehož znalost terénu mu umožnila obelstít stovky policistů, nikdy nebyl chycen při sabotáži, ale pravděpodobně měl na svědomí škody na stovkách odlehlých vrtů za nějakých 12 milionů dolarů. Federální vláda v Ottawě ze zoufalství zvažovala vyslání armády. Ludwig byl nakonec v roce 2000 zatčen a obžalován v pěti bodech za ničení majetku a držení výbušnin a uvězněn na 18 měsíců. Čas ve vězení strávil čtením holandsky psaného pojednání o povaze pekla.
Ludwig při obhajobě svého boje proti těmto kolosálním silám odkazoval na biblický příběh Davida a Goliáše. V té souvislosti říkal, že „válka je vyhraná dříve, než je vybojovaná” Věřil, že když bojujete za spravedlnost, vždy budete mít zajištěno duchovní vítězství, dokonce i tehdy, když jste poraženi v očích světa. „Není důležitá velikost,” řekl, „ale jestli má člověk pravdu nebo ne. Takový boj je už z principu vítězný.” Ve svém domě měl plakát s aktivistou a novinářem jménem Ken Saro-Wiwa, Nigerijcem, který byl oběšen v roce 1995 poté, co vedl kampaň proti drancování své země společností Shell Oil. Na plakátu je napsáno: „Životní prostředí je první právo člověka. Bez čistého životního prostředí nemůže existovat člověk, který by požadoval ostatní práva, ať už politická, sociální nebo hospodářská.”
Jednou k sobě Ludwig pozval na oběd úředníky, kteří pracovali pro ropné a plynové regulátory. Servíroval jim domácí sýry, zavařeniny, džemy a domácí brusinkové víno. A pak jim se svou obvyklou vzdornou elegancí jako další chod podal lebku koně zabitého kyselým plynem. „To je jen symbol vší té smrti, kterou jsme tady všude měli,” informoval své překvapené hosty.
Při jiné příležitosti vypustil škodlivý sirovodík na koberec v kanceláři místních regulátorů, aby zjistil, jestli jim to „vadí”.
Poté, co Ludwig v roce 2012 zemřel, sabotáže neskončily. Existují zprávy o stále probíhajících samotážích po celé délce plynovodu XL a na ropných polích v Albertě.
„Řekl bych také, že sabotáže v ropných oblastech jsou jedním z malých špinavých tajemství ropného a plynárenského odvětví,” řekl York. „Jsou velmi rozšířené a pro mnoho vlastníků je to přirozený důsledek postojů a chování tohoto průmyslu k těm, jejichž zemi okupují. Těžaři kolem toho nedělají velký rozruch, protože nechtějí podporovat takové reakce.” Ale násilí plodí násilí. A čím více zařízení vyhodil Ludwig do vzduchu, tím krutější byl vpád státu.
„Když se násilí jednoho odvětví proti zvířatům a rodinám setká s ještě větším násilím jiného odvětví proti ropným a plynovým zařízení, tak to není řešení,” tvrdí Nikiforuk. „Je to zoufalý čin a odraz podřízeného stavu regulátorů. A vede celou komunitu do područí průmyslu a státem posvěceného teroru. Druhá válka v buši vypukla po roce 2000, během období intenzivního hydraulického štěpení. V šesti vrtech Encany v severní Britské Kolumbii pouhých 50 kilometrů od Ludwigovy farmy vybuchly bomby. Vláda vyslala 250 policistů, aby to vyšetřili. Zacházeli s venkovany jako se členy Tálibánu. Celá kampaň skončila tak tajemně, jak začala, a všechny stopy vedly k Ludwigovi. Postupy těžařů to nezměnilo.”
Ludwigovou nejtragičtější chybou bylo jeho rozhodnutí, nebo snad rozhodnutí někoho z jeho malé komunity, střílet na dva náklaďáky s rozjívenou mládeží. 20. června 1999 ve 4 hodiny odpoledne prosvištěli katastrem Ludwigovy skupiny synáčkové a dcerušky těžařů. Karman Willisová, šestnactiletá dívka byla smrtelně postřelena někým z farmy a další mladík utrpěl zranění. York ve svém filmu ukazuje členy Ludwigovy rodiny, jak opakují jako automaty, že si mysleli, že na ně někdo útočí, protože zvuk výfuku vozidla zněl jako střelba ze zbraní. Nikdo z farmy nepřevzal odpovědnost za střelbu a nikdo nebyl obviněn. Zabití té dívky znamenalo, že sousední komunity se s odporem odvrátily od Ludwiga a jeho skupiny. Místní obchodníci vyvěsili letáky s nápisem „Ludwigovy neobsluhujeme.”
Ludwig se předtím, než v 71 letech zemřel poté, co odmítl chemoterapii na rakovinu jícnu, odvrátil od násilí. Toto odvrácení přišlo asi rok až dva po jeho poslední bombové sérii. Možná že se svou rodinou četl knihu Jacquese Ellula z roku 1969 “Violence: Reflections From a Christian Perspective.” Ellul, stejně jako Ludwigův holandský otec, bojoval ve hnutí odporu proti nacistům ve 2. světové válce.
„To, co provázelo celý život Ježíše, nebylo nenásilí, ale že v každé situaci existuje volba nepoužít sílu,” napsal. „To je neskonale rozdílné.”
„Křesťan by se měl podílet na sociálním a politickém úsilí, aby měl vliv v této práci, ne s nadějí, že udělá ráj na zemi, ale prostě jen proto, aby ho udělal snesitelnější – nechci podceňovat rozpor mezi tímto světem a Královstvím božím, ale jednoduše modifikovat protiklad mezi nepořádkem tohoto světa a zavedeným řádem, který si Bůh přeje – ne aby přinášel Království boží, ale tak, aby Evangelium mohlo být hlásáno takovým způsobem, aby všichni lidé mohli opravdu slyšet tuto dobrou zprávu,” napsal Ellul.
Ludwig řekl: „Cítím se slabým ve všech věcech, za něž bojuji, cítím, že boj je velmi nerovný. Ale to je v pořádku. Místo toho, abychom o tom hloubali, měli bycho se do toho dát.”
Převzato z Information Clearing House
Překlad: Stan