Na světě bylo zatím popsáno zhruba 400 tisíc rostlin, ale asi jen pět procent z nich je pro člověka poživatelných. Přesto daly rostliny základ farmacii a moderní medicíně a i dodnes je podle WHO na přírodní medicíně závislých 80 procent světové populace.
Zatímco kvůli různým plodinám a koření se v minulosti vedly války, nyní máme co dělat, abychom zachovali druhovou rozmanitost, která ubývá nezvyklým tempem.
Které rostliny dramaticky ovlivnily historické dění?
O jeho účincích – léčivých i škodlivých – se zmiňoval už slavný Dioscorides, řecký lékař ve službách Neronovy armády proslulý spisem De Materia Medica, který dal základ evropské medicíně na další stovky let. Papaver somniferum, anglicky „opium poppy“, roste neuvěřitelně rychle, netrpí škůdci a nepotřebuje příliš vody.
Metodou pokus – omyl se kdysi přišlo na to, že pokud se nechá čerstvá šťáva z máku na vzduchu, změní se její konzistence i účinky, a toto zjištění prakticky změnilo historii. Od té doby se opium hojně využívalo jako ultimátní analgetikum, které kromě silné návykovosti vzbuzovalo slastný pocit štěstí. Z opia se začaly vyrábět medikamenty určené proti všemu od deprese po poruchy spánku, a později také morfin, jenž z opiových dýchánků udělal pouhou předehru.
Celá romance následně vyústila ve dvě krátké stejnojmenné války mezi Čínou a Velkou Británií, díky kterým se z Hongkongu stala de facto britská kolonie.
Život v Seville v polovině 17. století měl jednu zásadní nevýhodu: město a jeho okolí sužovala malárie – ostatně jako polovinu starého kontinentu v té době. Bylo proto až zjevením, že se v roce 1648 objevil doktor Juan de Vega, který z oblasti dnešního Peru přivezl „zázračný“ lék – kůru ze stromu chinovníku lékařského.
Zvěsti o nové léčbě se rychle rozkřikly po Evropě, a i když si ji sice mohli dovolit jen zámožní občané, stala se brzo běžnou praxí na celém kontinentě. Poté, co se díky tomu z malárie vyléčil i anglický král Karel II., našel chinin oblibu i na Ostrovech – později si místní začali zpříjemňovat jeho trpkou chuť ginem. Z tropického pralesa Jižní Ameriky se ale brzo začaly ztrácet chinovníky po tisících: první masivní deforestaci popisuje ve svých spisech už třeba Alexander von Humboldt. Až v 19. století byl chinin izolován v laboratoři a nakonec ho jako antimalarikum nahradila efektivnější syntetická léčiva.
Mezi vědeckou komunitou však stále panuje přesvědčení, že v amazonských pralesích se stále mohou nacházet rostliny, jejichž části by mohly sloužit jako budoucí lék na nejrůznější onemocnění. Je tak paradoxní, že deforestace amazonského pralesa vlastně začala kvůli nalezení jednoho z nich.
Málokterá plodina měla takový vliv na historii lidstva jako cukrová třtina – kromě zkažených zubů zapříčinila návykovost na sladkém především vznik tzv. trojstranného obchodu, v rámci kterého se z Ameriky do Evropy dovážel cukr a rum, z Evropy do Afriky zbraně a z Afriky do Ameriky otroci.
Jak získat cukr extrakcí z cukrové třtiny, věděli už v jihovýchodní Asii téměř 4000 let př. n. l. – tam byla taky rostlina poprvé domestikována. Za další dva tisíce let už v Indii věděli, jak z cukru vytvořit granulky, celou proceduru posléze vylepšili v islámském světě během středověku. V 16. století se kultivace cukrové třtiny přesunula do Ameriky a za téměř 400 let, co otrokářský systém fungoval, bylo z Afriky prodáno do otroctví téměř 20 milionů lidí.
Tato hlíza, která se dá upravovat snad na sto způsobů, je původně doma ve vysokohorských pásmech Andského pohoří, a stejně jako kukuřice patřila k základním potravinám Inků.
Traduje se, že do Evropy je dovezl sir Francis Drake, a podle některých pramenů se brambory vyplavené z vraků španělské Armady uchytily po roce 1588 jako plodina v západním Irsku. Země se stala na plodině závislou a popularita sazby brambor stoupala přímo úměrně s populací. Následný hladomor v letech 1845–1852 měl za následek smrt milionu Irů a dalších 1,5 milionu odešlo do Spojených států. Nově vzniklá republikánská irská lobby potom do značné míry ovlivňovala průběh občanské války a z nevraživosti vůči Britům pozdržela i vstup Ameriky do první světové války. Irská vlna emigrace ale započala „americký sen“ a benevolentní přístup k přistěhovalcům bez rozdílu původu, jejichž ústřední motto je vepsáno přímo na podstavci sochy Svobody.
Káva je nejvíce obchodovanou (legálně) komoditou po ropě a předpokládá se, že každý den se po světě vypije 1,6 miliardy kávových šálků. Magickou sílu kávy prý objevil v 11. století pastevec koz v Etiopii, když si všiml, že jeho zvířata najednou srší energií po požití bobulí z nedaleko rostoucích keřů. Více pravděpodobné ale je, že se z Arabského poloostrova rozšířilo pití kávy do Turecka, potom do Itálie a potom do Velké Británie, kde se v Oxfordu v roce 1651 otevřela první kavárna – tzv. coffee houses potom měly velký význam pro ostrovní politiku i byznys.
Do Ameriky se dostala káva v první půlce 18. století, poté, co se z jednoho jediného odřezku kávovníku ujaly keřové porosty všude v oblasti střední Ameriky – tam, kde se kávovníky dnes pěstují nejvíce. Dnes si dává ranní kávu 80 procent Američanů a pojmy jako Starbucks nebo V60 jsou v historii tohoto nápoje pouhé detaily.
The post Forbes History: Pět rostlin, které ovlivnily historii světového obchodu appeared first on Forbes.
