Jaroslav Bašta: Volby jako válka generací?
22. 11. 2020 PrvníZprávy
Již dlouho, možná od dob Komunistického manifestu, existuje pravidlo, že publikace, které přinášejí zásadní změnu náhledu na budoucnost, bývají dosti stručné, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Plně to platí o nové knize sociologa Petra Hampla Cesta z nevolnictví (Olomouc 2020). Dílo volně navazuje na Hamplovo Prolomení hradeb (2018), a jak autor přiznává, hodně jej inspirovala kniha Jana Kellera Společnost věčného mládí (2019).
Pandemie COVID-19 mimo jiné až do extrému vyhrotila vztahy mezi nejmladší a nejstarší generací. Petr Hampl poukazuje na to, že jde o fenomén vyvolaný uměle a záměrně po poslední velké krizi v roce 2008. Globalisté potřebovali najít náhradní cíl hněvu širokých vrstev postižených nezaměstnaností a snížením příjmu za situace, kdy vlády doslova darovaly obrovské sumy peněz globálním finančním skupinám, které tuto pohromu způsobily. Média tehdy zahájila kampaň proti starším generacím, jež označila za prapříčinu všech běd.
Pandemie COVID-19 mimo jiné až do extrému vyhrotila vztahy mezi nejmladší a nejstarší generací. Petr Hampl poukazuje na to, že jde o fenomén vyvolaný uměle a záměrně po poslední velké krizi v roce 2008. Globalisté potřebovali najít náhradní cíl hněvu širokých vrstev postižených nezaměstnaností a snížením příjmu za situace, kdy vlády doslova darovaly obrovské sumy peněz globálním finančním skupinám, které tuto pohromu způsobily. Média tehdy zahájila kampaň proti starším generacím, jež označila za prapříčinu všech běd.
Na tento počáteční impulz, kdy poprvé v západních dějinách mezigenerační střety vyvolala silná mediální masáž, navázaly další akce, tentokrát již otevřeně zaměřené vůči západní civilizaci jako takové. Cílem tedy není pouze původní deptání a ožebračování starších generací, ale zničení světa „bílého muže“. K nenávisti vůči starým se přidává protibělošský rasismus. Levicově smýšlející mládež tyto tendence nadšeně podporuje v rámci boje proti diskriminaci a rasismu. Nejdále v tomto ohledu došli ve Spojených státech, ale také naši němečtí sousedé (zejména Strana Zelených) se snaží.
Konečným cílem, který dnes již otevřeně deklarují, je výměna obyvatel, s vedlejším efektem nahrazení křesťanství (či ateismu) islámem. Proto se základem generačních sporů stal poměr k migraci z Asie a Afriky. Otázka ekologie přestává být důležitá, jak nám to krásně ilustruje kadlub mediálního zapomnění, který se zavírá nad Gretou, jež na nás ještě před rokem z televize i novin vykukovala každý den.
Pokud jde o Českou republiku, tak jako mnohokrát v našich dějinách, jsme oproti našim západním sousedům naštěstí trochu pozadu. První vážný mezigenerační střet přišel až v prezidentských volbách v roce 2013 a vyhrála ho starší generace, stejně jako o pět let později. Parlamentní volby v příštím roce asi budou mít nezastíranou podobu mezigenerační války, do níž na jedné straně vstoupí Pirátská strana odhodlaná zavést i u nás německý rudozelený progresivismus, tedy politiku věčného mládí. Na straně druhé nebudou mít nikoho, kdo by se proti jejich tisícovce členů a masivní mediální podpoře ideologicky vymezil a přebral jim mladé příznivce.
Jaroslav Bašta: Nebezpečná analogie
Vzhledem k české minulosti pak voliče bude čekat ještě jedno úskalí - politické strany, které by kdekoliv na Západě plně odpovídaly profilu anticivilizační levice (velmi trefný Hamplův termín) sdružené do tzv. Demokratického bloku, se u nás deklarují jako pravicové. Samozřejmě se hlásí k liberální demokracii. Musíme předem počítat s tím, že budou mít nejvyšší možnou mediální podporu a přiznám se, že se dopředu děsím toho, co všechno si po vzoru z USA budou dovolovat vůči jejich oponentům veřejnoprávní televize a rozhlas.
Mezigenerační volební válka v příštím roce bude mít jasnou dělicí čáru, kterou zmiňuje Petr Hampl. V nové společnosti věčného mládí jsou totiž staří všichni, jimž už bylo padesát let. Z mého pohledu to bude střet mezi těmi kdo sní o sdíleném zeleném multikulturalismu v sedmnácté spolkové zemi a lidmi, kteří pamatují doby, kdy byl svět ještě normální. V jejich příkladu vidí naději i Petr Hampl v závěru své knihy.